Rss

Archives for : June2013

Píseň přežití- 5 kapitola

Kapitola 5- Mise začíná

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 0:00

 

Přílet:

Šustění listů rotorů od dvourotorového transportního vrtulníku bylo jedinou věcí, kterou jsem z venku slyšel. Pevně držel kulomet a zíral ven do trosek města.  Trojice vrtulníků uháněla směrem k místu výsadku. Od začátku mi tu něco smrdělo, i když čichové buňky (těch pár, co zbylo) bylo uschováno pod přilbou.

Z města na některých místech stále stoupaly sloupy kouře a plamenů. V dáli se urputně bojovalo. Za poslední tři dny, se toho hodně změnilo. K horšímu bohužel. Flotila dorazila ke Svatyni a zahájila masivní koordinovaný útok. Ve vesmíru jsme konečně na chvíli získali převahu. Dole to šlo do háje čím dál rychleji. Kagertové obsadili téměř tři čtvrtě hlavního města a celé okolí. Zůstalo jen několik větších jednotek a hromada dobrovolníků, kteří se zoufale drželi zuby nehty. V horských pevnostech a továrnách byla situace trošku lepší (takhle, zatím je nevzali útokem.) Na velkých pláních se to rojilo Kagerty kam oko dohlédlo a poblíž jižního pólu si postavili něco jako velitelství. Obrovskou černou strukturu vysokou zhruba jeden a půl kilometru a v průměru měřící tři další.

Naše jednotka si bojem na zemi ještě neprošla. Zůstali jsme zaseknutí na jedné z oblačných pevností téměř dva dny a pomáhali s opravami po masivním útoku. Tichošlápek se ukázal jako dobrý technik. Hezoun si furt ladil tu svoji odstřelovačku, sestřeloval průzkumné drony nepřítele, co se nás snažily vypátrat a nabonzovat.

Teprve třetí den od hlavního útoku nás poslali dolů. Přímo do hlavního města, k velké nelibosti Šéfa. Přiřadili k nám jistého praporčíka Kimblea, rezatého Skota s doutníkem permanentně v hubě. Válel se na podlaze vrtulníku a civěl ven, jakoby hledal cíl.

Náš tým seděl na sedačkách, já na pravé straně, Šéf na levé a mezi náma Tichošlápek. Rus s Hezounem si hověli za kulomety. Bouchač seděl naproti nám a zřejmě chrápal.

Kimble vyhlédl ven, vyndal z huby to, co zbylo z doutníku a cvrnkl to někam ven.

„Tak, Hošani. Letíme nyní na Jižní náměstí,“ začal. „Tam se setkáme s plukovníkem Gravesem, jež nás instruuje o našem úkolu. Budu vám sloužit jako spojovací důstojník a koordinátor.“

„Silas Graves?“ zeptal se Šéf a zaklonil hlavu. „Doprdele.“

Tichošlápek do mě šťouchnul: „Teď to bude úžasný.“

Nechápal jsem. Pochopil až po přistání na základně.

Ta slavná „základna“ nebylo nic jinýho, než spousta stanů rozestavěných na velkém náměstí a opevněné budovy okolo. Mezi stany stálo několik transportérů s hrozivě vyhlížejícími raketami a vedle nich trojice tanků.

Vrtulník dosedl na jednu ze čtyř přistávacích ploch a my vystoupili. Jakmile jsme byli venku okamžitě začali nakládat raněné.

Kimble poplácal Šéfa po rameni a naznačil mu, aby jej následoval. Šéf pokynul pro změnu nám.

Vešli jsme do jednoho z největších stanů. Jeho strany byly obsypány spoustou radiostanic a radarů s plnou posádkou. Uprostřed stál skládací ocelový stůl s mapou.  U něho se skláněl plešatý svalovec, notně přes padesát. Když vzhlédl a spatřil Šéfovu černou zbroj, zarazil se.

„Ty,“ zavrčel.

„Taky tě rád vidím,“ odsekl Šéf a spolkl nadávku. „Řekni mě, co máš, ať se s tím neotravujem.“

Šéf přešel k němu a začal mu nahlížet přes rameno, zatímco mu Graves ukazoval různá místa na mapě.

„Z horských pevností nám sem poslali celkem tři konvoje po rozdílné trase. Bohužel, všechny je přepadli pár kilometrů od nás. Konvoje jedna a tři byly kompletně zničeny. Konvoj dvě se zasekl poblíž Univerzity Umění. Jsou tam zabarikádovaní a nehnou se z místa. Problém je v tom, že právě tento konvoj vezl malou taktickou hlavici, jež jsme chtěli použít na jedno z doupat pod městem.“

„Je mi jasný, co chceš,“ odpověděl Šéf chladně. „Dojít pro tvý hochy, pak vzít bombu a odeslat ji do podzemního doupěte. Snadný. Víc toho nechceš?“

„Ne,“ odpověděl Graves a očividně si nevšiml Šéfovy ironie.

„Fajn,“ odfrkl si Šéf. „Jdeme na to. Holt schopní musejí dělat práci za neschopné.“

Toho si už Graves všiml: „Cos to řekl!?!“

Další události přišli jako na zavolanou. Okamžitě mi došlo, že Šéf chce Gravese vyprovokovat k nějaké akci, aby mu mohl rozlousknout lebku. Dovnitř vběhl mladík, stejně starý jak já, v ušmudlané uniformě a šátkem označujícím dobrovolníka na pravém rameni.

„Útočí!“ zařval vyděšeně. „Západní a jižní perimetr!“

Šéf se podíval nejprve na Gravese a pak na nás: „Hezoun, Fénix a Tichošlápek do západního a já si se zbytkem vezmu jižní!“

Nenamáhali jsme se s odpovědí. Otočili se na podpatcích svých těžkých bot jako jeden muž a vystřelili ze stanu.

Na západním perimetru se to už mlelo. Nějakého chytráka napadlo postavit základnu na náměstí a přitom jedna z budov měla velké dvojité schodiště vedoucí seshora přímo k ní. Po něm k nám upaloval minimálně tucet útočníků.

S Hezounem a Tichošlápkem jsme se rozdělili, jakoby do nás střelili. Každý šel na jinou stranu a já přímo rovně. Palcem odjistil pojistku na kulometu, zapřel se a pokropil nepřítele první dlouhou dávkou.

