Rss

Archives for : April2013

Píseň přežití- 3 kapitola

Kapitola 3- Znetvoření

 

Zápach ze stoky pod nimi a kyselý ledový pot stékající po čele a tvářích. Posledních pár hodin necítil James nic jiného. Seděl opřený o stěnu stoky a mířil kamsi do tmy očekávaje nějaký zvláštní zvuk. Výstřely z venku už dávno utichly. Nyní nebylo slyšet nic jiného, než kapání vody z parovodu nad jejich hlavami. V jednu chvíli mu kapala přímo na helmu takovým způsobem, že mu to začalo lézt okamžitě na nervy, takže se přesunul hlouběji do tmy.

„Nemyslíte, že je čas se přesunout?“ špitla Karina.

Hermandézová zapnula svítilnu. Kužel světla ozářil tunel, avšak neukázal nic jiného než další tmu. Otočila se a posvítila směrem k východu. Také nic.

„Pojďte,“ zašeptala. „Coburn jde na špici.“

„Rozkaz,“ odvětil a zvedl se.

Pomalu našlapovali a mířili k východu. Pušky napřažené a odjištěné. Vykoukl jako první a rozhlédl se. Nikde nebyl vidět žádný pohyb. Pokynul rukou a naznačil čistý vzduch. On, Karina, Hermandézová a dva mariňáci vylezli z vstupu do stoky.

A všichni zůstali stát bez hnutí.

Všude kam dohlédli, spatřili jen trosky, plameny a oblaka dýmu stoupající v dáli z města. Z nebe padala oblaka trosek z kosmické stanice a lodí u ní ukotvených. Obrovské kusy kovu padaly k zem v ohnivých koulích a zanechávaly za sebou černé stopy.

„Kolik bylo na orbitě lodí?“ povzdechl si James.

„Minimálně třicet,“ odpověděla Hermandézová. „Půlka páté expediční.“

„Bože,“ hlesla Karina.

„Bůh je už asi taky mrtvej,“ odvětil James kysele.

„Nechte toho!“ zavrčela Hermandézová, která si doposud pohrávala s nastavením helmy. „Musíme najít ostatní. Chytám v přilbě nějaký signál! Kanál padesát.“

James si okamžitě přeladil na uvedený kanál.  Zdvihl levou ruku a zašmátral po spínači na své helmě a díky zaplému spuštěnému hledí okamžitě věděl, jaký kanál právě naladil.

„… náměstí. Přijďte okamžitě! Opakuji, tady plukovník Onoda. Všem jednotkám! Stáhněte se na hlavní náměstí ve městě! Přijďte okamžitě! Evakuační flotila je už na orbitě!“

V pozadí vysílání byla slyšet neustálá střelba a výbuchy, což svědčilo o jejich situaci.

Hermandézová se na ně otočila: „Potřebujeme odvoz.“

Ostatní na ní jen kývli a rozprchli se. James šel s Karinou a Hermandézová šla s mariňáky. James neznal jejich jména, nějak nebyl čas na seznamování. Jako první zkusili bunkr s garážemi. Pootevřeli a hned jim bylo jasné, že tady nepochodí. Výbuch zničil vše uvnitř spolu se vším živím. James spatřil ohořelá torza těl, upálená v pozici, v níž zrovna byli.

Měl co dělat, aby nezvracel.

Dále prošli snad celý vozový park v půlce základny. Vše bylo zničené. Ti, jež na ně zaútočili, byli důkladní. Ničili vše, co jim přišlo do cesty. Spousta vojáků ležela na zemi s rozbitými zbraněmi, na které někdo naschvál šlápl.  Kdyby byl neslyšel volání ve vysílačce, myslel by si, že jsou jedinými přeživšími na této planetě.

Za nimi se ozval zvuk motoru a krátké zatroubení. Zpoza dlouhé linie vraků se vynořil terénní džíp s kulometem. Oprýskaný, poničený, ale jakž takž funkční. Jeden mariňák stál za rotačním kulometem a kontroloval okolí. Druhý byl na sedadle spolujezdce a hlídal svoje zorné pole. Hermandézová se zpoza volantu usmála a kývla hlavou na znamení, že mají nastoupit.

Oba nastoupili dozadu za střelce a oba dva se opřeli tak, aby mohli hlídat svoji stranu. Džíp se rozjel a pomalu vyjel ze základny.

