Rss

Archives for : August2013

LV-666- Doly a Rafinerie

Doly:

Světlo. Tma. Světlo.

Cítil jsem, jak nade mnou někdo stojí. Velká temná postava stála nade mnou. Do tváře jsem jí neviděl. Pouze obrysy.

„Posrals to!“ řekla. Klidně. Ledově.

„Úplně všechno jsi zpackal,“ pokračovala. „Všichni kvůli tobě zemřeli.“

Tma.

                                                                                 XXX

Kužel světla ze svítilny mi přejel po tváři. Jednou. Podruhé. Oslnilo mě to.

„Mám ho!“ ozvala se Stokesová.

Znělo to jakoby z dáli. Hodně z daleka. Slyšel jsem rychlé kroky dvou lidí. Podrážky kanad zvonily o podlahu.

„Kurva, ten vypadá,“ ozvalo se za ní.

„Slyšíš mě?“

„Slyšíš mě?“

Prásk. Něco měkkého mě přistálo na tváři. Zavrtěl jsem hlavou a chvíli se díval do tváře Stokesové.

„Vnímám tě,“ odpověděl jsem malátně.

Dickens stál za ní a rozhlížel se po oné spoušti.

„Co se stalo?“ zeptala se mě.

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Slyšel jsem střelbu, běžel jsem sem a zacvakly se mi před nosem dveře. Když se otevřely, bylo po všem.“

„Tyhle?“ zeptal se Dickens a ukázal na dveře, kterými jsem vpadnul dovnitř. Chvíli je nedůvěřivě prozkoumával a pak se otočil na Stokesovou.

„Desátníku, podívejte se na to,“ řekl.

Stokesová mi zmizela ze zorného pole. Chvíli jsem klečel a pak vstal a oprášil si kolena. Měl jsem na nich dvojici krvavých skvrn. Otočil jsem se.

Ovládací panel dveří byl rozbitý, ale zvláštně. Vypadalo to, jako by někdo hodně silný do něj praštil pěstí a ještě k tomu měl před rukou něco ostrého. Zpoza polootevřených dveří bylo vidět torzo rozstříleného vetřelce. Rozstřílená hlava a ruka byly to jediné, co čouhalo z větrací šachty pod podlahou.

„Pěkná práce,“ usoudil Dickens. „Zajímalo by mě, co se tu vlastně stalo.“

Mě také, odpověděl jsem v duchu. Z obraných postavení a z automatických věží nezbylo téměř nic. Jen kusy šrotu. Nevím, kdo tu řádil.

„Haló? Slyší mě někdo?“ zapraštěla vysílačka. „Stokesová? Rodriguezová? Je tam někdo? Tady Apone.“

„Stokesová slyším,“ odpověděla po chvíli.

„No to je dost!“ vyhrkl. „Jaktože se mi nehlásíte z administrativní budovy. Proč se mi nehlásí základna?“

„Z administrativní budovy jsem musela odejít,“ vysvětlila. „Někdo odstřihl proud nadobro. A základnu přepadli. Přežil jen Voytz.“

Na jejím hlasu bylo vidět, že má dost.

„Doprdele… Jak se to… No to je jedno. Poslal jsem dvojici mariňáků, aby se dostali na základnu. Jdou přes rafinerii a doly. Desátník Van Dien a vojín Kasper.“

„Půjdem jim naproti,“ odvětila suše.

„To nejde,“ zamítl. „Musíte se rozdělit. Kousek za kolonií je malá observatoř. Tam se sejdete s četou C. Pak se všichni vydáme k hlavní přistávací ploše u hlavních laboratoří. Tam na nás čeká náš odvoz. Ruším celou akci a vracíme se na zemi.“

„Ustupujeme?“

„Co jiného. Přišli jsme o šedesát procent mužstva, loď a téměř všechno vybavení. Budem rádi, když odsud včas odletíme.“

To mě poněkud překvapilo. Apone se mi nezdál jako člověk, co se jen tak vzdává.

„Rozumím. Pošlu Voytze pro Diena s Kasperem.“

„Rozumím. Apone konec.“

„Slyšel jsem,“ řekl jsem dříve, než stačila cokoliv říci. „Jak se tam dostanu?“

„Nejrychlejší cesta je přes doly. Tuším, že to bylo po schodech až úplně dolů a pak údržbářskou chodbou. Až se s nimi setkáš, budete muset přes spojovací tunel v rafinerii, kolem skladu paliva, až do hlavního tunelu přímo do džungle. Pamatuješ si nákresy kolonie?“

„Tuším kde to je.“

Na základním brífinku do nás nahustili plány kolonie, abychom se v ní aspoň trochu vyznali pro případ nouze.  Věděl jsem, kudy se vydat. Byla to chodba, kde jsem předtím opravoval věž.  Ta samá, kde zabili Draka. A ten zbytek se už nějak podá.

Popadl jsem pulzní pušku a chystal se vydat po schodech. Dickens mě však zastavil.

„Jestli půjdeš přes doly,“ řekl. „Tak si vem brokovnici. Bude to lepší do menších prostor.“

„Pánové,“ dodala Stokesová. „Oba se pořádně napakujte. Vemte munici, jídlo, lékárničky. Prostě všechno, co poberete. Sem už se vracet nebudem.“

S tím jsem souhlasil. Nechtělo se mi sem vracet. Mezi mrtvými jsem našel batoh, sice trochu zakrvácený, ale účelu poslouží dokonale. Do něj jsem naházel pelety do brokovnice, dlouhé zásobníky do pistole a krátké zásobníky do pušky. Pár energy drinků a sušenek. Navrch dal pár stimulantů proti bolesti.

Batoh byl pěkně těžký, když jsem si ho přehazoval přes záda. Na rameno si hodil pušku a krátkou, dvojhlavňovou brokovnici si vzal do ruky. Ač byla menší přišlo mě, že byla o něco těžší než standardní pulzní puška.

Jak jsem se ohlédl, zjistil jsem, že Dickens a Stokesová učinili totéž. Napakovaní výbavou a připravení vyrazit.

„Fajn,“ řekla. „Oba za mnou.“

Sešli jsme po schodech až k oněm dveřím. Všude se váleli mrtví. Byli potrhaní, pokousaní anebo popálení. Těla vetřelců byly záhadně v prachu.  Zůstaly po nich jen kusy jejich těl a díry po kyselině.

Dveře byly proražené. Zapnuli jsme náramenní svítilny a posvítili do tmy.  Věž byla zničená a odhozená na bok chodby.

Obešli jsme ji a vydali se chodbou dál.  

Následující místnost byla slabě osvětlená matným světlem zvenčí.  Byly tu pouze jedny dveře a obrovská díra v zemi.  Dveře byly samozřejmě zavřené a ani s hackovacím zařízením jsme se přes ně nedostali.

Stokesová se po chvíli otočila, vytáhla světlici a hodila ji do díry. Byla to ventilační šachta s ventilátorem. Na jejím boku byl žebřík, který vedl až těsně nad zem.

„Tudy půjdu,“ řekl jsem a nečekal na rozkaz.

Těsně předtím, než jsem se dotkl žebříku, tak mě Stokesová zastavila.

„Pamatuj, v dolech a v rafinerii nefungujou vysílačky,“ řekla a já jen kývl hlavou.

Brokovnici jsem si nechal viset na popruhu přes prsa a začal sestupovat po žebříku. Když jsem slezl až dolů, šlápl jsem do něčeho mokrého. Kolem mě tekla voda. Voda z kanalizace. Ten puch mě praštil do nosu až o pár okamžiků později.  Málem jsem se opět poblil.

„Já půjdu s Dickensem na místo srazu. Ty jdi najít ty dva mariňáky!“ ozvala se z hora Stokesová.

A zmizela.

Ta po tom Dickensovi snad jede nebo co. Furt je s ním.