A hned dvojice útočníků padla k zemi.

Doběhl jsem k barikádě z pytlů s pískem a skrčil se. Několik kulek mi zabušilo do těla, ale nebylo to nic, co by štít nevychytal. Počkal jsem, až se štít zregeneruje a vykoukl.

„Pět na levým a osm na pravým!“ zahlásil Hezoun.

Vykoukl jsem a pokropil je: „Oprava: Čtyři na levým, sedm na pravým!“

Teď byl na čase Tichošlápek. Ozvalo se pár výstřelů a jeho tiché:

„Tři na levým, pět na pravým…“

V tu chvíli mě zasáhla kulka přímo do přilby. Jelikož jsem si ještě nezvykl na svoji novou velikost, lehce jsem vyčuhoval zpoza pytlů s pískem. V tu chvíli mi energie ve štítu klesla skoro o padesát procent. Něco mě v tu chvíli v hlavě přeskočilo a já se více méně slušně řečeno pořádně naštval.

Vyskočil jsem na nohy a začal bezhlavě střílet na přicházející útočníky. Padali jeden po druhém a jediné, co si já uvědomoval, byl můj neuvěřtelnej vzteklej řev. Tichošlápek s Hezounem se taky přidali a nepřestávali střílet, dokud všichni neleželi. Jen dvojice útočníků, co stála zrovna na schodech se otočila a zdrhla.

„Ustupují!“ zaječel radostí voják vedle mě, no, spíš to byl ještě mladej kluk, na kterýho zrovna navlíkli uniformu.

Tehdy se stalo něco divného, co se později začalo rozvíjet. Ozvala se Karina.

„Neustupují, přeskupují se!“

Znělo to jako vnitřní hlásek někde vzadu v mé hlavě, ale její hlas jsem poznal bezpečně. Nejvíc mě na tom štvalo jediné- měla pravdu.

„Neustupují,“ zopakoval jsem nahlas. „Přeskupují se!“

Naneštěstí, nebo naštěstí (vyberte si sami) to slyšeli ostatní. Hezoun s Tichošlápkem mi to jen potvrdili a kluk vedle mě strnul. Sakra, vždyť nebyl o tolik mladší, maximálně o rok. Přišlo mi, že za ty tři týdny jsem zestárl o dvacet let.  Na svět jsem začal pohlížet pomalu jak starý válečný veterán, ne jako kluk, co zrovna dokončil akademii.

„Hoši,“ ozval se Šéf. „Je na čase jim to vrátit. Všichni teď vyrazíme vpřed. Přiblížíme se tak ke konvoji ze dvou stran. Velitelství a satelity nás navedou. Zůstaneme rozdělení, tak jak jsme. Vyrážíme okamžitě, ať je donutíme ještě trošku k ústupu.“

„Rozumím,“ řekli jsme jednohlasně a vyrazili.

Společně s Hezounem jsme si vzali každý jednu stranu schodů a vyběhli je rychlým sprintem. Tichošlápek si od nás držel odstup, a jak jsem zjistil, při první příležitosti vytáhl obří hák, nasadil jej do pistole a namířil na nejbližší okap. Vyjel na dlouhém laně nahoru a vylezl na střechu domu, čímž se dostal mimo můj dohled. Já s Hezounem jsme šli normální cestou.

„Kam šel?“ zeptal jsem se Hezouna.

„Bude nás krýt z vrchu,“ vysvětlil. „Obvykle se přemisťuje po střechách nebo podkroví. Je to jeho styl.“

Prošli krátkou chodbičkou na hlavní chodbu v kancelářské budově, zahnuli doleva a vyšli opět ven. K mému velkému překvapení tam čekala dvojice útočníků. Okamžitě jsme je pokropili a vydali se dále. Udělali jsme to beze slov, bez jakékoliv gestikulace. Jakoby strojově jsme najednou zvedli zbraně a zastřelili je. Já teda střílel více méně od boku, protože jsem nestihl mířit.

U toho mého kulometu je to vlastně jedno. Tisíci rannej zásobák velkej jak dvě pěsti vedle sebe, malinkaté trhavé náboje s obrovskou průrazností likvidující vše, co jim přijde do cesty. Já té zbrani říkal jednoduše- Sprej.

Na tom plácku už nás nikdo další nečekal. Zahnuli jsme doprava a vyšli na kdysi krásnou zahradní terasu nad budovou, z níž jsme zrovna vyšli. K ní vedlo několik poničených schodů, jež nebyl problém zdolat.

K naší smůle nás na terase čekalo nejméně šest útočníků doprovázených odstřelovačem. Okamžitě jsme se schovali za sutinami a lehce vykoukli.

„Já se o něj postarám,“ ozval se Tichošlápek a oba jsme věděli, koho myslí.

Vzduchem proletěla kulka a odstřelovači se rozletěla hlava na všechny strany. Ty jeho obří brýle se rozbily o betonovou podlahu. V tu chvíli přišla řada na nás dva. Vykoukli, pokropili a hledali si každý sám jiný kryt. Takto šli k zemi snadno, i když bylo vidět, jak spolu spolupracují. Pečlivě se kryli a hlídali jeden druhému záda.

Pravda, schytal jsem pár zásahů, ale štíty vše pokryly na jedničku. Urychleně jsme se přesunuly z terasy dovnitř budovy. Tam nás naštěstí nikdo nečekal. Vše však bylo zdevastované. Stoly rozmlácené, židle rozdrcené a všude stopy po střelbě.

Šéf říkal o tom, že v této oblasti se bojovalo doslova o každý metr a nyní se to ukázalo v celé kráse. To, že jich zaútočilo tak málo, bych přikládal testování naší obrany, než úbytku jejich jednotek.

O pravdivosti mé teorie jsem se přesvědčil o několik sekund později. Jakmile jsme s Hezounem vyšli na větší plácek vedoucí mezi domy přímo na jednu z hlavních ulic, pokropila nás sprška střel. Okamžitě si našli kryt a z něj hledali cíle. Nutno říci, že během dobrých 4 sekund tu bylo víc, jak patnáct Kagertů s útočnými puškami a někteří třímali něco, co připomínalo brokovnici.