Jestli James měl někdy nějaký relativní vrchol absolutní destrukce, tak nyní se na tento vrchol díval ze solidní výšky. Stačilo, aby opustili základnu a nepřestávali kličkovat mezi zničenými auty, vykolejenými vlaky a mrtvými těly. Bylo jasné, že zaútočili v době, kdy se spousta lidí vracela z práce nebo studenti na akademii. Některé hořící vraky ozařovaly ustupující noc.

Na východě se slunce pomalu chystalo vyjít. První ranní paprsky pomalu protrhávaly tmu a dávali scenérii ještě bezútěšnější vzhled. Z města v dáli stoupaly obří sloupce dýmu a kdysi impozantní mrakodrapy se staly nyní jen ohlodanými ocelovými kostrami.

Džíp uháněl po čtyřproudé dálnici směrem k městu a James nepřestával sledovat okolí. V dáli slyšel jakési dunění, což připisoval zuřivým bojům.

Čím více se přibližovali městu, tím více bylo dunění hlasitější.  Zpoza trosek mrakodrapů nyní spatřil záblesky výbuchů a k nebesům šlehající plameny.

O tom, že lidé se nevzdali bez boje, svědčilo vše po příjezdu do města. Proražené barikády, zničené obranné věže a ulice poseté těly byly zde běžným výjevem.

Opatrně projížděli a mířili přímo k náměstí, kde doufali, že najdou další přeživší. Hermandézová se pokusila odpovědět na volání, ale nějaké rušení jí v tom bránilo.

Najednou vysílačka sklapla úplně a nebylo nic slyšet.

V tu chvíli se všechno zvrtlo.

Zničehonic se na konci ulice z trosek jednoho z domů vynořila pětice velkých postav s velkými kanóny a ještě několik menších, taktéž ozbrojených.

„Bacha!“ vykřikla Hermandézová. „Střílejte!“

Rotační kulomet se roztočil a pokropil postavy smrští rychlých kulek. Karina vykoukla a začala také střílet. Hermandézová se pořádně zapřela a taktéž vykoukla a taktéž spustila palbu.

Velké postavy však jakoby nereagovaly na zásahy a vypálily smršť raket.

Až na jednu všechny letěly mimo. Ta jediná se zabořila přímo do země před džípem. Výbuch vyhodil džíp do vzduchu, a ten se v kotrmelcích začal omlacovat o všechny vraky až se změnil v obrovskou hroudu šrotu valící se ulicí.

James a Karina měli štěstí, že vypadli hned na začátku. Ač potlučení, okamžitě se překulili na bok a odkulili se do nejbližšího krytu na svých stranách ulice. Jakmile se James probral z otřesu, vzhlédl.

Na zemi byl dlouhý krvavý pruh s jasnými kousky masa a kostí. Jakmile se džíp převrátil, rozdrtil mariňáka stojícího u kulometu.

Opatrně vstal a vykoukl zpoza rohu. K vraku přibíhali tvorové a z trosek najednou vyšlehly záblesky z výstřelů. První tvor se zhroutil k zemi a James okamžitě namířil na druhého a pokropil jej.

„Karino!“ vykřikl. „Běž jim pomoci! Kryju tě!“

Poslechla. Vyběhla ze svého krytu a předpisově se přemisťovala k vozu a před každým přesunem vystřelila, někdy i naslepo. James se snažil trefovat a také se přesouvat. Vždy, když byla v krytu a oddychovala, on se přesunul blíže.  Takhle zabili celkem čtyři tvory. Ostatní si uvědomili svoji chybu a stáhli se. Zmizeli za překážkami a začali střílet naslepo.

U vozu byla první Karina.  Sklonila se do převržené kabiny a pomohla ven Hermandézové. James slyšel bolestný řev mariňáka, který zůstal zaklíněný za volantem. Přeběhl, vystřelil a schoval se.

„Uklidni se!“ řvala na něj Hermandézová. „To bude v klidu!“

Nebude, došlo Jamesovi, jakmile ho spatřil. Část volantu měl zaraženou přímo pod žebra a nohy měl rozdrcené zničenou palubní deskou. Neměl šanci.

Salva kulek donutila Hermandézovou k radikálnímu kroku. Nechtěla plýtvat municí do pušky, které jí už očividně moc nezbývalo, tak vytáhla služební pistoli a střelila mariňáka do hlavy. Jeho mozek se rozletěl po zemi a vytvořil dlouhý krvavý obrazec.

„Musíme pryč!“ rozkázala.

Hned na to ukázala hlavní pušky na otevřené dveře kousek od nich. Dveře od nějakého krámku v ulici. Výloha byla vymlácená, ale vypadal na solidní možnost úkrytu. A taky jako cesta pryč, když uvážili zadní východ.

