Rss

Archives for : February2013

Píseň přežití- 1 kapitola

Kapitola 1- McAulif

 

K nebi vylétlo několik různobarevných raket. Rozprskly se a noční nebe ozářily barevné ornamenty. O pár okamžiků se situace opakovala. Na obrovském cvičebním prostoru stál dav tleskajících absolventů vojenské akademie.

Bílé nažehlené uniformy s výraznými čepicemi stejné barvy a krátké bílé rukavičky s černými vysokými kanadami. Nastávající elita armády, i když nyní to byli pouze praporčíci. Povětšinou to byla modrá krev nebo synové a dcery vysokých důstojníků. Pro některé to byla povinnost pokračovat v rodinné tradici a pro jiné to byl převýchovný ústav, kam je poslali jejich rodiče. Tak či tak, dnešek byl dnem, kdy noví absolventi dostanou diplom a možnost pracovat ve zvoleném odvětví. Nyní bylo však jedno, jestli ten, kdo stál vedle vás je pilot, mariňák nebo technik. Sedmiměsíční výcvik byl až na dva měsíce pro všechny stejný.

Dřina, psychický nátlak instruktorů a nekonečné hodiny v učebnách. Pravda, přineslo to i své ovoce, ale někteří za to zaplatili svými nervy, nebo zdravím a museli kurz opustit. Nyní však bylo vše jinak. Všichni se radovali a byli rádi, že už to mají za sebou.

Mezi nimi byl i praporčík James Coburn. Rodinná tradice bylo pro něj něco, co se jen tak neporušuje a proto se dobrovolně přihlásil do armády. Zde, na Kanově vojenské akademii dosáhl jen lehce nadprůměrných výsledků, ale i tak měl důvod ke spokojenosti.

Po slavnostním ukončení studia měl každý absolvent možnost oslavovat. Většina se jich rozutekla do okolních barů, kterých se zde nacházela spousta. James však měl jiné plány. Vyšel na jednu z teras v akademii a došel až na její okraj. Přelezl přes zábradlí a sedl si tak, aby jeho nohy volně visely. Celou dobu si pohrával s lahví vína.

Nebylo to ledajaké víno, ale Bordeaux staré dobrých tři sta let. Stálo ho celý balík jen proto, aby ho dnes vypil. Doufal, že ho nevypije sám. Dlouho však sám seděl a jen tak pozoroval okolí.

„Čekáš dlouho?“ ozval se za ním něžný ženský hlásek.

„Zdravím, Karin,“ odpověděl.

V klidu si k němu přisedla a napodobila jeho způsob sedění.

„Přinesla jsem skleničky.“

„Takže to načneme?“ zeptal se.

Přikývla.

Karina Wade. Jeho známá. Hubená drobnější blondýnka se zelenýma očima, hezkým úsměvem a milou povahou. Byla zdejší lovnou zvěří, co se týče ze strany mužů. Takových jako ona se tu moc nevyskytovalo. Jamese také zajímala a on jí to dával dostatečně najevo. Zpočátku nejevila o nikoho zde zájem, ale časem se dala do řeči s ním. Chtělo to dobu, ale ukázalo se, že i on jí není lhostejný. I když se stali dobrými přáteli, pořád si na sebe nenašli čas. Až do dnes. Dnes si mohli v klidu sednout, promluvit a jak James doufal, uskutečnit to, o čem posledních pár měsíců jen snil.

Otevřel láhev vína. Udělala krásný lahodný zvuk, který dělá dobré víno při otevření.  Nalil do skleniček a pomalu, ale jistě začínal hovor s Karin.

Toto milé děvče se mu zamlouvalo více a více. Nakonec to dopadlo tak, jak si přál. Skončili u něj v pokoji na akademii. Jelikož byla nyní akademie více méně prázdná, měli soukromí a čas.

V pevném objetí padli do pokoje. James za nimi zamkl. Něžně ji líbal na rty a pomalu se přesunul na její krk. Rozepnul ji kabát a odhodil ho stranou. Sám si jej také sundal a rovnou sundal i šedý rolák s dlouhým rukávem.