Taky že jo.

Moje taktika krčit se, rychle vykouknout a pokropit je dlouhou dávkou z kulometu se ukázala jako velice praktická a užitečná. Zbroj sice schytala několik zásahů, ale nikdy energie ve štítech neklesla pod pětačtyřicet procent.

S Hezounem to nebylo jiné. A Tichošlápek nám zdatně sekundoval ze střech. Poté, co mu došla munice, seběhl osm pater jedné z budov během pár okamžiků a dal si s námi spicha přímo pod ní. Pušku si složil na záda a pokračoval pouze s malým samopálkem v ruce.

Druhá část našeho týmu se činila více, alespoň podle vysílačky. Dispečink hlídající satelity nás navigoval ke konvoji. Podle toho, co jsem slyšel, naráželi na mnohem hustší odpor, než my. Vysvětlení přišlo až později- hlavní útok na naši základu se musel rozdělit na dvě části. Jedna musela zvládnout obklíčený konvoj a druhá základnu. Těch pár tuctů protivníků, přes které jsme se dostávali my, bylo docela prd oproti tomu, co zvládal Šéf s Bouchačem a Rusem.

Dostat se ke konvoji byla jedna věc. Osvobodit ho ze smrtelného obklíčení věc druhá. Těžší. Výrazně.

Celý konvoj se zasekl na jedné dlouhé ulici, jež z jedné strany zatarasili zničenými náklaďáky a z druhé něčím, co vypadalo jako kagerstký tank, nyní již však zničený, tudíž nemohu odhadnout, jak předtím vypadal. V současnosti to byla hromada zuhelnatělého kovu bez jakékoliv známky smyslu uspořádání.

S týmem jsme se pustili do čištění okolí. Je mi líto, ale to, co se dělo nedokážu nějak podrobně popsat.

Vše se zvrhlo v obrovskou přestřelku mezi hochy uvězněnými v náklaďácích, budově naproti univerzitě, nám a spoustou Kagošů (tak jsem jim začal v duchu říkat.) Do krve se mi nahrnulo množství adrenalinu a já vše vnímal záblesky. Vše, co jsem učinil, bylo téměř automatické. Nedokážu to popsat.

Najednou jsem stál u lehkého kulometu na střeše univerzity a kropil utíkající Kagoše. Kolem mě se válelo pár jejich mrtvých těl a ty kulomety také patřily kdysi jim.

Po utichnutí posledního výstřelu mě Šéf poslal dolů a tam mě došlo, proč jim cesta sem trvala tak dlouho- táhli sebou ještě Kimblea s dvojicí normálních vojáků.

„Dobrá práce, Fénixi,“ poplácal mě Šéf po rameni, když jsem sešel dolů. Ostatní tam už čekali.

Vojáci pomalu vylézali ze svých děr a děkovali nám za pomoc. Vojáci si očividně oddechli a najednou si člověk myslel, že všechno bude v pohodě. Několik hochů seskočilo z jednoho náklaďáku, chvíli komunikovalo s velitelstvím a pak na nás mávli, abychom šli k nim.

Šéf na nás mávl rukou, abychom ho následovali.

Kimble se odněkud vyloupl a šel před námi. Nemůžu si pomoci, ale vypadalo to, jakoby nás měl na vodítku. Já šel radši jako poslední a pozoroval, co se bude dít.

Šéf přišel k vojákům: „Zdravím, máte to pro nás?“

Jeden z vojáků s velkou přilbou odpověděl: „Už se to nese, pane.“

Další voják seskočil s jakýmsi větším batohem a nesl ho přímo k nám.

„Tady je jedna z nich,“ oznámil. „My vezeme na základnu ještě další tři. Uvnitř je vše potřebné…“

Přestal jsem vnímat a rozhlédl se.

Panovalo ticho. Ne to ticho po boji, kdy si člověk může oddechnout, ale to ticho, které oznamovalo příchod pěkného průseru. Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde jsem nic neviděl.

Najednou mi došlo, že za mnou něco roste. Doufal jsem, že to je jen mrak přebíhající po obloze. Mé naděje se rozplynuly, jakmile jsem spatřil ostatní, jak zkoprnělé zírají za mě.

Na konci ulice se ze země vynořil obrovský ocelový pavouk s osmi nohama a kráčel si to přímo na nás. Pohyboval se rychle a skoro nikdo nestihl zareagovat.

Zpod jeho hlavy vyjelo nějaké dělo a vypálilo.

Obrovský fialový paprsek přejel přes celý konvoj. Rus po mě skočil a strhl stranou dřív, než paprsek mohl udělat ze mě popel.

Náklaďáky vyletovaly do nebes a explodovali. Vzduch se naplnil výstřely a výbuchy. Najednou kolem nás byli všude Útočníci podporovaní spoustou Brutů. Kulky bušily do mého štítu a ten slábl.

Nepřestával jsem střílet ze svého kulometu, než mi displej na masce oznámil docházející munici. Ve zbrani zůstalo jen dvacet nábojů. Vyhodil zásobník a strčil tam okamžitě nový.

Bez ustání pokračoval ve střelbě a pomalu ustupoval za ostatními ze své skupiny. Vojáci kolem mě padali pod salvami kulek. Najednou nás ubývalo neuvěřitelným tempem.

Pavoukův výstřel zanechal v zemi obrovskou rýhu, z které šlehaly plameny. Náš tým zůstal na jedné straně a Kimble s pár přeživšími na straně druhé. Něco na nás volal, ale přes ten lomoz ho nebylo slyšet a očividně mu vypadla z ucha vysílačka.

„Ustupte do protější budovy!“ rozkázal Šéf.

V tu chvíli jsem ho spatřil.

Vyšel ze dveří akademie.

Ten, co jsem ho spatřil na akademii. Obr v červeném kabátě a žlutýma očima. Tentokrát neměl nůž, ale obrovský revolver, nebo něco podobného. A šel rovnou ke Kimblovi. Za ním se valila vlna Útočníků.

To je ten parchant, co zabil Karinu! Teda, nevěděl jsem to určitě a on byl ideální.

„To je ten parchant, co zabil Karinu!“ zařval jsem vztekle do vysílačky a vrhl se dopředu.