James zůstal jako poslední, aby je kryl. Hermandézová s Karinou vyběhly a on začal střílet. Snažil se udržet protivníka v krytu po celou dobu.

„Můžeš!“ ozvalo se po chvíli.

Naposled vyslal dávku a rozběhl se k obchodu. Obě ho kryly přehradnou palbou a spousta kulek bušila do země okolo něj. Měl však obrovské štěstí, že dorazil v celku. Skočil excelentní šipku do výlohy a proletěl rozmlácenou dřevěnou policí.

„V pořádku?“ zeptala se Hermandézová a on jen přikývl. „Karino! Podívej se po zadním vchodě.“

Karina se zvedla a zmizela v zadní části obchodu. Za okamžik se vrátila celá bílá.

„Žádný tu není,“ dostala ze sebe. „Je zabarikádovanej!“

V tu chvíli se jeden z těch velkých tvorů dostali přímo před obchod. James pohlédl na jeho obří dělo. Zíral mu přímo do hlavně. Tvor byl obří s velkými ostrými zuby, šedivýma očima a šupinatou kůží. Na sobě měl jakousi zbroj kryjící trup a nohy.  A další se za ním vyrojili o pár okamžiků později. Ti menší vypadali více méně stejně, akorát nosili zbraně, jež připomínaly spíše útočné pušky.

James očekával, že nyní začnou pálit. A poté jen rychlý konec.

Spustila se palba ze spousty zbraní najednou. Zavřel oči.

Nic necítil, avšak střelbu slyšel pořád. Znovu oči otevřel.

Většina menších tvorů ležela v kalužích tmavě červené krve a další se káceli k zemi. Velký tvor vzhlédl a milisekundu později mu explodovala jeho velká hlava. Ostatní začali ustupovat a mizet.

Chvíli bylo ticho, pak uslyšel na střeše kroky.

Pak dopadl na zem. Lehce se zhoupl v kolenou a otočil se na ně. Obr v černé naleštěné zbroji s útočnou puškou v ruce.

Vedle něj se zjevil druhý, v zelené zbroji a lehkým kulometem. A třetí, v modré s odstřelovačkou. Čtvrtý a pátý přišli o pár vteřin později. Čtvrtý měl šedou a dvojici samopalů a pátý? Ten byl celý v bílé s útočnou puškou a tlumičem.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Černý.

„Ano,“ odpověděli ti tři překvapeně.

„Pojďte za námi,“ rozkázal Černý. „Hezoune, ty je hlídej! Tichošlápek před nás! Ostatní za mnou!“

Ti tři jen souhlasili. Bylo jim jedno, kdo jsou jejich tajemní zachránci, hlavně, že byli naživu. Ten, co ho nazvali Tichošlápkem, se zneviditelnil a jen slyšeli lehký krok mizící daleko před nimi.

James Hezouna poznal snadno podle modré zbroje. Zařadil se za ně a hlídal jím záda. Zelený s lehkým kulometem a Šedý neřekli, kdo jsou a jen mlčeli. Ostatně, až na černého ani jeden z nich neřekl ani slovo.

Ti tři měli co dělat, aby zachráncům stačili. Pohybovali se rychle a s překvapivou lehkostí. Zbraněmi kontrolovali každý svoji část a na křižovatkách zastavovali a čekali. Když se ozval Tichošlápek, vydali se na cestu. Občas zabočili, protože cesta byla neprůchozí, nebo na ní bylo větší množství nepřátel.

Čím více se blížili k hlavnímu náměstí, tím více se museli ohlížet a procházet zničenými budovami. Výstřely a výbuchy byly hlasitější a blíže.  Při přecházení jedné z ulic si James všiml, že okolo celého náměstí je jednolitá stěna z dýmu. Z některých domů šlehaly plameny do výše několika desítek metrů.

„Už tam budem,“ oznámil Černý. „Tichošlápku, jak to vidíš?“

Vysílačka po chvíli zapraštěla statikou a nějakým rušením:

„Průser. Jdou z jihu a severu. Na západě to je zatím čistý. Máme cestu na shromaždiště volnou. Prozatím, ale musíme sebou hodit. Už jsem oznámil náš příchod, Šéfe.“

„Rozumím,“ odpověděl mu Černý a otočil se na naši trojici. „Budeme se krýt navzájem a přemístíme se. Jasné?“

Všichni tři pouze přikývli. Prošli poslední budovou a rozprostřel se jim pohled na náměstí. Kolem zdejší radnice byla postavena spousta větších či menších opevnění, jež svým uspořádáním dávaly obráncům velké naděje na udržení svých pozic. Nyní to však vypadalo, že obránci boj proti naprosté přesile pomalu, ale jistě prohrávají. Zničená vozidla a tanky společně s proraženými postaveními tvořily depresivní výhled na náměstí. Jedinou výjimkou byl větší plac přímo před radnicí, kam přilétaly evakuační lodě a zase odlétaly naložené raněnými a civilisty.