Vydal jsem se jedinou možnou cestou hlouběji do kanalizačního systému. Prošel kolem malého vodopádu a pořád pokračoval dál. Pokud to šlo, vyhejbal jsem se vodě. Páchla tak, až mě z toho slzely oči. Doufám, že ten puch platil i na vetřelce.

Dostat se do dolů bylo snadný. Kanalizace a některá patra dolů byla spojená. Z prostého důvodu. Byly to části dolů, které se již léta nepoužívali, a těžba se přesunula jinam.  Hlouběji a dále. Tím směrem jsem se vydal ji já, protože jsem doufal, že najdu cestu k rafinérii.

V dolech byl těžký a suchý vzduch. Nevětraný a zatuchlý. Stěny byly jen nahrubo opracované a chodby dostatečně velké, aby jimi projel robot, či náklaďák.

Cesta přes doly byla snadná. Až podezřele.  Všude bylo ticho. Jen občasný kontakt na hranici dosahu snímače pohybu mě udržoval v pohotovosti.  Přišlo mi, jakoby něco drželo vetřelce ode mě.  Něco, z čeho měli strach, ale zároveň to něco mělo strach ze mě. Nebo mě to chránilo. Nevím.

Mnohokrát jsem se musel vracet jen proto, že cesta dál byla zavalená. Nevím, jak dlouho jsem tam bloudil, ale nakonec jsem spatřil hlavní dveře do dolů a vedle nich budku s ovládáním. Bohužel, dveře do ní byly z druhé strany a já nevěděl, jak se tam dostat.

Někdo tam však stál u počítače zády ke mně. Měl na sobě černou uniformu s baretem a u pasu se mu houpal velký revolver. Pulzní pušku měl položenou vedle sebe na stole. Otočil se a mě málem šlehlo.

„Zdravíčko, Nulo.“

Byl to vrchní seržant Konrad Kurtz. Velitel výcvikového tábora na LV-51, odkud pocházím.  Sadistickej hajzl, co při brutálním výcviku donutil trojici rekrutů vypustit duši. Byl vyšší postavy, mohutný s ostře řezanými rysy.

„Co tu kurva děláš?“ vyhrkl jsem.

„Takhle se zdraví vyšší šarže?“ zavrčel. „Tak mi zasalutuj! Nulo!“

Ač jsem chtěl nebo ne, přes ty dveře jsem se nějak dostat musel. Sklopil jsem brokovnici, postavil se do pozoru a zasalutoval mu.

„To je lepší,“ utrousil. „Ptal ses, co tu dělám. Pozoruju, jak to všechno kurvíš. Pěkně jsi zničil svoji jednotku, jen co je pravda.“

„Já za to nemůžu! Nemohl jsem nic dělat!“ vyštěkl jsem.

„Opravdu? Viděl jsem, jak ses flákal za těmi dveřmi. Myslíš si, že se to dá napravit? Nedá… to mi věř mladej.“

Namířil jsem brokovnici na něj a doufal, že brok projde skrz sklo.

„Otevři ty dveře!“ řekl jsem chladně. „Nebo ti ustřelím palici.“

„Vyhrožuješ vyšší hodnosti. Uvědomuješ si to?“ zeptal se a po tváři se mu mihl náznak úsměvu.

„Máš černou uniformu,“ odvětil jsem. „Tudíž černá operace. Pochybuju, že máš u sebe psí známky, aby tě mohli identifikovat. Po ráně z brokovnice do ksichtu toho nebude moc k identifikaci. Takže, otevřeš ty dveře?“

„Ne,“ odpověděl. „To sklo je neprůstřelný.“

V chodbě za ním se vynořil ze tmy vetřelec. Klidně se postavil na zadní a šel přímo na něj. Chtěl jsem ho varovat, ale nakonec jsem se na to vysral. Mířil jsem na něj brokovnicí a čekal. Vetřelec už pomalu stál ve dveřích, když se Kurtz otočil, sebral pušku a vydal se jinými dveřmi. Vetřelce naprosto ignoroval a on ignoroval jeho.

„Občas,“ začal, když se na mě opět otočil. „Není nic takové, jak to na první pohled vypadá.“

Pomalu se vydal k druhým dveřím, otevřel je a zmizel.

„Poraď si s ním, drahoušku.“

Dveře se zavřely a vetřelec skrčil zadní nohy a skočil. Prorazil sklo, a jak letěl, ocasem zasáhl ovládání vrat a tím je otevřel.

Já jen tak tak uhnul a vystřelil. Schytal ji do trupu. Do okolí se rozletěla hromada kyseliny. Naštěstí ne na mě. Zůstal ležet bez hnutí.

Ohlédl jsem se po dveřích, jimiž odešel Kurtz. Zamčené. Ten parchant za sebou zamknul. No, alespoň že jsem měl otevřená vrata ven.

Vyšel jsem ven a spatřil obří strojní komplex se spoustou komínů, z nichž vycházel dým. Bylo na čase se tam vydat.

Rafinerie:

Kráčel jsem po široké prašné cestě přímo k ní. Usoudil jsem, že brokovnice je na střední vzdálenost poněkud nepoužitelná a raději si vzal do ruky pulzní pušku.  Dostal jsem se až k mostu, kde to vypadalo jak po boji. Jedno APC bylo na boku a náklaďáku vedle chyběla střecha. Tam jsem se s nimi setkal.

Van Dien s Kasperem byli překvapení, když mě spatřili. Kasper měl smartgun, což je takovej lehkej kulomet, kterej dokáže sám vyhledávat cíle. Na vetřelce velmi účinná hračička.  Van Dien měl pulzní pušku. O zbytku výbavy nemluvím, protože ji měli stejnou.

„Ty si Voytz, že?“ zeptal se Van Dien a já jen přikývl. „Co tu děláš?“

„Jdu pro vás. Apone mě poslal,“ vysvětlil jsem. „Základna padla a Stokesová s Dickensem šli k malým laborkám, někde v džungli. My tam máme jít za nimi.“

„Pokud, tě chápu, máme jít zpátky.“

„Ano a někudy přes rafinerii až do džungle. Měl by tam bejt spojovací tunel.“

„Má pravdu,“ vložil se do toho Kasper. „Je to ten tunel, kolem kterého jsme šli.“

„Zatraceně,“ odplivl si Van Dien. „A jak já to tam nemám rád. Nejedou tam vysílačky.“

„V dolech taky ne,“ opáčil jsem a zkusmo otestoval tu svoji. „A tady v kaňonu taky nejedou.“

„Fajn, takže se vrátíme do rafinerie. Kaspere, jdi ve předu.“

Kasper šel na špici a my ho kryli. Po cestě jsme narazili jen na dvojici vetřelců a my si s nimi hravě poradili.

Vešli jsme obrovskými vraty do rafinerie. Vzduch byl zde vlhký, cítit olejem a hlínou. Bylo zde vedro a během okamžiku z nás lilo. Bohužel byla všude tma a my jsme si svítili náramenními svítilnami a značky si dělali světlicemi, které okolí ozařovaly zářivým rudým světlem.

Na dané křižovatce Van dien vytáhl hackovací přístroj a přemostil ovládání dveří, čímž jsme otevřeli vrata do vedlejšího tunelu.  V tunelu se nacházel rozmlácený náklaďák s rudou. Ruda byla rozházená po okolí a mezi ní byly kusy lidských těl.  Teď už mě zas tolik nevadili a můj žaludek se udržel na svém místě.

Cesta přes rafinerii byla složitá. Prokousávali jsme se přes každý dveře téměř pět minut.  Vždycky jsme museli najít přístupový panel, odstranit kryt a propojit dráty s hackovacím zařízením. Teprve potom se daly obvody přemostit a dveře otevřít.

Přišlo mi podivné, že na nás vetřelci neútočí. Jakoby se drželi v povzdáli, ale pořád se nepřibližovali. Nechápali jsme to.

Vše se vysvětlilo, když jsme vešli do skladiště paliva. Bylo potemnělé a pouze vzadu na stropě svítila dvojice varovných světel, které naznačovaly, že tu číhá zlo. Čiré absolutní zlo.