Nemířil, prostě jsem střílel jeho směrem. Kulky létaly z hlavně, ale já se nemohl trefit a zatím trefoval všechny okolo. Tři útočníci se skáceli k zemi, ale on jakoby kulkám unikal.

Došel mi zásobník. Nechápu, jak jsem to mohl tak rychle vystřílet, když první zásobník mě trval celou cestu sem. Prázdný zásobník vyletěl z úchytu s obláčkem dýmu. Zbraň se přehřívá od frenetické střelby, blesklo mi hlavou.

Než jsem stihl přebít, on byl už u Kimblea. Kimble si ho ani nevšiml přes ten rachot. Všiml si ho, až když mu mířil revolverem na hlavu a to jen proto, že jsem na něj mával rukou.

Vystřelil.

Kimblův hezkej červenej baret vyletěl vzhůru, stejně tak obsah jeho hlavy. Zůstala jen spodní čelist.

„Né!“ zaječel jsem a běžel přímo do plamenů.

Kulky z nového zásobníku ho nezasáhly, nevím proč, ale za to zabili další čtveřici útočníků, kteří se měnili pod palbou v rozstřílená torza.

„Zastavte ho!“ ozvalo se ve vysílačce. „Fénixi, stůj!“

Ignoroval jsem to. On byl přednější.

Velitel.

Najednou jsem věděl, jak mu říkat. Prostě Velitel. Kdybych ho dostal, tak se stáhnou. Snad bychom vyhráli celou válku. Kdyby to vyšlo. Bohužel, vše se otočilo o sto osmdesát.

Na levém rameni mě přistála tvrdá ruka. O okamžik později pravá. Snažil jsem se vycuknout, ale kolem pasu mě chytla další dvojice rukou.

„Nechte mě!“ řval jsem vztekle a nepřestával střílet, dokud se zbraň nepřehřála.

„Kryjte nás!“ řval do vysílačky Hezoun.

Kopal jsem kolem sebe a sledoval na displeji stupeň přehřátí zbraně. Klesala strašně pomalu a já se zatím vzdaloval.

„Nechte mě! Já ho dostanu!“

„Je pozdě!“ zařval Šéf.

Táhli mě do budovy a očividně jim to dávalo zabrat. U budovy někdo rozrazil dveře za námi a táhli mě dovnitř.

Těsně než se dveře zabouchly, Velitel se otočil přímo na mě. V jeho žlutých očích jsem spatřil něco jako pobavení a z jeho huby plné dlouhých ostrých zubů se utvořil úsměv.

Dveře se s prásknutím zavřely.

Píseň přežití- 4 kapitola

Kapitola 4-  Z popela povstal…

 

Svět se smrsknul na občasné bílé světlo v jeho očích, hučení ventilace a pohybu hadiček. Necítil nic. Agónie zmizela před dlouhou dobou. Vznášel se v jakémsi podivném oparu. Musel mít v sobě spoustu utišujících léků.

Pořád dokola se snažil zopakovat události, jež ho dostaly do tohoto stavu. Pád transportéru, plameny všude kolem něj, umírající Karina. Černý voják stojící nad ním. Vše se mu slilo do jednoho nepřehledného obrazu.

Procitl.

Zhluboka zalapal po dechu.

„Už se probouzí,“ uslyšel nad sebou. „To je on?“

Zamrkal.

Nad ním se skláněl onen bojovník v černé zbroji, jejž mu říkali Šéfe. Nyní měl však sundanou helmu a James matně viděl jeho bílé vlasy. Vedle něj stál nějaký muž v uniformě flotily a výložkami majora.

„Ano,“ odpověděl Šéf.

„Nevypadá zrovna dobře,“ podotkl druhý. „Je ve stavu, kdy má jistý civil. Proč mě sem k němu táhneš?“

„Protože je to ideální kandidát.“

„Na co?“ zeptal se major.

„Na jednoho z nás.“

Ta slova zvonila Jamesovi v hlavě velmi dlouho. Přeslechl jejich další debatu. Nakonec major někam odešel se slovy: „Dělej, jak myslíš. Nebudu ti v tom bránit.“

Když přišel k sobě tak, aby mohl mluvit, Šéf u něj seděl a hleděl na něj. Jeho tvář byla zvrásněná a pohublá. Vypadal unaveně.

„Co jste tím myslel?“ vykašlal ze sebe James. Hlas měl nepřirozený. V krku ho pálilo a on umíral bolestí při každém slově.

„Nebudu ti lhát,“ začal Šéf a naklonil se k němu blíž. „Umíráš, a i když se z toho dostaneš, už nikdy pravděpodobně nebudeš moci normálně chodit. Máš poškozenou nervovou soustavu. Je pravda, že lékařství dneska dokáže divy, ale tohle bohužel nejde zařídit pro vojáka, který míří do civilu. A ty do civilu jdeš. Nikdy se nepodíváš do boje a do konce života budeš sedět někde v křesle a doufat, že bude bojovat za tebe někdo jinej. Je tu ovšem ještě jedna možnost.“

Šéf nechal ta slova vyset ve vzduchu a čekal, až James řekne: „Jaká?“

„Stát se jedním z nás,“ řekl Šéf a počkal, až si to přebere. „A vrátit jim to. Za sebe, za tvoji přítelkyni, která ti umřela v náručí a za ty ostatní, jenž zemřeli díky nim. Narovinu ti říkám… nebude to plnohodnotný život. Vzhledem k tvým zraněním ti nahradí končetiny protézami a navléknou tě do nanoobleku pokrývajícím celé tělo. My máme jen část a navíc si ho můžeme sundat. Ty v něm zůstaneš navždy. Navždy budeš spíš strojem, než člověkem, ale nebude ti na bojišti rovno. Viděl jsi nás v akci a víš, že oproti normálním lidem jsme silnější a rychlejší. Navíc nás nesloží jedna kulka. Mně jeden v týmu chybí už roky a ty jsi ideální kandidát. Kdyby projekt fungoval, mohl jsi jím být už v akademii, jak jsem koukal na tvé výsledky. Nechám ti čas na rozmyšlenou a zítra se tu zastavím. Rozhodni se, jak uznáš za vhodné.“

Šéf vstal, uklidil židli a dal se na odchod.

