Rss

Archives for : January2013

Píseň přežití- Prolog

Prolog:

Singrana byl těžký křižník s jedním hlavním a dvojicí vedlejších trupů. Vzdáleně připomínal trojici hranatých doutníků vyskládaných do pyramidy. Singrana byla postarší, ale věrná loď pod vedením kapitána Žukova, osvědčeného velitele a válečného hrdiny z bojů s povstalci.

Nyní její úkol byl více méně civilní, poklidný a hlavně neuvěřitelně nudný. Dělali doprovod expedici do hlubokého vesmíru, dvojici velkých průzkumných lodí.  Jejich cílem bylo prozkoumat oblast za hranicemi lidských kolonií.

V současnosti byli již daleko od hranic a mnohem dál, než se kdy vydala jakákoliv jiná průzkumná výprava. Vědci čím dál více jásali nad všemi možnými objevy, zatímco vojáci se začínali pomalu, ale jistě nudit.

Pravidelné a stereotypní hlídky stíhačů, sem tam nějaký cvičný poplach a celkové nic nedělání si pomalu začalo vybírat svoji daň. Vojáci byli mrzutí a začala kolovat šeptanda, že jsou na průzkumné výpravě vlastně za trest.

Žukov sám si byl této šeptandy vědom a snažil se ji jakkoliv zvrátit. Nicméně, ona nuda byla nakažlivá a tak i na něj začala doléhat.

Stál na můstku s hrnkem horké kávy a sledoval nově objevenou planetu s nádherným prstencem asteroidů.

Vědci byli u vytržení a tak se rozhodli planetu důkladně prozkoumat. Vojáci nad tím mávli rukou a dál pokračovali v jejich hlídání.

„Omega 1,“ zapraštěla vysílačka. „Dorazili jsme na kontrolní bod modrá. Vše v pořádku.“

„Rozumím, pokračujte,“ odpověděl po stisku tlačítka Žukov.

Čtveřice těžkých stíhačů ve tvaru plochého křídla se otočila o devadesát stupňů a vydala se k dalšímu bodu své hlídky. Ostatní stíhačky, jež byly ve vesmíru, kroužily kolem Singrany. Povětšinou to byly lehké a střední stroje, ale našlo se i pár těžkých strojů.

„Veliteli?“ ozvala se obsluha radaru.

„Ano?“ zpozorněl Žukov a pomalu došel k němu.

Nestihl odpovědět, Žukov mladému radistovi rukou naznačil, aby mlčel.  Viděl to sám. Na radaru se na samém kraji jeho dosahu ukázala jedna velká žlutá tečka. Po chvilce naskočily další, menší.

„Co to sakra?“ sykl pro sebe. „Omego 1, slyšíte mě?“

„Ano, pane. Jasně a zřetelně.“

„Omego 1,“ začal Žukov do svého sluchátka. „Mám tu několik neidentifikovaných kontaktů na vaší páté hodině, vzdálenost dvanáct tisíc.“

„Také je vidím,“ opáčil pilot. „Co máme dělat?“

„Prozkoumat,“ rozkázal. „Ale nestřílet dokud.“

„Rozumím.“

Žukov přepnul sluchátko na lodní kanál: „Posádko, hovoří velitel. Vyhlašuji žlutý poplach! Toto není cvičení! Opakuji, toto není cvičení!“

Světla lehce pohasla a na zdech se rozsvítily žluté kontrolky. Na můstku zavládl drobný zmatek, jak se spousta lidí snažila dostat na svá stanoviště.

Trvalo další dvě minuty, než se Omega dostala do blízkosti oněch objektů.

„Mám vizuál,“ ozvala se Omega 1. „Posílám.“

Radista stiskl tlačítko a obraz radaru nahradila kamera stíhačky. Kamera zabírala jakýsi objekt, velký zhruba kilometr a široký několik set metrů. Byl podlouhlý a na většině délky štíhlý a hladký. Nejširší byly dvě dlouhá křídla v zadní části, nebo aspoň si to Žukov myslel.