Stáhnul z ní kalhoty a poněkud prudčeji ji vzal do náruče. Přitom ji nepřestával zběsile líbat. Pak oba padli na postel a strávili několik hodin vášnivým milováním. Blížilo se již ráno, když oba tvrdě usnuli vysílením z příjemně prožitých společných chvil.

 

XXX

 

Bylo těsně před polednem, když se probral. Většina absolventů byla již v postelích a vyspávala. Někteří budou mít slušnou kocovinu, nebo už ji měli, podle toho, co slyšel zpoza dveří. Nyní to však bylo instruktorům jedno. Za dva dny se všichni absolventi přesunou vesmírným výtahem nahoru, kde budou přiřazeni na nová místa ve flotile. Ať už to bude zde, nebo v jiné části vesmíru.

James nyní přemýšlel, jestli bude nablízku Karin, nebo ne. V podstatě to byl jedinný člověk, se kterým navázal bližší kontakt. Vždy byl samotář a s rodiči už pár let nemluvil.

Hlavním důvodem bylo to, že nechtěl původně pokračovat v rodinné tradici u armády. Práskl za sebou dveřmi a už se jim neozval. Špatná práce a nemožnost z finančních důvodů studovat ekonomiku ho donutili, aby se nakonec stejně přihlásil. Pak už se to vezlo, základní výcvik a jeho otec, či matka zatahali za nitky a najednou se octl před bránou Kanovi vojenské akademie. Akademie pojmenované po jednom legendárním veliteli Koloniální války. Ačkoliv od těch událostí uplynulo nějakých osm set let, život tohoto bouřliváka byl v lidské paměti doposud. Už se prakticky nepamatovalo, co všechno udělal a jak vlastně skončil, nicméně jeho vojenské postupy a vítězné bitvy byli dodnes legendární.

Na Kana samotného zde upomínala socha, na kterou James viděl z okna svého pokoje. Vysoký muž v dlouhém kabátě ke kolenům s rukama spojenýma za zády a vypnutou hrudí. Dodnes se historikové hádali, zda-li přišel o oko či ne. Tak jako tak jeho tvář zde byla zdobena páskou a úzkou důstojnickou čepicí.

Když tu sochu viděl James poprvé, přemýšlel, jaký byl Kane ve skutečnosti. Chladný a vypočítavý? Nebo naopak? Bylo jasné, že se to už nikdy nedozví.

„Pojď ještě spát,“ ozvalo se spokojené zavrnění z postele.

To nebyl špatný nápad, napadlo ho. Nikdo se po nich nebude nějakou dobu shánět a oběd stejně dneska nevydávají.

S klidným svědomím se vrátil do postele a přitulil se ke Karině, která opět tvrdě spala.

 

XXX

 

Když se opět probral, byl již soumrak. Vstal z postele a navlékl se do trenýrek a chvíli pozoroval západ zdejšího slunce. Slunce zalévalo nádvoří rudozlatou září a dávalo okolním budovám lesklý zlatavý vzhled.

Karina se také zvedla a promnula si oči.

„Děje se něco?“ zeptala se a on jen zavrtěl hlavou.

Otočil se k ní a vydal se posbírat oblečení rozházené po podlaze. Podal Karině kalhotky, které neznámým způsobem skončily přehozené přes monitor jeho počítače. Oba se pomalu oblékali a měli v plánu zajít do města pro něco k jídlu.

Najednou se rozječely sirény.

Oba zpozorněli.

Jejich kolísavý zvuk se rozlézal po okolí a ti dva nechápali, co se děje.

„Pozor! Pozor!“ zahlásil rozhlas. „Všichni studenti se okamžitě přesunou k orbitálnímu výtahu! Rudý poplach! Toto není cvičení! Opakuji, toto není cvičení!“

V tu chvíli byli na chodbě a oblékali se za běhu. Spousta absolventů vyběhla z pokojů v tom, co měli zrovna na sobě a mířila po schodech dolů. Z relativně klidných chodeb se stalo zmatené mraveniště, kde všichni pobíhali a snažili se aspoň trochu seřadit.