James zavřel oči. Před očima se mu míhaly všechny tváře těch, kteří zemřeli. Přátel, nadřízených, Kariny. Vzpomněl si na její hebké tělo, když ho hladil noc před útokem a na to, jak vypadala v transportéru. Hněv v něm narůstal. Věděl, že Šéf má pravdu o tom, jak skončí. Válka pro něj jako člověka skončila. Vrátí se domů, k rodičům a už nikdy nevyleze z domu. Bude z něj invalida, jež může vidět, jak jeho civilizace skončí. Nebo to mohl zvrátit?

„Šéfe,“ zachroptěl.

Otočil se ode dveří, čekaje další slova.

„Ano?“

„Jdu do toho…“

Šéf neodpověděl. Jen se usmál.

 

XXX

 

Druhý den ráno pro něj přišli.

Přeložili jej na pojízdné lůžko a pak ho dlouhou dobu převáželi chodbami až do hangáru. Připadal si jako náklad i když kolem něj pořád byli minimálně dva medici. Cestu si pamatoval matně, neustále usínal nebo zavíral oči kvůli jasnému světlu na chodbách, což byla obrovská změna oproti lehkému přítmí v pokoji.

Převezli ho na jinou loď. Cestu transportérem více méně prospal, takže nevěděl, jak dlouho trvala. Probralo ho až poklepání na rameno. Starý doktor s vrásčitou tváří, drobnou bradkou a velkými brýlemi.

„Vnímáte mě?“

James lehce kývl hlavou na souhlas.

„Takže chcete se stát Terminátorem, je vám jasné, do čeho jdete? Prý jste byl informován.“

James opět lehce přikývl. Nějak už neměl sílu mluvit.

„Je na čase se do toho pustit,“ začal doktor. „Nyní vás instruuji, o co vlastně půjde. Nejprve musíte získat výšku a svalovou hmotu, aby vám zbroj padla. Tudíž do vás pustíme růstové hormony a uložíme na týden k ledu. Normálně by nám to trvalo měsíc, ale máme pouze tři týdny, abychom vás dostali do bojeschopného stavu. Zkrátili nám dobu na necelou třetinu, než se flotila přeskupí a zamíří ke Svatyni. Zatím jasné?“

Tentokrát James už pouze mrkl na souhlas. Byl vyčerpanější a vyčerpanější. Doktor však pokračoval.

„Během toho to týdne budete v hlubokém spánku. Během spánku vám pustíme do mozku výcvikový program, který absolvuje každý terminátor. Navíc vám vyléčíme všechna zranění a nahradíme rozdrcené nohy a ruce robotickými. Původně jsem je chtěl nechat, ale poškození jsou natolik vážná, že s nimi nejde už nic dělat. Druhý týden se obvykle provádí již při vědomí, ale vy budete ještě spát. Jelikož většina vašich orgánů nefunguje a žijete jen díky přístrojům. Až se proberete, budete natrvalo umístěn v nanoobleku pokrývajícím celé vaše tělo, nikoliv jen trup. Díky tomu vám dáme několik vylepšení, co obyčejný terminátor nemá. Třetí týden s vámi proberu, až vás vzbudíme. Pořád chcete do toho jít?“

James zmobilizoval všechny zbývající síly v jeho zničeném a zlomeném těle k jedné jediné věci. Otevřel ústa a lehce zachraptěl: „Ano.“

 

XXX

 

Usnul a probral se uprostřed cvičiště na nástupu. Stál uprostřed nástupu vojínů a poslouchal řvaní výcvikového seržanta, který je instruoval o dnešním úkolu. Pak je poslal běhat. Běžel několik kilometrů plnou rychlostí a nepřipadal si unavený. Za ten den naběhal snad třicet kilometrů, ale necítil žádnou únavu. To bylo jen dobře, protože přes noc měli výcvik boje v lese. Vše pro něj bylo takové zvláštní, jakoby se na svět díval skrze zamlžené sklo.

Cítil, jak mu zkušenosti vlézají pod kůži, jakoby je do něj někdo nahrával. Absolvoval několik desítek kurzů od základního výcviku po létání se stíhačkou.

Jak to všechno rychle začalo, tak rychle to i skončilo. Najednou ho cosi donutilo zavřít oči, a když je otevřel, základna byla pryč a jediné, co slyšel, bylo pípání přístrojů.

Baterka mu posvítila do očí a on jen zamrkal. Všechno bylo najednou strašně jasné a zářivé. Okamžitě zavřel oči.

„Vypadá to, že má nastavenou citlivost příliš vysoko,“ řekl nějaký hlas.

Najednou vše potemnělo, a když oči otevřel znovu, viděl normálně.

„Lepší?“

„Ano,“ odpověděl. Jeho hlas zněl nyní nepřirozeně. Strojově.

„Dobře,“ usmál se lékař nad ním. „Teď vám uvolníme popruhy. Zkuste se posadit.“

Cosi zacvakalo a on se zvedl. Šlo to zlehka. Pak ustrnul překvapením. Celé jeho tělo bylo pokryto černým oděvem, jež obkresloval všechny jeho svaly na rukou a nohou. Trup měl od rozkroku po krk v pevném stříbrno-černém krunýři. Nejvíce ho překvapily jeho ruce. Robotické a tenké. V podstatě vypadaly jako šedivá kostra. Dal je k sobě. Cítil jakýsi dotek, ale necítil jaký. Byl chladný, bez života.

Rozklepal se zděšením. Rozdrkotal zuby a nemohl se zklidnit.

„Klid!“ chytil ho lékař za rameno. „To je v pořádku, za pár okamžiků vám bude lépe.“

Vytáhl injekční stříkačku a píchl mu ji do krku. Třes během několika vteřin ustal.

„Díky,“ odpověděl James.

„Jak se cítíte?“

James se pokusil pohnout nohama. Reagovaly tak, jako dříve. Opatrně je shodil z lůžka.

„Výborně. Teď se pomalu zkuste postavit. Kdybyste měl závrať, okamžitě řekněte.“

Robotická chodidla v nanoobleku se dotkla podlahy. Ucítil jemný dotek. Přitlačil a přenesl všechnu svoji váhu na nohy. V klidu se postavil a narovnal. V tu chvíli ho do čela něco udeřilo. Zakolísal a chytil se za hlavu.