Bylo nutné uznat, že objekt měl svoji impozantnost. Kolem něj se rojilo něco, co Žukovovy připomínalo stíhačky. Byly to jakési šipky s drobnými křidélky na hranách. Při letu se neustále otáčely kolem své osy.

„Co to sakra je?“ zabručel pro sebe. „Omego 1. Zkuste je kontaktovat. Zkuste všechny frekvence.“

Nic. Několik dalších minut se snažili s neznámou lodí jakkoliv spojit. Zkoušeli všechno. Světelné signály, radiové signály, prostě všechno. Nic nezabíralo a z velkého stroje vylétaly další a další šipkovité stíhačky.

Žukov z toho měl divný pocit. Něco se mu nelíbilo. Cítil jakési drobné svrbění na zátylku, které mu říkalo, že něco je špatně.

V tom se to stalo.

Jedna z drobných stíhaček se odtrhla od roje, roztočila se a začala střílet. Světle modré paprsky z jejích hrotů vytvořily téměř nepřetržitý řetězec energie, který se provrtal štíty Omegy 3. Propálily se pancířem až k reaktoru. Pilot stihl jen bolestně zařvat, než jeho stroj explodoval.

„Omego!“ zařval Žukov. „Opětujte palbu! Stáhněte se!“

Zbylé stíhačky se rozprchly a začaly střílet na okolní cíle.

„Letkám Zeta, Gama a Tango!“ zařval do vysílačky. „Podpořte Omegu v ústupu! Ostatní letky se stáhnou k lodi a budou držet pozice. Výzkumná plavidla se okamžitě stáhnou za Singranu!“

Z velkého plavidla se vyrojil roj strojů a vrhnul se na Omegu. Ta zoufale bojovala o přežití.

Pilot Omegy 1, William Blair, uhýbal strojem ze strany na stranu a snažil se vyhnout střelám z nepřátelských stíhaček.

Jeho stroj, sic moderní, ale poněkud těžkopádný, měl vždy na mále a jen těsně uhýbal nepřátelským střelám. Will rezignoval na jakoukoliv střelbu a snažil se co nejrychleji dostat k Singraně, přímo pod její ochranná křídla. Omegy 2 a 4 byly na tom stejně. Let se změnil ve zběsilý úprk a boj o holé přežití.

Will přidal plyn a sem tam zapl přídavné spalování, aby loď ještě trochu popohnal.

Nepřátelské stroje byly o poznání rychlejší a mrštnější. Neustále na ně tlačily a dorážely. Snažily se je sestřelit za každou cenu, ale jediná věc, se kterou byly poněkud na štíru, byla jejich přesnost. Jejich muška byla mizerná. To byla alespoň drobná výhoda.

„Panebože!“ vykřikl najednou pilot Omegy 2. „Dostali mě!“

Will jen spatřil, jak jeho signál se zablikáním zmizel z radaru. Dozadu neviděl, takže nemohl říci, co se přesně stalo.  Polil jej studený pot a do krve se mu hrnula hromada adrenalinu.

„Omego!“ ozvala se vysílačka. „Tady Zeta 1! Letíme vám na pomoc! Jsme u vás do třiceti vteřin!“

Will v to doufal. Křečovitě svíral knipl a snažil se udržet stíhačku mimo zaměřovače mimozemských strojů.

Dvacet vteřin.

Deset vteřin.

Kolem něj proletěla dvojice řízených střel.

„Zásah!“ ozvala se Zeta 1. „Teď jim to vrátíme!“

Will prudce otočil svůj stroj a zaměřil první možný cíl. Stiskl spoušť laserových kanónů. Dvojice červených laserů zasáhla nepřátelskou stíhačku a jedinou mocnou dávkou ji roztrhala na kusy. Dvanáct dalších lidských stíhaček se zapojilo do boje a strhla se obrovská zmatená mela.

Na Singraně mezitím důstojníci otevřeli zbrojnice a vydávali mariňákům zbraně.  Stíhačky, co ještě byly v hangáru a byly schopné letu, nyní startovaly. Žukov nervózně sledoval, jak se na Omegu a ostatní stíhače hrnou další a další stroje. I ona velká loď se nyní dala do pohybu a nyní se blížila k ní.