Další světla se rozsvítila a já na ochozu spatřil obrysy Kurtzovy postavy.

„Právě jste udělali tu největší chybu svého života,“ zasmál se. „Však ona si s vámi poradí.“

Někam zašel, cosi stiskl a celá místnost se najednou osvětlila. To, co jsme spatřili, nám nahnalo strach. Stáli jsme uprostřed hromady vetřeleckých vajec a vedle ochozu, kde předtím stál Kurtz, byla samotná královna. Byla v tom svém kokonu a produkovala jedno vejce za druhým. Ten slavnej vetřeleckej sliz byl omotán kolem nádrží s palivem a nádrže byly blízko u ní.

„Kurva,“ sykl Van Dien.

Královna to zřejmě slyšela a zvedla hlavu. Zasyčela a několik vajec se otevřelo. Vylezly z nich ty slavné potvory, co se přisávaly na ksicht. Facehuggeři.  Já se divoce rozhlížel a přemýšlel, jestli vystřelit bez rozkazu.

„Střílejte!“ vyštěkl Van Dien.

Zbraně zaštěkaly. Já začal střílet do vajec. V komoře granátometu jsem měl jeden granát, tak jsem ho vypálil. Zasáhl haldu kanystrů s palivem a ty okamžitě vzplály.

Van Dien kropil všechno, co se k nám snažilo přiblížit. Další a další vejce se otevírala a potvory vylézaly. Královna začala sebou divoce škubat a snažila se dostat ze svého kokonu.

Kasper ji pokropil a povedlo se mu při tom zasáhnout i palivové potrubí, na němž si hověla. Taky začalo hořet. Místnost ozářily plameny a všechno se začalo divoce třást.

„ZDRHEJTE!!!“ zařval Van Dien a všichni jsme začali zdrhat.

Okamžitě jsme zmizeli v úzké chodbě naproti královně. Sem tam se ohlédli a pokropili vetřelce. Najednou jich bylo všude plno. My zdrhali po chodbách a nestíhali se ohánět. Šli na nás zleva, zprava, zepředu, zezadu i shora a zdola.

„Kam?“ zeptal jsem se.

„To je jedno!“

Utíkali jsme. Když jsme našli nějakou slepou uličku, museli jsme se vracet. Přibývalo jich. Byli všude. Vše se divoce třáslo a v dáli byli slyšet exploze. Rafinérie se bortila.

Naběhli jsme do nějakého výtahu a já navolil nejvyšší patro. Výtah se pomalu sunul nahoru, chvílema se zastavil, pořádně otřásl a pak jel dál. Dveře se otevřely a před nimi na nás čekal vetřelec. Okamžitě jsme ho pokropili a vyběhli dál.

Rafinérie se bortila a my konečně našli východ. Otevřené dveře ven. Někam do světla. Běželi jsme, co jsme mohli, a za námi se propadala podlaha.

Celý svět se mi zúžil jen na to, abych doběhl ke světlu. Běžel jsem. Nohy mě začínaly bolet, ale já se snažil bolest potlačit. Nakonec jsem vyběhl ven a dveře za mnou ukázkově explodovaly.

Rafinérie se zbrotila do sebe. Komín za komínem se pomalu skládal k zemi a k nebi vyšlehávaly další a další exploze. Po chvíli zůstaly jen obří plameny a oblak dýmu stoupající k zarudlé obloze.

Chvíli jsem to sledoval a snažil se dostat z krve ten nával adrenalinu. Ztěžka jsem dýchal. Měl jsem pocit, že mám na hrudníku bednu s municí.

Jak se mi všechno začalo vracet do normálu, došlo mi, že jsem sám.  Vyděšeně jsem se rozhlédl. Van Dien ani Kasper tu nebyli. Museli zůstat v rafinerii. Snažil jsem si v hlavě přehrát, kde jsem je asi ztratil. Před, anebo po výtahu? Nevím. Nevěděl jsem.

Sedl jsem si do trávy a oddechoval. Zase jsem byl na to sám. Nechápal jsem, jak jsem mohl mít takovou smůlu.

Lehce jsem zkontroloval náboje. Puška byla prázdná a brokovnici jsem asi někde ztratil. Když jsem sáhl po batohu, zjistil jsem, že po něm zůstaly jen popruhy. Ani nevím, kde jsem o něj přišel. Bezvadný. Takže nejenom, že jsem sám, ale i bez munice.

„Voytzi?“ ozvala se Stokesová. „Slyšíš mě? Kde je Van Dien a Kasper? Co se stalo?“

Neodpovídal jsem. Teď už vážně chyběl ten debilní strašidelnej hlas, kterej mi oznámí, že jsem v prdeli.

Neozval se. Jediné, co jsem slyšel, byly výbuchy zbytku rafinerie. Jinak nic.

LV-666- Kolonie

Probudil jsem se s třeštící hlavou. Marně jsem se snažil pohnout jakoukoliv svojí končetinou. Byly jako z rosolu. Z blikání houpající se lampy nade mnou mě okamžitě rozbolely oči.  Pot ze mě jen lil, a když se ruce uvolily, nahrabal jsem špinavý hadr, do kterého jsem se otřel.  Smrděl olejem.

Jak jsem přicházel k sobě, začal jsem se rozpomínat na předešlé události. Na probuzení z hibernace na palubě bitevní lodi jménem Charon. Na bojovou přípravu. Další kolonie, se kterou lidstvo ztratilo kontakt. Osobně jsem doufal, že to bude jak minule, na mém prvním výsadku. Tehdy jsme přiletěli ke kolonii, provedli perfektní výsadek podle příruček a uvítali nás překvapení kolonisté, kteří si jen postěžovali, že jim zdejší počasí občas ruší vysílání.  Tudíž jsme pár hodin seděli ve zdejší nálevně a pak se vrátili do výsadkového člunu.

Bohužel, dneska to bylo jiný.  Teda, nevím, jak dlouho jsem byl mimo.  Další kolonie, kde nefungovalo spojení. Zajímavé bylo, že na této kolonii měla společnost Weyland-Yutani svoji velkou laboratoř a údajně tu měl být i její šéf, samotný Weyland.

Začalo to, podle slov ostatních, klasicky (já nemohu posoudit, můj druhý výsadek.)  Probrali jsme se z hibernace, něco snědli a šli se vybavit. Naházeli jsme všechnu výbavu do dvojice bojových člunů a odstartovali. Potud to byl běžný výsadek.

Můj člun letěl dále od lodi a pomalu se připravoval k sestupu.  Nalevo od nás se zvětšovala červenošedá planeta, náš cíl.  Doslova z ničeho se před náma objevila obří, šedá loď. Nebyla lidská. Trup byl hladký a lesklý, oproti našemu hranatému a matně černému křižníku. Jenom kolem nás proletěla a my do ní málem narazili. Pak vypálila. Trojice modrých koulí letěla prostorem a mířila k Charonovi.  Zablesklo se a milý Charon s padesátkou dalších vojáků se rozletěl na kusy.

Pak přišla tlaková vlna a já od té doby viděl všechno jako v mlze. Pouhé záblesky. Záblesky výsadku. Záblesky přestřelky s nějakým černým, pištícím tvorem v úzkém koridoru. Nic víc.

Po chvíli ležení se mi udělalo lépe. Posadil jsem se a promasíroval si rozbolavělý krk. Pak se pokusil vstát. Zpočátku to šlo ztuha, ale po pár okamžicích jsem byl opět fit.  Měl jsem na sobě plnou výbavu, pistoli v pouzdře na stehně, baterku na rameni, nůž a velkou zásobu světlic.

„Četo tři!“ ozvalo se v ušní vysílačce. „Četo tři! Tady Stokesová, slyšíte mě?“

„Ztratil jsem jejich signály,“ ozval se druhý hlas.