„Vy idioti!“ zařval postarší doktor stojící v pozadí. „Já vám řekl, že tu lampu máte dát stranou!“

Jeden z asistentů okamžitě přiběhl a lampu odsunul. Dva další se vedle Jamese postavili a pevně ho chytli, aby neupadl. Ustál to však bez problémů. Lehce se chytil za bolavé místo na hlavě a promnul si ho. Robotická ruka byla studená, nepřirozená.

„V pořádku?“ zeptal se lékař.

„Ano.“

„Výborně!“ usmál se. „Teď se zkuste projít po místnosti.“

James udělal několik váhavých kroků. Přešel místnost tam i zpět. Po pár okamžicích si zvykl. Cítil se skvěle. Doktor ho chvíli pozoroval, jak kráčí na svých robotických chodidlech. Pak mu pokynul rukou, aby jej následoval: „Pojďte za mnou, dáme vás do kupy.“

Tím do kupy myslel, že ho připojí nejprve na běžící pás a donutí ho běžet dvě hodiny v kuse na plný výkon. Pro Jamese to bylo zvláštní- necítil únavu. Ani když zvedal dvojici padesátikilových činek, ani při dřepech s dvě stě kilogramy na zádech.

Při tom všem ho začal uvnitř hlavy hlodat červíček podezření. Už není člověk, a nikdy jím znovu nebude. Bude pouze stroj ve válce. V duchu se mu chtělo nadávat, ječet, proč to udělal, ale pak si vybavil Karinu, když zemřela. To spálené torzo bez života v jeho přelámaných rukách. Vlasy přiškvařené k lebce a místo očí dvojici uhlíků.

„Jak to jde?“ vyrušil ho z myšlenek příchozí.

„Skvěle,“ odpověděl za Jamese Doktor. „Za týden je plně připraven a vybaven.“

Tím příchozím byl Šéf. Bez černého obleku, pouze ve větší uniformě vypadal jinak. Více… lidsky. I když to byl obří člověk, jenž se sotva vešel do dveří. James vypadal nyní stejně. Musel si na to zvyknout.

„Aspoň nějaké dobré zprávy,“ povzdechl si Šéf. „Přišel jsem vám ho sebrat, protože s ním potřebuji mluvit.“

„Dobrá, odpojte ho.“

Po tomto rozkazu se k Jamesovi přiřítili tři technici, kteří doposud stáli opodál. Odpojili dráty vedoucí z jeho hrudníku k počítačům a pomohli mu z multipressu.

James vstal a společně se Šéfem odešli na chodbu. Vydali se na záď lodi do ubikací, nebo to si alespoň myslel.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ho Šéf.

S odpovědí nespěchal. Prohlédl svoje robotické ruce, nohy a krunýř na hrudníku. Chvíli přemýšlel, co má říci. Ani civění do šedé stěny při cestě nepomohlo.

„Bylo líp,“ řekl po chvíli.

„Vzdáleně tuším, jak se cítíš. Jsi naštvaný kvůli své přítelkyni že? Obrať ten hněv proti těm hajzlům, co to udělali, až se zase dostaneš do boje. Což nebude zas za tak dlouho.“

„Kam to teď vlastně jdeme?“ zeptal se James.

„Představit tě ostatním,“ usmál se na něj Šéf, ale jeho úsměv rychle opadnul. „A dát ti nalejvárnu o nadcházející operaci.“

„Letíme na Svatyni? Budeme ji bránit?“

„Spíš znovu dobývat,“ odpověděl Šéf temně. „Kagertové už jsou tam.“

„Kagertové?“ zarazil se James. „Jak už jsou tam?“

„Před třemi dny jsme dostali zprávu z velitelství na Svatyni,“ začal Šéf. „Vzali je útokem před pěti dny. Zatím jen průzkumná síla, podle těch počtů, ale i tak jim dávají zabrat. Flotila se naštěstí z devadesáti procent stáhla. Zbytek se dovíš na brífinku.“

Došli k ubikacím. Šéf lehce zaklepal. Otevřel dveře a nakoukl. Jen na někoho za dveřmi kývl hlavou a znovu je přivřel. Šoupl Jamese před sebe.

„Běž, neboj.“

S těmito slovy otevřel dveře a šoupl jej dovnitř. Uvnitř ubikací vybavené šesti postelemi seděla čtveřice terminátorů v pouze v kalhotách a nanooblecích. Ti ho uvítali zběsilým potleskem.

Blonďák sedící uprostřed vstal a podal mu ruku: „Vítej mezi námi, chlapče.“

„Tak tohle je Hezoun,“ řekl Šéf. „Jinak, svalnatej černoch je Bouchač, holohlavej týpek s kamenným výrazem Rus a támhleten černovlasej pošuk je Tichošlápek. Nenech se zmást, v boji o něm nevíš, ale tady na ubikacích chrápe, jak kdybys řezal železo flexou.“

„Ha ha ha…“ zavrčel Tichošlápek v odpověď.

Šéf ho poplácal po zádech. „Vzhledem k tomu, že jsi mezi námi nový, tak ti všechno vysvětlíme. Neboj, tady tě žádná buzerace vyšší šarže nečeká. Tady jsme všichni bratři. Najíme se, ne?“

„Já můžu jíst?“ zeptal se James a to vyvolalo salvu smíchu.

„Ovšemže,“ řekl až do teď mlčící Bouchač. „Tvůj oblek všechno recykluje. Navíc jídlo ti dá energii navíc. Takže se neboj najíst. Ten oblek má výhodu v tom, že prostě neztloustneš.“

Rus mu podal papírový sáček s jídlem. James se posadil na nabídnutou židli a otevřel jej. Byl tam obyčejný vojenský hamburger a celofánový váček se sladkým nápojem.

„Díky,“ odpověděl James a s chutí se pustil do jídla. V žaludku mu zakručelo, což byl pro něj příjemný lidský pocit oproti předchozím chvílím.