James běžel chodbami až na nádvoří a každou chvíli se ohlížel po Karině. Ta jej pořád následovala. Na jejích očích spatřil něco, co by se dalo považovat za náznak strachu. Musel si to přiznat, ale sám také něco jako strach pociťoval.

Když se v tom zmatku dostali ven z budovy, byla již tma. Tak to zde na McAulifu chodilo. Dlouhý západ slunce a najednou šup, a byla tma jak v pytli. Na obloze bylo podezřelé množství mraků, ale James tomu nevěnoval pozornost. Jeho cílem bylo dostat se ke stanici kosmického výtahu.

Trvalo jim nejméně pět minut, než se tam dostali. U obřích dveří vedoucích k výtahu se tísnila spousta studentů. Ti se postupně seřazovali do skupin, ve kterých byli původně přiřazeni.

James vzhlédl.

Tento obří kosmický výtah sloužil k tomu, aby rychle přesunul lidi a vybavení na oběžnou dráhu planety. Takových tu bylo na planetě šest a vedli vesmírnému prstenci, u kterého kotvila vesmírná plavidla.

Jejich výcvikový kapitán Hermandézová stála před hloučkem jeho spolužáků a štěkala rozkazy. Po její černé tváři stékaly dvě kapičky potu.

„Jednotkó, připravit!“ štěkla a všichni se seřadili do pochodového útvaru.

James s Karinou byli až na konci a slyšeli za zády dalšího výcvikového kapitána, který také řval na svoji skupinu. Ve vzduchu bylo cítit napětí spojené se strachem a očekáváním.

Cosi zadunělo.

Pak další zadunění.

James vyhlédl z okna po jeho levici. Do země se zaryl výsadkový modul a z něj začali vyskakovat mariňáci. V bojových zbrojích šedozelené barvy a v přilbách bez hledí vyzbrojeni dlouhými útočnými puškami.  Rozsvítili svítilny a v ukázkovém rozestupu se vydali zabezpečit okolí.

„Co se to děje?“ špitla Karina. „Proč vysazují SRR?“ (SRR-Síly Rychlé Reakce)

„Nevím,“ zavrtěl James hlavou.

Další dvě skupinky studentů nastoupily a mariňák stojící u dveří oznámil:

„Plno!“

Dveře se zavřely a výtah začal pomalu stoupat k nebesům.

„Podívejte!“

Když to kdosi zařval, všichni vzhlédli k prosklenému stropu. Z mraků nad nimi se pomalu formovala silueta čehosi obrovského. Byla to obří vesmírná loď. Nebyla lidská. Šedofialový úzký trup s obří slzovitou přídí a obřími křídly na zádi.

Pak se vynořila druhá, přímo naproti ní.

A najednou třetí, dále od nich.

„Co to sakra…“ užasl James a to bylo to jediné, co stihl udělat.

Na přídi první lodi se rozzářilo světle modré světlo. Z něj vyšlehl blesk a zasáhl stoupající výtah. Rána prošla pár desítek metrů nad kabinou a výtah se zhroutil směrem dolů. Plná kabina spadla přímo do místa, odkud vyjela.

Tlaková vlna vyrazila těžké ocelové dveře a srazila Jamese na zem.

Trvalo okamžik, než opět přišel k sobě.

Všude kolem byl oblak prachu a viděl sotva na pár kroků. Slyšel křik a kašlání. Na jeho obličeji plném prachu začala stékat kapička krve ze škrábnutí na čele. Začal se zvedat, ale po jeho zádech kdosi přeběhl a vyrazil mu dech. Kašlal prach a dral se na nohy všemi svými silami. V následné panice se snažil dostat z budovy za každou cenu.

Najednou byl venku. Ani nevěděl jak.