Omega se s ostatními snažila ustoupit k lodi, ale příliš se jí to nedařilo. Vždy se na ně vrhly nějaké další stíhačky. Stroje byly už téměř bez raket a jejich generátory byly skoro vybité.

Výzkumná plavidla se spakovala a držela pozici za Singranou. Jejich zbraně byly nabité a připravené. Ačkoliv neměla téměř žádnou palebnou sílu, měla silný pancíř a dokázala se o sebe na chvíli postarat.

Žukov si však nedokázal odhadnout, jak dlouho vydrží, když viděl, kolik stíhaček se na ně valí. Pak tu byla ještě ona velká loď. Ta se také blížila, byť pomaleji.

„Všechny stroje jsou venku,“ oznámil jeho první důstojník Presley.

„Vyšlete rozkazy výzkumným plavidlům,“ rozkázal. „Ať se drží za námi a připraví se na ústup.“

Ústup. To bylo asi nejlepší řešení. Nevěděl, proti čemu stojí a zbaběle zdrhnout se jevilo, jako nejlepší možnost.

Žukov mezitím užasle sledoval, jak se obří loď blíží. Nadsvětelné motory výzkumných plavidel se musely před skokem nabít. Na rychlé náhlé skoky nebyly stavěné. Singrana tento problém neměla. Mohli skočit, až budou lodě v bezpečí.

„Singrano, tady Omega 1,“ ozval se Will Blair překvapeně. „Oni se stahují!“

Měl pravdu. Všechny nepřátelské stíhačky se odpoutaly z boje a stahovaly se zpět ke své velké lodi.

Nestahují, přeskupují, blesklo Žukovovi hlavou.

„Všem jednotkám,“ zahlásil do vysílačky. „Stáhněte se k lodi. Mizíme odtud.“

„Ale pane,“ oponovala Zeta 3. „Vždyť jsme je právě zahnali na útěk.“

„Nezahnali,“ odvětil Žukov. „Pochybuju, že to bylo všechno, co dokáží. Teď se podle mě přeskupují. Opakuji, mizíme odsud.“

„Rozumím, pane,“ odvětila Zeta 3.

Stíhačky se stáhly k lodi a pomalu se připravovaly na přistání. Neznámá loď se sice blížila, ale byla dost daleko. Vypustila sice pár dalších stíhaček, ale jinak nic.

Výzkumná plavidla se připravovala ke skoku. Kapitán jednoho z nich oznámil, že potřebují minimálně jedenáct dalších minut, než se jejich motory plně nabijí.

Bude to těsné, hodně těsné. Loď k nim dorazí podle propočtů za patnáct minut.

Žukov se posadil do svého velitelského křesla a čekal.

Najednou se stalo něco nečekaného. Nepřátelská loď zrychlila. Stíhačky také. Vyvinuly rychlost, o které mohly normální lidské stíhačky jen snít. Byli na jejich dostřel během pěti minut. Žukov užasle pozoroval, jak se blíží.

„Jakmile budou na dostřel… palte ze všech zbraní!“ vykřikl najednou. „Stíhačky ať chrání výzkumná plavidla!“

Obří nepřátelská loď zahájila palbu.

Vypálila něco, co připomínalo rakety. Očividně měly větší dostřel. Dvojice obřích raket zasáhla Singranu přímo do přídě. Rakety se rozprskly o štít a s lodí ošklivě zatřásly. Žukov měl  co dělat, aby se udržel v křesle. Pevně sevřel opěrky, až mu zbělaly klouby.

„Jsou na dostřel,“ ohlásil důstojník.

„Palte!“ vyštěkl Žukov.

Všechna laserová, iontová i pulzní děla na přídi a bocích vypálila dlouhou nepřerušovanou salvu. Obří loď se lehce třásla a její fialový štít zářil.  Žádná však nepronikla skrz.  Nepřátelské stíhačky se vrhli na lidi, kteří vyčkávali u Singrany.

Pak začala řež. Stíhačky se do sebe pustily a ani jedna strana tu druhou nešetřila. Hodně rychle vyšlo najevo, že mimozemšťané mají navrch ve svém počtu. Bylo jich několikanásobně více a navíc, další a další stíhačky vylétaly z útrob velké lodi. Velká loď vypustila také několik dalších menších plavidel, které směřovaly k výzkumným lodím.