„Slyší mě někdo? Gibons? Ramos? Montes?“

„Tady Voytz,“ odpověděl jsem. „Jsem v pořádku. Můžete mi říci, co se kurva stalo?“

„Voytzi? Jak to kurva… No to je jedno. Kde jsi?“

„V nějakém skladišti,“ rozhlédl jsem se. „Spousta krabic a nehoráznej bordel. Nade mnou se furt houpe nějaká lampa.“

„To bude skladiště, kde tě nechala četa A,“ zamyslela se.  „Jsme dost daleko od tebe. Přes celou kolonii.  Jsem teď v administrativním centru u ovládání systému. Zkusím tě navést k sobě.“

„Rozumím,“ odvětil jsem a vypl vysílačku.

Popadl jsem svoji výbavu. Světlice, náhradní zásobníky do pistole a lékárničky, to vše jsem naházel do předem určených kapes. Vzal jsem si helmu, co se vedle mě válela a zapl svítilnu na jejím pravém boku. Spustil dolů hledí s detektorem pohybu a vydal se na cestu s pistolí v ruce. To byla jediná zbraň, kterou mi tu kámoši z jednotky nechali. Zmrdi jsou to, co si budem povídat.

Nejprve jsem musel najít cestu ze skladiště. Hlavní dveře byly zavřené a bez energie (klasika.) Stokesová mi poradila, abych našel generátory a nahodil je.

Vrátil jsem se cestou, kterou jsem přišel a vydal se hlouběji do budovy. Chvíli to trvalo, ale našel jsem je.  Generátory. Jako na potvoru byly vypnuté. Nebylo těžké je nahodit. Místnost s nimi bylo ozářeno jasnou bílou září vycházející z generátorů.

„Hele,“ ozvala se Stokesová. „Mám energii u tebe ve skladišti. Spustils něco?“

„Jo,“ odvětil jsem do vysílačky. „Generátory jsou nahozený. Doufám, že ta vrata už nyní půjdou otevřít.“

„Zařídím to,“ ukončila hovor Stokesová.

Když jsem se vrátil, vrata už byla otevřená. Vyšel jsem ven.

Vzduch v kolonii byl suchý a prašný. Páchl jako v každé kolonii. Potem, prací a chlastem. Bylo tu však cítit ještě něco. Něco nepopsatelného. Jakýsi závan, kterej polil moje tělo ledovým potem. Závan smrti a zmaru.

„Jsem venku, co dál?“

„Posílám ti do helmy souřadnice, budu tě navádět sem.“

A skutečně. Do pár okamžiků se mě na displeji s detektorem pohybu rozsvítila šipečka se směrem, který bych měl následovat.  Šel jsem po hlavní ulici. Drobně se svažovala k obrovské rokli v dáli. Rozhlédl jsem se a pomalu otočil s napřaženou pistolí. Všechny okenice byly zavřené, nebo rozbité, tudíž nebylo vidět dovnitř budov. Šel jsem dál.

„Stokesová, slyšíte mě?“ ozval se hlas Poručíka Apona, velitele mise.

„Slyším, poručíku.“

„Jsem s četou A a C v údolí za kolonií a potkal jsem pár hochu z Charona. Tvrdí, že se jich dost dostalo do únikových modulů. To znamená, že můžou bejt roztroušení všude po planetě. Jste pořád v administrativní budově?“

„Ano, postarám se o to, zkusím je navést k sobě.“

„Rozumím, Apone konec.“

„Voytzi, slyšíš?“ oslovila mě.

„Jasně a zřetelně.“

„Fajn. Když se dáš doleva na nejbližší křižovatce, dostaneš se do pomocné administrativní budovy. Některé počítače jsou tam odpojené a já se díky tomu nedostanu k některým systémům odsud. Musíš tam najít páku na přívod energie, vypnout ji a po chvilce zapnout. Počítej zhruba do deseti. Tak zresetujeme systém.“

Udělal jsem, jak řekla, a dostal se do oné budovy. Vůbec se mi nechtělo dovnitř. Posvítil jsem do temných pootevřených dveří, nadechl se a vešel. Chodby zde byly stísněné a páchly plísní. Očividně se zde dlouho nevětralo. Na každé důležitější chodbě jsem nechal svítit světlici a neustále se otáčel. Detektor pohybu nic neukazoval, ale já se nemohl zbavit dojmu, že v té tmě něco je. Něco zlého.

Cílová místnost byla dobře osvětlená a na rozdíl od zbytku budovy i dobře ventilovaná. Rozházené regály s papíry, rozbité hrnky na kafe a talíře s jídlem naznačovaly, že se tu strhla nějaká potyčka. Musel jsem dojít do zaskleného výklenku a najít páku. Tu jsem pevně sevřel a zatáhl. Přesunula se do polohy vypnuto. Na chvíli vše zhaslo.  V té tmě jsem měl zase ten neodbytný dojem, že za mnou něco je. Něco velkého, hrozivého. Zlého.

„Jedna,“ začal jsem počítat.

„Dvě.“

„Tři.“

„Čtyři.“

„Pět.“

Detektor zaznamenal pohyb. Třicet metrů za mnou.

„Šest.“

Dvacet metrů. Zhasnul jsem svítilnu a poslouchal. Nic. Zůstal jsem v absolutní tmě a čekal.

„Sedm.“

Pět metrů. Byl přímo za zavřenými dveřmi. Čekal jsem ho. Držel jsem jednou rukou tlačítko baterky a druhou rukou jsem mířil na ony dveře.

„Osm.“

Zastavil se a já rozsvítil. Nic tam nebylo.

„Devět.“

Nic, opět klid.

„Deset.“

Prudce jsem se otočil a přepnul páku do polohy zapnuto.

Světla zablikala a naběhla. Místnost byla opět otevřená.

Něco vrazilo do dveří a dveře povolily. Prohly se a nešli otevřít.

„Bacha! Máš tam jednoho!“ zařvala do vysílačky Stokesová.

Druhé dveře zajiskřily a otevřely se samy od sebe. V tu chvíli mě napadlo přejít do útoku. Vyběhl jsem ze dveří, zapl svítilnu a prudce se otočil k druhým dveřím, do kterých někdo bušil. On zpozoroval světlo, postavil se na zadní a otočil se přímo na mě.

Legendární vetřelec. Dva metry vysoký, černý trup a dlouhý ocas s ostny. Pozoroval mě. Díval se na mě tou svojí hlavou bez očí. Kdyby měl rty a ne jen tlamu plnou zubů, vím, co by dělal. Usmíval by se. Přišlo mi, že se usmívá. Stočil ocas za záda a nyní se mu výhružně pohupoval za hlavou. Pootevřel tlamu a zpoza zubu mu byla vidět další řada zubů. Udělal krok dopředu.

Namířil jsem zbraň, přepl palcem na dávku a začal střílet. Kulky se mu zahryzly do hlavy a okolí pocákala koncentrovaná kyselina. Střílel jsem, dokud mi nedošel zásobník. On skočil. Já jen tak tak uhnul zpátky do místnosti. Kousek od mého obličeje proletěla jeho ruka následovaná švihnutím ocasu.

Přebil jsem a opět vykoukl. On se otáčel. Začal jsem opět střílet. Kulky ho opět trhaly na kusy a než se stihl plně otočit, složil se k zemi a nereagoval. První zabití, dalo by se říci.

Chvíli jsem tam stál a čekal, až se mi odplaví adrenalin z krve. Vydýchal jsem se.

„Voytzi?“ ozvala se Stokesová. „Tys ho dostal?“

„Kdyby ne, odpovídal bych?“ odpověděl jsem kysele.

„Asi ne,“ odtušila. „Jsi první člověk, co znám, kterej toho hajzla dostal jen pistolí.“

„Jsem rád, že ze mě děláš hrdinu,“ zavrčel jsem. „Nemusel jsem jím být, kdyby mě někdo nezčořil pušku.“

„Mám tu jednu navíc,“ odpověděla kvapně. „Navedu tě k sobě. Mám nové úkoly.“

Urychleně jsem opustil budovu a vydal se podle šipky. V kolonii vládlo tíživé ticho. Kde jsou sakra všichni? Šel jsem rychlým krokem, avšak nepřestával jsem se rozhlížet a kontrolovat své okolí. Byl jsem těsně před administrativní budovou.