Než se stačil rozkoukat, všude létaly kulky a jakési modré světelné projektily. Kdysi nádherné volné prostranství plné zeleně se nyní zaplnilo výkřiky, výbuchy a střelbou. Snažil se krčit za převrženým výsadkovým modulem a nabíral dech. Srdce divoce bušilo a místo krve měl snad čistý adrenalin.

Kolem se prosmýkla Hermandézová s Karinou a dalšími dvěma studenty.

„Za mnou!“ zařvala na něj.

James ji následoval. Držel si ruce u hlavy a v pokleku se přemisťoval z jednoho krytu do druhého. Zmatek, který zde zavládl, se nedal ani rozumně popsat. Jediné, na co se James soustředil, bylo následovat Hermandézovou.

Vedla je do skladu zbraní a výzbroje. Za normálních okolností by to trvalo tři minutky klidné chůze, ale nyní se z toho stal zběsilý úprk a boj o holé přežití.

U skladu se také tvrdě bojovalo.

Čtveřice mariňáků se kryla u převrhnutého náklaďáku a pátý byl v okénku u lehkého kulometu a kropil okolí. Hlavní dvoukřídlé dveře do skladu byly zatarasené autem na střeše, ale vedlejší dveře byly pro změnu vyražené dovnitř.

Kulky bušily do stěny a celé okolí ozařovaly záblesky z výstřelů. Když se snažili dostat dovnitř, jeden z modrých projektilů zasáhl studenta přímo za Jamesem.

S bolestným výkřikem se zhroutil na zem a na jeho zádech se zvětšovala velká krvavá skvrna. James jen tak tak uhnul dalšímu projektilu a skryl se za hranou dveří.

Nyní měl možnost si nepřítele důkladně prohlédnout. Spatřil dvounohé přízraky podobné vzdáleně lidem se zářivě žlutou čtveřicí očí a obří přízraky vyšší, než kterýkoliv člověk. Čtyřocí měli zbraně podobné lidským, jež střílely projektily a ti vysocí laserové.

Jeden čtyřoký se přiblížil nebezpečně blízko a on si ho stihl lépe prohlédnout. Kůži měl lysou skvrnitou a zřejmě hodně tvrdou. Ze zad mu trčelo něco, co připomínalo dlouhé tyče. Ty také žlutě zářily.

Kulky tomu tvorovi provrtaly hrudník a do okolí se rozletěla nažloutlá krev. Obří svalnaté ruce se odtrhly od těla a spadly na zem.

„Pro zbraně!“ kopla do děj Hermandézová. „Rychle!“

Rychle vstal a následoval ji do jednoho menšího skladiště pro osobní zbraně. Hermandézová se nenamáhala zadávat velitelské kódy a vykopla dveře skříňky. To samé udělali i všichni ostatní.

James vytáhl přilbu, hrudní zbroj, chrániče rukou a nohou a nasoukal se do nich, jak nejlépe a nejrychleji to uměl.

Ostatní se již vyzbrojovali. James sám popadl ze skříňky dvanáctimilimetrovou pistoli a zásobníky do ní. To si zastrkal do úchytů k tomu uzpůsobeným. Vytáhl dlouhou černou útočnou pušku a po stisku aktivačního tlačítka mu displej okamžitě ukázal plný zásobník. Zbylé zásobníky ze skříň naházel do připravených míst na zbroji.

Otočil se.

Hermandézová čekala, až se všichni připraví.

„Tak dobře!“ začala. „Budem držet tuhle budovu za každou cenu a v případě nouze se…“

Uvnitř budovy zazněly výstřely.

Z poza rohu ustoupili mariňáci a po něčem stříleli. Hermandézová se otočila a chtěla dát rozkaz, aby té věci nadběhli.

Nestihla to.

„Bacha!“ zařval jeden z mariňáků.

Zpoza druhého rohu vedoucího přímo do velkého skladu se vynořilo něco, co připomínalo osminohého pavouka a mělo to trup podobný člověku napojený na obří pavoučí tělo. Přední dvě nohy prudce vystřelily proti Hermandézové a ta jen tak tak uskočila.