„Vypadá to na výsadkové čluny,“ podotkl první důstojník.

„Souhlasím,“ odvětil Žukov. „Letko Zeta, soustřeďte svoji palbu na ty větší lodě.“

„Rozumím,“ odpověděla Zeta 1. „Pouštíme se do nich.“

Zeta se odpoutala z boje a zaútočila na první z lodí. Zeta 2 přidala plyn a byla u lodí jako první. Vypálila čtveřici neřízených střel a minula pouze jednou. Loď začala hořet a otočila se zpět ke své lodi. Zeta 3 udělala to samé, akorát byla přesnější. Její cíl explodoval a rozprskl se na drobné kousky.

Z nepřátelského plavidla vylétaly další a další.

Navíc Singrana byla pod její neustálou palbou. Štíty pomalu slábly, pancíř byl na několika místech lehce poškozen a trojice děl byla vyřazena z provozu.  Můstek byl cítit kouřem. Žukov už moc nedoufal v to, že protivníka porazí.

„Pane!“ vyštěkl pilot a ukázal na trojici světle modrých bodů, které se rozzářily na levé straně přídě nepřátelské lodi.

Bylo však pozdě. Body utvořili jakousi pyramidu a ta během několika milisekund vypálila směrem k Singraně. Prošla štíty, pancířem a zakousla se do trupu. Lodí otřásl silný výbuch. Rána šla přímo do jednoho z energetických uzlů lodi. Několika chodbami se převalily plameny a jejich obyvatele proměnily v ohořelá torza. Ve strojovně explodovala většina počítačů a zabila několik jejich obsluh. Lodní systémy jeden po druhém vypadly. Loď samotná se nahnula na bok a vyletěl z ní oblak trosek společně s kusy lidských těl. Lodí se prohnala pochmurná píseň sekundárních výbuchů, praskajících překážek a ohýbaného kovu. Píseň umírající vesmírné lodi.

Žukov vyletěl z křesla a přistál hlavou na podlaze. Pohled se mu zalil krví z rozraženého čela a necítil levou ruku.  Zkusil se za pomoci rukou zvednout, ale levá ho neposlouchala. Jen bezvládně visela a odkapávala z ní krev.

„Hlášení!“ zařval jeho první důstojník, když viděl, že se nemůže postavit.

Na můstku panoval dokonalý chaos. Většina konzolí nefungovala a osazenstvo bylo z valné většiny po smrti. Ti, co přežili, se snažili zprovoznit ovládání.

„Kormidlo nereaguje!“ zahlásil zbraňový důstojník, který si sedl místo pilota, protože konzole zbraní byla spálená.

První důstojník odstrčil z křesla mrtvého radistu a zkusil ovládání vysílačky. Jen se otočil na Žukova, kterému se povedlo vyškrábat do křesla, a zavrtěl hlavou. Žukov mlhavě spatřil, jak se k lodi blíží další a další výsadkové čluny a přes snahu pilotů tam venku se přichytávali k trupu lodi.

Zavřel oči. Nemohl se hýbat. Zůstal mu cit v prstech a tak aspoň svíral roh opěrky. Chodbou se k němu nesly výstřely lidských zbraní a podivné duté rány, které zřejmě patřily zbraním mimozemšťanů.

Tlaková vlna narazila zezadu do křesla a zacloumala s ním. Můstkem najednou začaly znít výstřely. Viděl záblesky výstřelů z pistolí a pušek. Vzduchem létaly bledě modré koule a ničily vše, co jim přišlo do cesty.

Žukov cítil, jak mu k nohám kdosi spadl. Matně otevřel víčka a spatřil černý přízrak. Nebyl to člověk. Bylo to téměř tři metry vysoké monstrum v podivné zbroji s úzkým rudým průzorem. V rukou svíral dlouhou černou zbraň. Přízrak si ho prohlížel. Žukov čekal výstřel, který ukončí jeho život, ale nestalo se tak. Přízrak po chvíli v klidu odkráčel pryč. Za sebou zanechal zničený můstek a hromadu mrtvých.