„He-he-he,“ ozvalo se odněkud nade mnou.

Namířil jsem hlaveň vzhůru a divoce se rozhlížel. Nic tam nebylo, ani pohyb na detektoru. Nic. Asi mě hrabe. Vešel jsem do budovy. Byla rozhodně lépe větraná a osvětlená. Sice jsem si musel pořád místy svítit baterkou, ale už jsem si nepotřeboval dělat značky světlicemi.

Stokesová byla ve vrchním patře zavřená v jedné místnosti. Jakmile mě uviděla na kameře, otevřela mi.

„Zdravíčko, vojíne,“ poprvé mě oslovila hodností.

„Zdravíčko, desátníku,“ odpověděl jsem jí.

Ať už uvnitř byla jakákoliv, z venku bylo jasné jedno. Byl to kus. Teda, alespoň podle toho, co bylo přes zbroj vidět. Metr sedmdesát vysoká, hubené postavy s mandlovýma očima a krátkými blond vlasy s copem. Přesně o hlavu menší než já. Ideální kousek, jak jsem už řekl.

Zasunul jsem pistoli do pouzdra a všiml si, že v místnosti jsou s ní další tři mariňáci, které jsem neznal.

„Voytzi,“ začala. „To jsou vojíni Dickens, Martens a Drake. Pánové, vojín Voytz.“

Lehce přikývli.

Přešla ke komunikační konzoli a jen ledabyle ukázala na pušku položenou na stole.

„Ta je tvoje,“ řekla. „Náboje jsou ve skříni.“

Já měl málem druhý vánoce, to vám řeknu. Měl jsem poslední dva zásobníky do pistole a už mě pomalu napadlo, že budu brzo na suchu. Nyní jsem tu však měl pulzní pušku s nejméně čtyřmi zásobníky a spoustu nábojů do pistole. Docela rychle jsem pobral vše, co se dalo narvat do kapes, a nabil pušku. Ohlásila mi devadesát devět nábojů. Plný zásobník.

„Haló? Slyší mě někdo?“ ozvala se konzole.

„Tady Stokesová,“ odpověděla. „Rodriguezová, jak jsi na tom?“

„Jsem s pěti hochy z čety B v klubu kousek od administrativní budovy. Čety D a F si udělaly základnu ve skladištích kousek od nás. Jo, přišli čtyři mariňáci, co přežili pád Charona. Jsou potlučení, ale celí.“

„Výborně,“ odvrátila pohled Stokesová. „Pošlu vám tam tři hochy. Přeskupte se a dejte se do kupy s četami D a F. Pak se sem pro mě vraťte.“

„Rozumím.“ Odvětila Rodriguezová.

„Drake, Martens a Voytz, běžte na to,“ rozkázala.

„Rozkaz,“ řekli jsme jednohlasně.

Potvora. Vyslala mě, utahanýho, s rozbitým čelem, zatímco Dickens si bude válet šunky s ní v teplíčku u kafíčka.

Opět jsem byl venku na ulici, tentokrát s doprovodem. Postupovali jsme pomalu a navzájem se kryli. Všiml jsem si, jak se obloha rychle zatáhla, asi bude pršet.

Ke klubu nám to trvalo ulicemi zhruba pět minutek klidné chůze. U dveří do klubu nás čekala Rodriguezová se smartgunem. Byla stejně vysoká jako Stokesová, s tvrdými mexickými rysy. Byl s ní ještě jeden, kterého jsem taktéž neznal.

„Pojďte na pivko,“ usmála se.

Vešli jsme do baru. Opět tu byl nehoráznej bordel. Někdo byl té dobroty a vypl hudbu, která obvykle v takových klubech hrála. Dunivá, jen rytmus a pár tónů. Společně se světelnou šou to byla ideální cesta k epilepsii. Svítilo normální osvětlení, žádné disco.

Pár mariňáků odpočívalo u baru, a jakmile nás spatřili, už po nás letěly plechovky piva. Položil jsem pušku na stůl a otevřel ho. V krku jsem mě vyprahlo, takže i teplé pivo mě hodně osvěžilo. Vnímal jsem, jak klouže dolů, do žaludku.

Světla najednou zhasla. Všichni se hrozně lekli a většina z nás okamžitě nahodila svítilny. Rozhlíželi se kolem sebe a snažili se najít něco v té temnotě.

Pak se stalo to, čeho jsem se nejvíce bál. Spustila se hudba i s blikajícími světly.

„Pohyb!“ ozval se jeden mariňák.

„Kde?“ ozval se druhý.

„Všude!“

Na mém detektoru začaly blikat signály jako pominutý, bylo jich nejméně deset.  Ne dvacet. Ne třicet. Přestal jsem je počítat.

Přepážka od větráku na stropě se rozletěla na kousky. Další a další se rozbíjely a z nich vylézali vetřelci.

„Zabte je!“ zařvala Rodriguezová.

Rozhořel se obrovský boj s neuvěřitelnou přesilou. V blikajícím světle bylo blbé odhadnout, kam skočej a tak to bylo spíše o štěstí. Dlouhou dobu se střílelo, světla blikala, hudba hrála a my jsme navzájem kryli jednoho s druhým. Bylo to však marné. Bylo jich prostě moc. Někteří začali umírat.

Když bylo po všem, zůstala pouze Rodriguezová, já, Drake a tři další. Na Martense spadnul rozstřílený vetřelec, a zatímco se ho snažil ze sebe dostat, druhý k němu přiběhl a dorazil ho.  Ostatní zemřeli obdobně. Všude se válely jejich těla. Mnohdy v značně poničeném a popáleném stavu.

„Do prdele,“ vztekala se Rodriguezová a otírala si kapesníkem spálenou tvář.

„Co teď?“ zeptal jsem se. Znělo to asi hodně hloupě.

„Teď?“ odpověděla vztekle. „Teď jdem k četám D a F.“

Vstala, popadla svůj smartgun a vydala se chodbou vedoucí přes několik budov přímo do skladiště. Cesta byla krátká a my rychle narazili na automatickou věž a jednoho mariňáka, co ji obsluhoval. Byl jsem vyčerpaný. Měl jsem toho dost a chtěl jsem si odpočinout. Vešli jsme do hlavního, vícepatrového skladiště.

Původně jsem se chtěl zeptat, proč nám nepřišli na pomoc, ale jakmile jsem spatřil deset mrtvých na podlaze, překrytých igelitem, došlo mi, že oni zažili stejný útok, co mi, ne-li horší.

V nejvyšším patře skladiště byla důstojnice obsluhující palebné věže, které byly rozmístěné u každého vchodu. V patře pod ní byl doktor a ošetřoval raněné, a že jich bylo dost. Požádal jsem ho o několik stimulátorů, které okamžitě zmizely v mé kapse u kalhot.  O patro níže byl vchod do stok.

Důstojník z Éčka nám rozkázal, abychom zkontrolovali věž ve stokách pod skladištěm. Jo, uděláme to a pak si odpočinu, říkal jsem si v duchu. Šel jsem pouze já a Drake.

Hlavní dveře do stok se za námi zavřeli a my se vydali po zrezlých kovových schodech dolů.

K věži nás navedli snadno. Byla zničená, totálně. Když jsem to nahlásil, všichni nahoře zpozorněli a důstojnice poslala dolů technika, který tu věž měl opravit.

Matně osvětlená chodba pohasla. Zničehonic. Když se opět rozsvítilo, měl jsem Drakovy boty v úrovni svých očí. Něco ho táhlo do ventilace na stropě. Po jeho prázdných rukách odkapávala krev a puška ležela pod ním na zemi ve vodě.