„V klidu se najez,“ posadil se na postel vedle něj Šéf. „Brífink počká. Teď probereme to ostatní.“

„Co ostatní?“

„Ve výcvikovém simulátoru tě naučili, jak se chovat na bojišti, ale ne jak žít s tímhle břemenem. Od toho jsme tu my. Narovinu ti říkám, už nejsi člověkem a nikdy jím znovu nebudeš. Budeš se muset tomu přizpůsobit. Zvyknout si. V tom ti pomůžeme, to se neboj. Jen si pamatuj, i když máš zbroj a různá vylepšení, pořád seš z části člověk. To znamená, že jsi pořád smrtelný, i když máš tuhej kořínek. Rozumíš mně?“

„Naprosto,“ dojedl James. „Co bude teď?“

„Teď? Teď ti vymyslíme přezdívku. Co vy na to, pánové? Nějaké návrhy?“

„Šestka!“ ozval se Bouchač.

„Švestka!“ zasmál se Hezoun.

„Benjamínek,“ prohlásil Tichošlápek.

„No tak pánové,“ okřikl je Šéf. „Něco normálního, ne?“

„Co třeba Fénix?“ řekl chladně dosud mlčící Rus.

„Cože?!?“ otočili se všichni na Rusa.

„Šéf ho vytáhl z hořícího vraku,“ vysvětlil. „Nebyl z něj nic jinýho než ohořelej škvarek, co sotva dýchal. Teď tu před námi sedí a v klidu jí. A co navíc, za pár dní půjde do boje a pomstí se. Dá se říci, že je jak bájnej pták Fénix. Z popela povstal.“

„To se mi líbí,“ usmál se Šéf. „Co ty na to?“

James se usmál a přikývl. Úsměv to byl poněkud křečovitý, ale musel uznat, že pojmenování bylo trefné.

Kdosi zaklepal. Vešel nějaký postarší major.

„Šéfe?“ prohlédl si je všechny a pohledem spočinul na Jamesovi. „Je připraven? Můžete na brífink.“

„Ano, můžeme,“ odpověděl Šéf. „Pojď, Fénixi, máme práci.“

Všichni vstali a šli za majorem. James očekával, že se projdou po půlce lodi, ale ve skutečnosti přešli jen chodbu do brífinkové místnosti. Chvíli počkali, než předchozí skupina terminátorů opustí místnost a pak vstoupili.

Asistentky roznesly ke stolkům tácky s kávou a oni se k nim posadili. U pultíku před obří obrazovkou také jeden zanechali. Všichni se klidně posadili. Jamesovi přišla židle nyní poněkud malá, ale vešel se. Jak tak koukal, nebyl jediný. Usrkl z kávy a dolil mléko.

K pultíku přišel onen major s postarším admirálem. Oba byli vojáci tělem i duší už od pohledu. Ošlehané tváře, ostré rysy, jen major měl menší pivní břuch. Nicméně, nepochyboval o jeho kondici.

„Pánové,“ začal admirál, podle jmenovky Koroljev, „to, co zde nyní uvidíte, je přísně tajné. Nyní vám řeknu, co se děje na Svatyni a co bude vaším cílem.“

Šéf si lehce odfrkl, jakoby to slyšel už mnohokrát.

„Těsně po McAuliffu se nepřátelská flotila ztratila. Čítala zhruba pětici velkých bitevních lodí a zhruba dvě stovky stíhačů. Zatímco jsme byli zaměstnáni likvidováním jejich sil, co po sobě zanechali, očividně počkali na posily a před týdnem se ukázali- u Svatyně. Už jich nebylo jen pět, nýbrž na dvě stovky velkých plavidel a přilétají další. Ukázalo se, že tyto křižníky jsou ten nejmenší problém. Přitáhli několik plavidel, které se rozdělily na menší kousky a ty se zabořily do kůry planety. Z těch vylezli ti tvorové a začínají hloubit jeden tunel za druhým, aby se dostali bez problémů a nepozorovaně po celé planetě. Vědí, že je tam centrum naší moci a vojenské síly a proto to nevzdávají. Proto se za týden setkáme s flotilou, jež se chystá na protiútok. Většina lodí jsou lodě z doků na Svatyni. Jediná dobrá zpráva- 95% flotily stihlo včas ustoupit díky systému včasného varování.“

No, aspoň něco, pomyslel si James.

Monitor za admirálem zablikal a zobrazil jednoho z těch tvorů. Vysoký, mohutný s šupinovitou kůží, žlutýma očima a ostrými dlouhými zuby.

„Nyní vás seznámím se všemi našimi poznatky o Kagertech.“

James to nemohl vydržet a přihlásil se: „Proč jim říkáme zrovna Kagertové?“

„Čekal jsem, kdo se zeptá… Důvod je jednoduchý. Po prvním útoku jsme prolezli veškeré naše záznamy, zdali se něco takového už nestalo. Byli jsme úspěšní. Zhruba před čtyřmi sty lety se několik okrajových kolonií dostalo do bojů s nepřáteli, kteří údajně vypadali tak, jak ti, co nás berou útokem teď. Tehdy to byl lehký příhraniční konflikt, který stál zhruba dva tisíce životů, a nepřátelé se stáhli. Od té doby tomu nikdo nevěnoval pozornost. V záznamech se o nich zmiňovali jako o „Kagertech,“ takže tímto vznikl jejich název.“

„Děkuji.“

„Nyní budu pokračovat,“ řekl admirál. „Tomuto říkáme Útočník. Jedná se o jejich základní jednotku a my se s nimi setkáváme nejčastěji. Mají naše obdoby útočných pušek a brokovnic. Zbraně mají vysokou průraznost, ale relativně malou přesnost a u brokovnic velký rozptyl a velmi malý dostřel. Jsou vždy ve skupinách minimálně po pěti, obvykle po deseti, či dvaceti.“

Obrazovka na okamžik zhasla a poté ukázala více méně toho samého tvora, jen místo očí měl obrovské žluté brýle. Byl oblečen v jakýchsi povlávajících hadrech, které byly spíš kolem něj omotané, než oblečené jako normální oblečení.

„Tož tomu říkám dobré bulve,“ okomentoval to Tichošlápek.