 

XXX

 

„Ležte klidně, kapitáne!“ zarazil ho od pohybu hlas.

Byl to něžný hlásek zdravotní sestry. Pomalu otevřel víčka a zamrkal. Místnost byla tmavá a na stěně byly zaschlé šmouhy od krve.

„Kde to jsem?“ zakašlal.

„Na ošetřovně,“ odpověděl hlas. „Byl jste vážně raněn. Několik dní jste spal.“

„Co se stalo? Kde jsou útočníci?“

„Odešli,“ odpověděl hlas znovu. „Nyní ležte. Zítra se za vámi staví třetí důstojník.“

Druhého rána se za ním opravdu stavil třetí důstojník poručík Aleš Brodský. Z mladého důstojníka s krátkými černými vlasy jiskřícího životem se stala unavená osoba s týdenním strništěm. Vzal si židličku na kolečkách a sedl si k jeho lůžku a odsunul opatrně věšák na kapačku, k níž byl Žukov připojen.

Vyprávěl mu o tom, jak jejich stíhačky byly postupně převálcovány a musely zmizet. Přežilo jen pár pilotů včetně poručíka Blaira, který po zásahu nepřátelskou raketou odpojil veškeré systémy a zůstal v prostoru bez jakékoliv známky života.  Řekl kapitánovi o tom, co se stalo s výzkumnými plavidly. Jak se také dostali na jejich palubu a zabili každého na palubě a pak lodě zničily.

Vyprávěl mu o boji na palubě, jak útočníci pozabíjeli většinu posádky a nechali naživu jen některé. Vyřadily většinu systémů a pak nechali umírající loď napospas svému osudu.

„Nevím, proč nás ušetřili,“ dokončil své vyprávění Aleš.

„Také mě nic nenapadá,“ zavrtěl hlavou. „Jak je to dlouho?“

„Týden? Týden a půl nejvíc,“ odpověděl zmateně Aleš. „Přiznám se, ztratil jsem pojem o čase, téměř jsem nespal. Nespal v podstatě nikdo z posádky. Snažili jsme se loď dát do kupy…“

„Jak jsme na tom?“

„Podsvětelné motory jedou napůl,“ začal Aleš. „Zbraně, štíty, rádio… všechno kaput. Museli jsme zprovoznit podporu života a dát do kupy filtry, jinak bychom se udusili. Podařilo se nám opravit pár strojů a ty jsou nyní naše oči a uši. Zásoby zbraní, munice a jídla naštěstí nechali, takže o tohle se starat nemusíme. Jo a ještě něco… přišli jsme na to teprve včera, protože se nám povedlo nahodit hlavní počítač. Vrtali se v něm.“

„Vrtali?“ zamrkal překvapeně Žukov.

„Stáhli všechny informace, co jsme měli o nás. Ne o lodi, o lidstvu kompletně. Všechny naše databáze…“

„Bože…“ hlesl Žukov.

„Když už jsme u toho, napadá mě jediné místo, kam mohli letět…“

„Jaké?“

„Hraniční vojenská základna McAulif,“ řekl po důrazném nádechu Aleš. „A odtamtud poletí rovnou ke Svatyni. Jestli těch lodí je víc…“

„Byla kryogenická sekce poškozena?“ přerušil ho najednou Žukov.

„Ne, pane,“ odpověděl okamžitě Aleš.

„Aspoň nějaká dobrá zpráva,“ povzdychl si.

„Pane?“ zadíval se na něj nechápavě Aleš.

„Probuď Terminátory.“

Píseň přežití- Popis

Hlavní příběh, který bude publikován na těchto stránkách má název Píseň přežití. Jedná se o akční sci-fi z daleké budoucnosti. Hlavním tématem je setkání a boj s mimozemským protivníkem, který bez známého důvodu útočí na lidské kolonie.

Lidstvo se zde setkává s protivníkem, který ho daleko přesahuje ve všech směrech. S podivným a nepochopitelným protivníkem, který má jednoznačně navrch.

PS: Obrázky zde zobrazené nejsou moje dílo. Jsou staženy z netu a většinou pocházejí z her.