Namířil jsem pušku do ventilace a začal střílet. Kulky proletěly kovem a do něčeho se zabořily. Ze stropu začala odkapávat kyselina.

Drake se zhroutil na zem. Byl mrtvý. Měl ukousnutou tvář. Nějak mě to nepřekvapilo, ale málem jsem se poblil.

„ÚTOČÍ!!!“ ozvalo se z vysílačky a to bylo jediné, co zabránilo, abych hodil šavli.

Vyběhl jsem nahoru po schodech a utíkal k hlavním dveřím. Ty byly otevřené a zpoza nich se ozývaly výstřely.

„ZABTE JE!!!“

Běžel jsem ze všech sil. Dveře se s prásknutím zavřely přímo mě před nosem. Otočil jsem se a vběhl do vedlejší chodby, kde měly být další dveře. Ty byly naštěstí otevřené a já za nimi spatřil nějakého mariňáka, jak právě rozstřílel na kusy jednoho vetřelce.

Otočil se na mě a oslnil mě baterkou. Sklopil ji. Usmál se. Malé kovové dveře se s prásknutím zavřely.

„He-he-he,“ uslyšel jsem zpoza dveří.

„CO TO JE?“

Pak se s prásknutím zavřely i všechny dveře za mnou. Nemohl jsem nikam. Zůstal jsem v úzké kovové chodbě, v absolutní tmě sám jen s baterkou, puškou a pistolí. Z druhé strany dveří jsem slyšel hromadu výstřelů, nějaké duté zvuky a ve vysílačce nadávky. Oboje postupně utichalo.

Došlo mi, že jsem sám. Totálně sám. Jedinný přeživší. Vysílačka najednou nereagovala.  Klepaly se mi ruce a já měl doopravdy strach. Zpoza dveří jsem uslyšel kroky.  Tyhle nebyly lidské. Byly těžké a podivně čvachtaly. Byly však jisté a rytmické, žádné pomalé našlapování mariňáka. Ať tam byl kdokoliv, nebyl to člověk.

Ventilace na zemi za mnou se rozletěla na kousíčky a já spatřil dvojici lesklých bílých zubů. Začal jsem střílet. Na okolí se rozletěla hromada kyseliny. Byl jsem však dost daleko, aby na mě neulpěla ani kapička.

Dveře se otevřely a já padl na záda. Prudce jsem se otočil a rozhlédl. Všude byli mrtví. Někteří z nich vyseli stažení z kůže hlavou dolů pověšení za přepážku na stropě. Všude byla krev a orgány. Udělalo se mě špatně a tentokrát nic nezabránilo tomu, abych hodil šavli.

Jakmile byl celej můj žaludek na hromadě něčích orgánů, matně jsem zaslechl Stokesovou ve vysílačce.

„Haló?“ řvala. „Slyšíte mě? Co se děje?“

„Všichni… jsou mrtví,“ odpověděl jsem.

„He-He-He-He,“ ozvalo se na střeše. „Jsi v prdeli.“

 

Píseň přežití- 7 kapitola

Kapitola 7- Armáda jednoho

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 2:49

 

Noví hosté:

„Vidíme je!“ ozval se Šéf. „Zdrhej někam do krytu. Bouchač s Hezounem ti jdou naproti!“

Zkontroloval jsem náboje v pušce a vyrazil po cestě na nejbližší křižovatku. Tam prudce zahnul doleva a zmizel v nejbližší budově, která ještě jakž takž stála. Za patami mi do vzduchu vylétaly obláčky popela a prachu.

Kulky zabušily o stěnu a já jen tak tak schoval hlavu. Lehce si vydechl a prohodil zbraně. S napřaženým kulometem pokropil trojici útočníků, co se na mě hnali obrovskou rychlostí. Olovo létalo vzduchem a zakusovalo se do měkkých tkání. Krev vystříkla na všechny strany a všichni tři se po jedné dávce skáceli.

Okamžitě jsem se otočil a proběhl budovou na druhou ulici, co nejdál od přicházejících Kagošů.

Mezitím se to obří hejno strojů rozprostřelo po celém obzoru a rozprostíralo se nad městem. Nepřestávali vysazovat nové a nové vojáky.

Kdysi nějaký moudrý muž řekl: Bůh tě má rád, poslal ti hodně nepřátel. V této situaci mám dojem, že mě bůh přímo miluje.

Přebíhal jsem po ulici, když se země začala propadat. Měl jsem sotva co dělat, abych se odrazil od země a přeskočil na hromadu trosek, jež zbyly z jednoho domu.

Pavouk vylezl ze země a ani se neobtěžoval to předem oznámit. Natáhl jsem kulomet a důkladně ho pokropil. Lehce se otřásl, ale šel dál. Navíc si mě všiml a otočil na mě dvojici kanónů s hlavněmi velkých jak dvě pěsti vedle sebe.

Vypálil, ale to už jsem byl ve vzduchu a mířil na další budovu.

Hromada sutin vyletěla do vzduchu a rozptýlila se do okolí.

Neustále jsem skákal z jedné hromady trosek na druhou a plýtval drahocennou energií na skoky a uhýbání střelám. Za mnou vybuchovaly mrakodrapy (nebo to, co z nich zbylo,) a já si připadal jak v nějaké akční hře pro dospělé, kterou ve skutečnosti hlavně hrajou čtrnáctiletí fakani.

Proběhnul jsem jedním koridorem chodeb a najednou mi došlo, že zírám do další dvojice hlavní. Jen tak tak uskočil obrovské salvě těžkých projektilů a padal po zničených schodech dolů. Rovnou až do sutérénu.

Díky blbýmu prachu nebylo vidět ani na krok, proto jsem musel přepnout vidění na termální. Zdejší stěny byly tenčí z nějakého ne zrovna pevného materiálu. Tudíž se mi na displeji zobrazilo to, co bych raději neviděl.

Hromada rudo-oranžových obrysů se zbraněmi procházela chodbami vedle a já je viděl přímo přes zeď. Pomalu jsem pozdvihl zbraň a připravil se ke střelbě. Naštěstí šli dále ode mě, takže jsem si v klidu oddechl. Nechtělo se mi plýtvat municí, nevypadalo to, že bych ji měl v brzké době kde doplnit.

Oddech však trval jen okamžik.

„Fénixi!“ ozval se Hezoun. „Kde seš! Ztratil ses ze satelitu!“

Obrysy se otočily přímo na mě. V termálním vidění to vypadalo, jakoby mezi námi žádná stěna nebyla.

„Debile!“ zavrčel jsem. „Mám práci!“

Odjistil jsem pojistku zbraně a pevně se zapřel o nosnou zeď za sebou.

„Tak pojďte, vy kokoti!“

Stiskl jsem spoušť a bez jakéhokoliv míření to začal kropit. Kulky prolétly stěnami a zakously se do masa. Zběsilé dunění se neslo okolím a do neuvěřitelného bince se přimíchávaly další a další ingredience. Kusy sádrokartonu létaly na všechny strany a protivníci jakbysmet.

Na termálu to vypadalo zajímavě. Po zásahu tělo oběti obklopila oranžová mlha a ta se rychle rozplynula do okolí, ale zůstávala na stěnách.

Olovo létalo všemi směry, protože i překvapení Kagoši začali opětovat palbu. Jen na rozdíl ode mě nevěděli, kde jsem a tak stříleli naslepo přes stěny.

Pár kulek mě sice zasáhlo, ale štít to zadržel.

Jedna kulka z kulometu se zaryla přímo doprostřed čela toho, co zrovna vcházel do místnosti z leva. V termálu na mě zírala dvojice černých, ledových očí (nevím, jak to dělaj, že mají tělo teplé a oči studené.)

„Přesně mezi oči, šmejde!“

Počitadlo na displeji nebezpečně klesalo a oni se hrnuli na mě dál a dál, jakoby jich nebyl konec.

Ze schodiště, odkud jsem se více méně skutálel se na mě usmívala hlaveň brokovnice i s jejím stejně vysmátým majitelem.