„Toto je Odstřelovač. Má velkou odstřelovací pušku a dokáže se velice dobře skrývat. Navíc ta puška je velice přesná podle těch několika ukořistěných, jež jsme získali. Většinou operují samostatně nebo po dvou.“

Obrazovka opět pohasla. Rozsvítila se a zobrazila tvora, jež byl o poznání vyšší a mohutnější. Ruce měl snad metr po obvodu. Od pasu nahoru neměl žádné oblečení, jen hromadu jizev různě hlubokých a dlouhých.

„Tento dostal krycí jméno Brut. Je o čtvrtinu vyšší než ostatní. Většinou nese raketomet, nebo granátomet. Toto jsou více méně tři hlavní jednotky, se kterými se setkáváme.  Jenže, je zde zřejmě spousta dalších druhů, navíc, jak jsme zjistili, Kagertové sbírají těla našich mrtvých a odvážejí je neznámo kam. Máme podezření, že je zkusí použít, proti nám.“

Admirál dopil svoji kávu a promnul si unavené tváře. Bylo na něm vidět, že tento brífink uvádí minimálně po šesté, či sedmé.

„Nyní k vašemu úkolu. Nejprve se přesunete na jednu z oblačných pevností v atmosféře planety. Odtamtud vás vrtulníky odvezou na místo výsadku. Tam se setkáte s pozemními jednotkami. Jedna jednotka vám obsadí přistávací zónu a poté vás instruuje o vašem úkolu. Budete pod velením pozemních vojsk, tudíž je budete poslouchat na slovo. Na rovinu říkám, nechci, aby se o mých speciálních jednotkách říkalo, že jsou banda pistolníků. Vyjádřil jsem se jasně?“

Celá jednotka souhlasně přikývla.

„Tímto končím,“ ukončil brífink admirál.

Chvíli panovalo ticho po tom, co admirál odešel. Všichni seděli jako zařezaní. Všem bylo jasné, že zatím prohrávají na celé čáře. Svatyně se stala takovým vojenským středobodem vesmíru, po devastaci vnitřních sektorů, kde nyní žilo minimum lidí. Svatyně, svět s třinácti miliardami obyvatel, skoro třetinou celkové lidské populace, byl nyní pod útokem a skomíral.

Šéf vstal. „Zajdu s Fénixem do zbrojnice a pak se uvidí.“

„Ano, pane,“ odpověděli všichni.

Ostatní se vrátili na ubikaci, zatímco on se Šéfem šel od zbrojnice. Tentokrát to byla delší cesta po lodi. Potkali jen několik členů posádky, ale podle výrazu bylo jasné, že vědí, jak na tom jsou. Naštvané, smířené, ale i vyděšené pohledy členů hovořili za vše. Morálka šla pod bod mrazu a potřebovali nějakou vzpruhu. A to rychle.

Zbrojnice vypadala větší, než ostatní místnosti, jež na této lodi navštívil. Ve třech řadách se zde nacházely zbraně všech druhů a velikostí. V přihrádkách pod nimi uložili příslušenství.

„Tak, tohle je začátek třetího týdne,“ vysvětlil Šéf. „Tady si vybereš výbavu a zbroj. Pak ti ji upravíme podle potřeb. Sice to neodpovídá vojenským standardům, ale když v tý kisně budeš trávit dvacet čtyři sedm, musíš to mít aspoň trochu pohodlný.“

James opět pouze přikývl. Poslední dobou už jen kýval, jelikož ho hlasivky zabolely při každém slově. Jinak mu bylo relativně dobře, až na chvilkový třas. Doktor mu řekl, že se jedná o postupné slaďování umělých orgánů s původními orgány a tělo se lehce brání. Neměl se však údajně čeho bát.

„Tak se do toho dáme, ne?“

Nejprve mu našli spodní část zbroje. Vybral si těžkou, pancéřovanou. I když si ji zkoušel, přišla mu lehká. Vnitřní polstrování se automaticky přizpůsobilo jeho stehnům.

Hned na to nastal čas na vrchní část. Opět pancéřovaný s mohutným hrudníkem a vestavěnými držáky na zádech pro zbraně a na bocích pro granáty a zásobníky.

Přilbu si vybral okamžitě. Ostatně, nebylo z čeho vybírat. Měl na výběr jen ze tří kousků. Drobné průzkumnické s průzory pro každé oko samostatně, střední útočníka s jednolitým průzorem a hrozivou velkou s dvojicí průzorů a různých úchytů navíc.

Vybral si tu prostřední. Nad průzorem měl jakýsi drobný pancéřový kšilt, jenž dokázal ochránit průzor před útoky z vrchu. Z určitého úhlu pouze, jinak kšilt byl krátký, ale k přilbě dokonale seděl.

Nyní nastal čas na zbraně. Díky úchytům mohl nést najednou tři zbraně. Krátkou na stehně, dlouhou v pouzdře na zádech a poslední v ruce.  V případě nouze se dala druhá dlouhá zbraň uchytit také na záda, ale Šéf ho varoval, že úchyty při takovéto zátěži mají tendenci povolovat, zvláště při běhu.

Pistoli si vybral černou automatickou a přimontoval na ní tlumič. S klapnutím se zacvakla do pouzdra.

Následoval lehký kulomet, jež vypadal jako obří hranatá vrtačka s dlouhou hlavní.

Jako hlavní si vybral dlouhou útočnou pušku. Když měl možnost, vylepšil si ji k obrazu svému. Přidal tlumič, laserový zaměřovač a pak ji dlouho testoval na střelnici, aby mu plně vyhovovala. Dal si k ní bubnové zásobník na pětasedmdesát nábojů a další na čtyřicet si dal stranou, aby si je později poupravil.

Šéf mu se vším pomáhal. Radil mu, co a jak, dával užitečné tipy. James měl dojem, že se k němu chová, jako k synovi. Pečlivě vše vysvětloval a klidně něco i dvakrát za sebou vysvětlil. Když skončili, musel všechno ze sebe shodit a uložit do bedny. Tu zamkli a Šéf na ni napsal jeho přezdívku. Zaheslovali ji, a když odcházeli, Šéf se ho zeptal:

„Každý máme zbroj jinak barevnou. Můžu ti jí dát přestříkat, ať ji nemáš v khaki. Jaká to bude barva?“

„Temně rudá,“ odpověděl bez váhání.