Druhý student už takové štěstí neměl.

Ostny na konci nohou prošli pancířem, jako by byl máslo. Studentovým tělem projela smrtelná křeč a on vyplivl obří krvavý hlen. Tvor škubnul končetinami od sebe a dotyčného roztrhnul vejpůl. Na zem se vyvalily orgány.

„Palte!“ zařvala Hermandézová.

James namířil a stiskl spoušť. Tak jako ostatní. Trojice hlavní vypálila najednou. Kulky se zahryzávaly do těla tvora a trhaly ho na kusy. Záblesky z hlavní ozařovaly slabě osvětlenou místnost. Každý do toho tvora vyprázdnil zásobník, než se sesunul mrtev k zemi.

Karina okamžitě vyměnila zásobník do svého samopalu. Zásobník dopadl s lehkým zaduněním na zem do hromádky nábojnic.

„Do tunelů,“ hlesla Hermandézová. „Musíme do tunelů!“

James věděl, co myslí. Pod základnou byla síť údržbářských tunelů, kde se dalo krásně schovat. Jim ostatně nic jiného nezbývalo. Když si uvědomil, že takových tvorů tam může běhat mnohem více, naskočila mu husí kůže.

Hermandézová mávla na dva mariňáky, aby ji následovali.  Obešli mrtvého tvora a prošli hlavním skladištěm. V předpisové obrané formaci postupovali až k hlavním dveřím. Každý kryl svůj úsek a hlídal, zda-li neuvidí nějaký pohyb.

Naštěstí byl uvnitř klid.

Což se nedalo říci o vnějšku.

Všude létaly projektily, ale nyní bylo jasné, kdo má navrch. Lidé to nebyli. Pomalu, ale jistě se boj měnil ve zběsilou řež s předem jasným vítězem.

James se opřel o zeď a zkontroloval důkladně okolí. Karina udělala to samé se svojí stranou. Hermandézová vyběhla po signálu ven a ukryla se za převrženým náklaďákem.

Odněkud zpoza hradeb vyletěla raketa a zasáhla výsadkový člun, který kryl mariňáky dole. Rána šla přímo do pravého motoru. Loď se roztočila a začala padat. Dopadla někam mimo Jamesův dohled, ale exploze byla slyšet a cítit.

Hermandézová jim pokynula rukou, aby se k ní přemístili. Všichni prošli bez problému, vypadalo to, jakoby se boj přesunul jinam. Dál od základny.

Zamířili k jednomu z ústí tunelů. Běželi po ušlapané trávě v zakouřeném okolí a snažili se vzbuzovat co nejmenší pozornost. Samotné ústí se nacházelo zhruba sto metrů od jejich pozice v druhém skladišti. V klidných časech to nebyl žádný problém přejít, ale nyní si pečlivě prohlíželi každý kryt a do něj se zdlouhavě přemisťovali.

Druhé skladiště na tom bylo hůře než to předchozí. Ve stropě byly díry a z části se kouřilo. Hlavní vrata byla vyražená ven od exploze uvnitř.

Pomalu se přemístili dovnitř. James šel jako poslední.

Čirou náhodou se ohlédl po soše. Kane tam stál, jakoby se nic nedělo. Tvrdý a neústupný. Hrdý a neúprosný. Anděl a ďábel v jednom strážící budoucnost lidstva.

Z dýmu za ním se vynořil mohutný obr. Dlouhý tmavě červený kabát měl až ke kotníkům. Monstrum, nic jiného se nedalo říci. Světle žluté oči zářily do okolí a rozhlížely se po cíli. V ruce třímal něco, co by se dalo přirovnat k obřímu řeznickému noži.

Ledabyle se ohlédl po soše.

Jedním mocným máchnutím jí usekl hlavu a ta se žuchnutím spadla na zkrvavenou zem. Zbytek sochy se zbortil k zemi jako domeček z karet.

Konec lidstva napadlo James. Konec éry lidí.

„Pojď, kurva!“ zatáhla ho za ruku Karina.

Šel.