Škubnul jsem se zbraní a prokropil i jej, stejně tak i útočníky za ním. Nevím proč, už se nesmál. Jen odletěl dozadu a jeho nohy zůstaly stát na místě. Krvavé obláčky se pomalu mísily s prachem a vytvářely opravdu zajímavé kreace na mém hledí. Postupně se rozptylující horká krev tvořila shluky mlhy.

NULA!

Zbraň klapla naprázdno.

Palcem jsem stiskl tlačítko na vyhození zásobníku. Zásobník vyletěl, ale to už jsem měl v ruce další a ládoval ho dovnitř.

Mezitím po schodech seběhla dvojice útočníků s brokovnicemi a hnala se přímo na mě.

Odrazil jsem se od stěny a doslova těma dvouma proběhl. Ti spadli na zem a jen stěží se sbírali.

Zbraň připravená ke střelbě! Tisíc nábojů!

Prohnal jsem se stěnou na chodbu a utíkal dále za světlem a šipkou na svém displeji, která mi ukazovala místo srazu.

„Fénixi!“ ozval se zas Hezoun. „Seš v pohodě?“

„Jo, vole,“ odsekl jsem. „Jen jsem na tom špatně s municí, díky někomu. Kdybys nezavolal, tak by si mě ani nevšimli!“

„Hele, víš, že si můžeš zbroj ztlumit?“

„Copak jsem na to měl čas?“ zavrčel jsem a dále utíkal dlouhou chodbou. „Honěj mě dva pavouci, bataliony Kagošů, takže na nějaké mačkání tlačítek zbroje nějak nemám čas!“

„No, jo,“ odpověděl smutně Hezoun. „Holt nováček, kterýmu zabili holku…“

„Já za to nemůžu,“ zařval vztekle. „Že sis ho musel uříznout kvůli syflu!“

V tu chvíli se do rozhovoru vložil doposud mlčící Bouchač svým huronským smíchem.

„Co je?“ řekli jsme s Hezounem najednou.

„Víte,“ chechtal se Bouchač. „Že jste jak dva debilové na prvním rande?“

„Opravdu děsně vtipný,“ odsekl jsem kysele a běžel dál.

 

Město mrtvých:

Po pár okamžicích jsem vyběhl po schodech na něco, co kdysi bývalo hřištěm. Obraz tohoto hřiště se mi vypálil hluboko do mysli. Všude stáli zuhelnatělé sochy lidí, kteří strnuli v momentě, kdy je zabil výbuch.

Nejhorší bylo, že tohle nebyla skupinka vojáků. Tohle místo muselo sloužit jako uprchlický tábor. Sousoší vyděšené ženy chránící svým tělem tělo svého dítěte. Oba proměněni ve spálenou slupku kdysi žijících bytostí. Po zdech domu byly vidět stíny lidí vypálené do cihel.

Nemůžu si pomoci, tohle mě opravdu složilo.

Nějak v duchu jsem cítil, jak Karina vyděšeně polkla. Možná žila pouze jako poradní program, ale asi s uchovala nějaké emoce ze svého dřívějšího života.

Navolil jsem soukromý kanál na Hezouna. Šéfa jsem nemohl nějak zastihnout.

„Můžu mluvit?“ zeptal jsem se.

„Co potřebuješ?“ řekl klidně, jakoby jsme se před pár minutama nepohádali.

„Kdo odpálil tu bombu?“

„Graves,“ odpověděl okamžitě. „Prokopali se do základny a zahájili útok. Graves společně s pár obránci se udrželi, evakuovali, co šlo a pak sami odletěli. Nakonec odpálili všechny atomovky, co měli po ruce.“

„Aha, kde je Šéf?“

„Čekaj s KSkama na vlak. Až k tobě dorazíme, tak ti to vysvětlíme.“

„KSkama?“

„Klub Sráčů,“ vysvětlil Hezoun. „Další terminátoři. Pomůžou nám.“

Viděl jsem, jak se Hezoun s Bouchačem pohybují nějak rychle. Těsně vedle sebe běželi po ulici přímo mě naproti, i když to měli ještě pořádnej kus cesty.

„To běžíte?“

„Néé,“ řekl najednou Bouchač. „Vozíme se!“

„Cože?“ vyvalil jsem oči.

„Z oblačný nám poslali pár terénních vozidel, ať se urychlí naše přesuny. Tak se vezem a jedem pro tebe.“

„Ovšem to nic nemění na faktu,“ zařval zničehonic Hezoun, a bylo vidět na displeji, jak prudce zpomalili. „Že tyhle ulice jsou plné trosek a já si musím dávat sakra majzla, abych něco nesejmul!“

„Jasný, kde dáme spicha?“

„Okamžik, ozval se zase pro změnu Bouchač. „Posílám souřadnice.“

Během okamžiku se mi na displeji ukázal bod srazu, ne jen pozice Bouchače s Hezounem, ke kterým mě to předtím navádělo. Bylo to zhruba na půli cesty mezi námi, když jsem si zvětšil mapku. Nutno říci, že mapa tohoto města je dosti zastaralá, přece jenom atomový výbuch je atomový výbuch.

Tudíž některé ulice neexistovaly nebo většinou všude byly neprůchodné trosky, které jsem musel důkladně obcházet, nebo přeskakovat.

Z toho druhého mě začaly brzo pekelně bolet kolena. Karina mi okamžitě stříkla do krve něco proti bolesti, ale ta moc rychle nemizela. Skočte si patnáct metrů převýšení a třicet do dálky. To minimálně pětkrát za sebou. Pokud ani po tomhle vás nebudou bolet kolena, smekám.

Vzduch se pomalu pročištoval a na obzoru bylo vidět něco, co vzdáleně připomínalo zářící slunce. Zářilo v dáli jako jakýsi záblesk naděje. Jakoby ještě nebylo všechno ztraceno.

„Takhle nemysli!“ pokárala mě Karina.

„Proč ne? Vždyť už jsme stejně v háji…“

„Myslíš?“ zavrčela. „V háji budeme, až to ostatní vzdaj. Ty to nesmíš vzdát, alespoň kvůli mně.“

Výstřel.

Prudce jsem se otočil.

Kagošovi za mnou se rozlétla hlava do okolí a ti dva za ním na okamžik zkoprněli.

Další dva výstřely a oni padli k zemi.

Opět jsem se otočil, zbraň  připravenou.

Na druhé straně náměstí jsem spatřil mezi troskami střechy jednoho z domů postavu v popelavé zbroji. Jen zamávala a pak opět zmizela. Ozvaly se další výstřely a Kagoši dole na náměstí popadali a já měl volnou cestu. No, alespoň jsem ušetřil za náboje.

Pomalu jsem se přesunul po náměstí. Hromada sutin mě poskytovala dost míst k úkrytu a místa, odkud si vyhlédnu další cíl přesunu. Stejnou taktiku bohužel použili i Kagoši.

Vše se zvrhlo v obrovskou melu, kdy jsem probíhal vraky vozů a neustále to kropil i přes zdi. Naštěstí to většinou byli Útočníci s puškami, nebo brokovnicemi, tudíž nijak extra velká hrozba.

Odstřelovač mě kryl celou dobu a půlku z nich zastřelil on sám. Nevšiml jsem si, že by někdy minul, nebo dokonce se mnou komunikoval. Prostě takový strážný anděl s padesátkou odstřelovačkou.

Ruku na srdce, kdo z vás to má.

Nakonec se mi povedlo zmizet ve vratech do podzemní garáže, kde to vypadalo klidně. Ovšem zdání klamalo. Během dvaceti vteřin se na mě sesypala nejméně třicítka Kagošů, kteří byli velice překvapeni nečekaným návštěvníkem.

Bohužel, jejich veškerý odpor se zúžil na to, že na mě vyběhli, vypálili pár ran a pak vystříkli obsah svých tělesných tekutin na nejbližší zeď či podlahu.