Šéf se schoval u okna a chvíli vyhlížel. Ostatní čekali na jeho signál. Nakonec jim pokynul rukou, aby vyběhli.

James s Karinou vyběhli jako první a Hermandézová těsně za nimi. Ostatní se přidali po chvíli a rychle je doháněli. Přitom se nepřestávali krýt palbou. Nepřítel vycítil, co mají v plánu a začal jim přehrazovat cestu a snažil se je obklíčit ještě před dosažením cíle.

Jamesovi se do krve nahrnula spousta adrenalinu, takže se soustředil pouze na to, aby doběhl k vojákům u jedné z barikád. Všude kolem něj se rozbujela obří bitevní vřava. Kulky létaly všemi směry a země sbírala polibky od děl a granátů.

Vše se scvrklo na jeden jediný bod na konci tunelu. Najednou ho kdosi drapnul a stáhl do boku.

„Klídek!“ zařval na něj kdosi. „Už jsi v bezpečí.“

James vzhlédl. Byl to drobnější Asiat s tvrdými rysy a výložkami plukovníka na ramenou. Onoda.

Ostatní již také dobíhali. Karina byla jako poslední a za jejími patami vylétaly do vzduchu obláčky drceného kamení od neustálé palby.

Onoda si je všechny změřil. „To jsou všichni?“

Šéf zaplul za nejbližší barikádu a neustále vykukoval. Nepřestával střílet, stejně jako ostatní z jeho skupiny.

„Ano, plukovníku,“ odpověděl po chvíli. „Všichni, co jsme našli.“

Plukovník si povzdechl a přitiskl si prst k uchu, kde měl vysílačku: „Všem jednotkám! Stahujeme se! A vy tři jděte do támhletoho transportéru!“

Nakonec jim ukázal prstem, který transportér myslí. Dlouhý šedý s červeným křížem v bílém kruhu. Zdravotnický transportér pro raněné. Jak si James všiml, všechny civilisty a přeživší posílali do těchto transportérů. Pro vojáky, kteří zřejmě přiletěli na pomoc, tu byly normální drobné výsadkové lodě.

James popadl Karinu za ruku a táhl ji do transportéru. Hermandézová je předběhla a byla uvnitř první. U dveří hlídal výkonný zdravotnický důstojník a říkal, kolik lidí mohou ještě naložit. James a Karina byli poslední. Sedli si do sedaček a připoutali se. Dveře se pomalu zavřely a James naposledy spatřil tlačenici o místa a zoufalství v očích civilistů, jež se snažili dostat do bezpečí.

Byla to pouze iluze bezpečí, jak zjistil.

Adrenalin se mu pomalu dostával z krve a on začínal mít představu o okolním světě. Unavené tváře vojáků, vyděšení civilisté a ranění na lůžkách přivázaní k podlaze. Vzduch byl plný desinfekce a krve.

Exploze.

Transportér se otřásl a dovnitř vnikly plameny. James nikdy nezjistil, co se vlastně stalo. Najednou všude kolem něj létalo vzduchem a okolí pohltily plameny. Popruhy začaly hořet a praskly. Plameny mu sežehly kůži a vlasy. Padl na podlahu ještě dřív, než dopadli na zem.

„Karino!“ chtěl zařvat, ale nemohl.

Útroby měl spálené. Jen kolem sebe máchal spálenýma rukama bez prstů na levé z nich. Nakonec se mu podařilo ve změti těl najít Karinu. Doufal že je to ona, protože její tělo bylo spálené na uhel, stejně jako ostatní. Chtěl jí toho tolik říci, ale nemohl. Vše bylo pryč. Držel jí v náručí a čekal, kdy ho další vlna plamenů sežehne.

Z plamenů se vynořila jak uhel černá postava ve zbroji. Dívala se na něj zpoza průzoru. James na něj pohlédl a pokusil se zašeptat:

„Zachraň ji!“

Neřekl však nic. Jen zachrčel.