Kulky létaly (opět) všemi směry, ale tentokrát až nezdravě často tím mým. Štít to párkrát pořádně schytal, ale energie mě neklesla pod třicet procent. Kdyby klesla pod dvacet, veškeré kontrolky by se u mě na displeji zbláznily.

Po ujištění, že všichni protivníci slouží jako nové graffiti, jsem si přes celý displej vyvolal mapu oblasti.

K cíli mě to zbývalo jen pár bloků. Souřadnice ukazovaly na střed jednoho náměstíčka, ale bůh ví, jak to tam teď vypadá a jestli se tam Hezoun vůbec dostane.

Ti dva se blížili velkou rychlostí, nicméně bylo jasné, že já tam budu dřív. Tudíž jsem vyrazil a na nic nečekal. Vyběhnul na střechu garáží a s rozběhem přeskočil ulici. Tam seběhl po zničených schodech a rovnou do sklepa. Po ulici se jinak rojil jeden Kagoš vedle druhýho, ale naštěstí si mě nevšimli. Už jsem na tom nebyl nejlíp s municí, a proto musel každý střet důkladně rozmýšlet.

Sklepem to šlo nakonec snadno. Vyškrábal jsem se však do nejvyššího patra, abych měl předběžný přehled o situaci.

No, na náměstí se Kagoši poněkud přemnožili, co si budeme povídat.

Tři velké skupinky se přemisťovaly a očividně něco hledaly. Někoho.

A vypadali celkem nasraně.

Zapnul jsem vysílačku: „Hoši, jak jste na tom?“

Jejich tečka se na mapě přibližovala velkou rychlostí.

„Už jsme tůůů!!!“ ozval se najednou Hezoun.

Z jedné méně ucpané křižovatky se vyřítilo terénní vozidlo s těžkým rotačním kulometem na zádi. Tam stál Bouchač, Hezoun řídil.

Vozidlo prudce zbrzdilo a efektivním smykem se zastavilo před překvapenými protivníky.

Kulomet se roztočil.

„Ná pipipi!“ chechtal se Bouchač, když je kropil těžkými projektily.

Já pomalu seskočil a pomohl jim dokonat dílo zkázy.

Kagoši byli tak překvapený, že ani nestihli pořádně zareagovat.

Po boji Bouchač zahodil prázdnou bednu od nábojů do kulometu a dal úplně novou na sto tisíc nábojů. Pak seskočil a vykročil naproti mně.

„Půjčíš mi kulomet?“ zeptal se.

„Proč?“

„Jsem s ním efektivnější,“ vysvětlil.

Popadl ten svůj a magnetickým držákem jej připevnil k ocelovému ohraničení skel vozidla. Mířil přesně dopředu. Ten můj si vzal do druhé ruky a mířil do boku.

„Ty dokážeš střílet oběma najednou?“ podivil jsem se.

„Střílet ano, mířit ne,“ zazubil se.

„Naskoč!“ zavolal Hezoun a tůroval motor.

Zadek tereňáku se trošku prohl pod mojí váhou. Vyskočil jsem nahoru a postavil se za kulomet.

„Můžeš,“ oznámil jsem.

Kola se prohrábla a zvířila hromadu prachu. Vůz se poté prudce otočil a vyrazil směrem, jenž přijel.

V tu chvíli nám Šéf poslal zprávu.

„Podívejte se na satelitní průzkum!“

Okamžitě jsem si vyvolal mapku a spatřil hromadu červených teček mířících přímo na nás.

„Upláchneme jim!“ zvolal Hezoun a přidal plyn.

 

Spálené gumy:

Tereňák divoce poskakoval na cestě. Já se neustále otáčel a hledal nějaký cíl. Hezoun měl v jedné věci pravdu- upláchli jsme jim. I když, příště bych radši bojoval, než abych zažil znova jeho rychlou jízdu. Ač bych proti tomuhle měl být odolný, můj žaludek létal nahoru dolů a už tak bolavá kolena to schytala.

„Potkal jsem tam někoho od nás,“ řekl jsem najednou.

„Koho?“ zpozorněl Bouchač.

„Popelavá zbroj a nebezpečný s odstřelovačkou,“ vysvětli jsem. „Kryl mi záda chvíli, ale pak jsme si každej šel po svém.“

„Jó,“ rozřechtal se Hezoun. „Tak to byla Mraznička. Odstřelovačka od Komiků. Nemluví, nemá nervy a nikdy nemine.“

„Proč nemluví?“ dotázal jsem se zvědavě. „Nemůže, nebo nechce?“

„Nechce, protože jí prej někdo řekl, že její hlas zní, jak když retardovaný čivavě řežeš koule.“

V tu chvíli jsem vybuchl smíchy: „Cože?“

„Už je to tak.“

Raketa kolem nás proletěla sotva pár metrů.

Vybuchla v troskách domu a pěkně s námi zamávala.

„Doprdele!“ zavrčel Bouchač.

Bojová loď se vyloupla z trosek mezi budovami. Možná proto jsme ji nespatřili na satelitu. Co jsme však spatřili, byla hromada červených teček blokujících cestu.

Zátaras!

„Držte se!“ zařval Hezoun a zrychlil.

Motor řval na plný výkon, Bouchač střílel z obou kulometů naráz po přibíhajících Kagertech a já si s rotačákem vzal do parády loď.

Bohužel nebyla jen jedna.

Jakmile šla po dlouhé salvě k zemi, objevily se další dvě. Pak další tři.

Celkem nás mezi ulicemi honilo pět bojových lodí a my se blížili k zátarasu.

Čas se prudce zpomalil a začal táhnout jak rozteklá čokoláda. Všichni tři jsme začali vztekle řvát. Kulky bušily do pancíře ze všech stran a nábojnice z kulometů se jen sypaly na podlahu.

Jedna z lodí se naklonila na bok a začala hořet.

Jeli jsme tak rychle, že kdybychom zatočili, skončili bychom na boku.

Museli jsme rovně.

Navíc začínali přibíhat i z boků.

Hezoun zarazil pedál do podlahy.

Bouchač se pořádně zapřel.

Pevně jsem sevřel držák kulometu a nepřestával střílet.

Náraz!

Těmi rychle na sebe nakupenými vraky jsme doslova proletěli. Pevné nárazníky odpálily trojici vraků na všechny strany. Hromada létajících trosek poslala k čertu další Kagoše.

Tereňák se jen zakýval a pokračoval dál.

Otočil jsem se s rotačákem na podstavci a pokropil všechno okolo. Pak jsem se věnoval opět lodím.

Po několika okamžicích zbyly jen dvě, které nehořely a střílely po nás.

Raketa nad námi proletěla a zasáhla jednu z nich. Ta druhá se okamžitě stáhla.

Nechápal jsem.

Pochopil, když jsem se otočil. Na střeše a v oknech budovy naproti nádraží vykukovalo nejméně osm dalších terminátorů a ti bez přestání kropili nabíhající Kagerty.

Ti padali po desítkách. Po chvíli se stáhli a dali pokoj. Na ulici zůstala spousta jejich mrtvých těl. Chvíli jsem si prohlížel, jaké to zajímavé malby dokázali Terminátoři z nich udělat. Spousta krvavých šmouh rozesetých po celé ulici a zdech.

„Komici,“ odtušil Hezoun.

O nich už jsem slyšel. Jednalo se o jednu z několika skupin, jež zde byly nasazeny.

Tereňák vjel do garáže naproti nádraží. Zhasli jsme světla a vystoupili. Tam už na nás čekal Šéf se zbytkem skupiny. Všichni si v temné garáži svítili baterkami na přilbách. Rozhodně tam nebyla jen naše skupina. Bylo nás tam o hodně víc.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se Šéf a určitě se usmíval.

„Vcelku dobrá,“ odpověděl jsem. „Jen trochu překagertováno.“

„No, hochu,“ připustil. „To se ti v tom případě nebude líbit, kam jdeme teď. Jdeme totiž do jejich hlavní základny!“