Rss

Archives for : November2013

Píseň přežití- 8

Kapitola 8- Vlak do stanice Peklo

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 4:00

 

Plánování:

Našli jsme si krásné místečko v jedné větší hale, kde odpočívalo několik Terminátorů. Tolik jsem jich pohromadě v životě ještě neviděl. Někteří si hověli v koutech, zatímco jiní se starali o své zbraně a další rozdávali munici.

Šéf nás táhnul někam do malé místnůstky na kraji budovy. Tam si zřídili takovou malou taktickou místnost. Uprostřed měli mapu se stolem a kolem se motala pětice dalších terminátorů. Všichni mě pozdravili kývnutím hlavy.

„Pánové?“

„Pojďte dál, Fénixi,“ pokynul mě jeden z nich v zelené zbroji. „Ještě to nevíte, tak vás informujem.“

Rukou na mě mávl, abych přišel blíž a podíval se na mapu. Bylo na ní vyobrazeno nádraží a blízké okolí.

Prstem zabodl na nádraží.

„Zjistili jsme,“ začal s vysvětlováním. „Že Kagoši používají k přesunu vybavení naše automatické vlaky. Jejich hlavní struktura stojí na jižním pólu, přímo na naší stanici. Tam odvážejí lidská těla a naše zbraně. Nevíme, co s nimi dělají, ale stoprocentně to použijí proti nám. Cílem Bandy bude dostat se do jednoho z těch vlaků a nechat se dopravit na jejich základnu. Půjdou s vámi ještě Komici a Trhači. Ostatní skupiny vám budou krýt záda. Myslím, že k tomu není potřeba něco dodávat, že?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tudíž, do práce.“

 

Úder:

Kagoši raději nevylézali ze svých děr.

Pečlivě hlídali nádraží a doufali, že je nevezmem útokem.

Doufali špatně.

Jakmile jsme každý doplnili munici ze schozů, opravili opravitelné a zbavili se nepotřebných věcí, vzali jsme je doslova šturmem.

Hoši na střechách spustili nejprve palbu z odstřelovaček, čímž se postarali o ty za lehkými kulomety a děly.

Pak začal menší heavy metal. Ti, jež nedrželi v rukách odstřelovačky nebo protitankové kanóny, vystartovali ze svých úkrytů a ruským útočným stylem (hrr na ně) se rozeběhli k nádraží.

V tu chvíli vystartovali i Kagoši. Vyskákali ze svých děr a rozeběhli se proti nám. Vznikla nám tak trochu retardovaná situace, kdy obě strany (jak útočící, tak bránící) vystartovaly proti sobě a nepřestávaly na sebe střílet. Kagošů bylo mnohem více a také umírali ve větších počtech. To, že by umřel někdo z nás, jsem si nevšiml.

Vzduch se během okamžiku naplnil žhavým olovem, výbuchy a poletujícími troskami (kousky Kagošů si asi domyslíte.)

Teď jsme to byli my, kdo se valil jak jedna velká vlna. Já se nechal unést bojem a s prstem na spoušti vyrazil k hlavním vratům nádraží stříleje vše, co se pohlo a nemělo zelený obrys.

Se Šéfem jsme byli asi nejvíc vepředu, protože ostatní se opožďovali.

Pravidelně jsem přebíhal mezi sebemenšími kryty a chvílema nestíhal měnit zásobník do kulometu. Měl jsem sebou celkem patnáct zásobníků do kulometu a dalších patnáct do pušky a pistole. Speciální bágl, co spadl s výbavou se náramně hodil.

Zbytek mojí jednoty měl naštěstí napakováno, když už jsem dorazil. Před útokem jsem se maličko porozhlédl, co mají. Šéf, Rus a Tichošlápek zůstali u kulometů a puškách s tlumičem. Hezoun a Bouchač měli pušky a krátké samopaly na malou vzdálenost.

Těsně u hlavních dveří do nádraží Kagoši přešli do protiútoku. Už jsme skoro byli u dveří, jejich obrana v troskách a stahovali se.

Néé, oni prostě musej přejít do protiútoku.

A že to byl protiútok na ruský způsob, je asi jasné.

Vyvalili se jako velká lavina ze dveří zrovna, když jsem přebíjel.

Když jsem spatřil tu obrovskou masu těl, urychleně docvakl zásobník a namířil.

„Bacha!“ zařval jsem.

Šéf beze slova přesunul svoji hlaveň přímo na dveře a spustil palbu. Já během okamžiku také.

Kagoši na nás vyběhli snad se vším, co měli po ruce. Když neměli zbraně, používali kusy dveří, nábytku, okenice, prostě všechno možné.

Samotného mě překvapilo, že by nějaký kagoš nebyl ozbrojen, nyní jich tu byla hromada. Jejich těla padala na zem, až téměř zabarikádovala cestu dovnitř.

Po schodech, na nichž jsem stál, tekly potůčky tmavě rudé krve.

Ostatní také přiložili hlavně k dílu a během necelých deseti sekund se nepřátelé stáhli zpět do nádraží.

„Za nima!“ vykřikl Šéf. „Než se přeskupěj!“

V tu chvíli jsme za nima po hlavě vyběhli. Šéf s Bouchačem to naprali plnou rychlostí do těl a utvořili tím volný prostor. Pak skočili do krytu za dveřmi a kryli nás, abychom mohli projít.

„Všem velitelům, tady Koordinátor,“ ozvala se najednou vysílačka.

„Pokračujte.“

„Vypadá to,“ oznámil Koordinátor. „Že vás uměle zadržují, protože chtějí získat ještě trochu času. Na nástupišti je pouze jeden poslední nákladní vlak. Ten měl odjet až za 5 hodin, ale nějak ho nabourali a vyjede za 15 minut!“

„Rozumím,“ přerušil ho Šéf. „Hoši, přidejte!“

Vběhl jsem dovnitř a hned mě pokropila sprška střel odněkud shora, z balkónu. Tam se jich aspoň tucet zakempil a kropil nás dole. Rychle jsem zaplul za nejbližší kamennou lavičku, lehce vykoukl a pak celý vršek pokropil dlouhou dávkou.

Pár jich padlo, ostatní se zaměřili na mě a začali můj kryt ostřelovat. Okamžitě jsem se přesunul do dalšího krytu a celý proces opakoval.

Další a další kolegové vbíhali a pomáhali nám s obránci. Vzduch se pomalu, ale jistě zaplňoval dýmem a poletujícím prachem.

„BZ!“ zařval Šéf. „Za mnou! Zbývá 13 minut!“

Šéf pokropil trojici za těžkým kulometem, a jakmile padli na zem, vyrazil na druhou stranu nádražní haly ke schodům. V malém rozestupu jsme jej následovali a navzájem se kryli.

Každý si kryl svoji výseč a střílel pouze tím směrem. Hezoun a Bouchač, jež šli vzadu, se pravidelně otáčeli, aby nám kryli záda, jelikož pár protivníků obíhalo po balkónu a snažilo se nás kropit zezadu.

Šéf doběhl ke schodům a pokynul mě a Rusovi, abychom vyběhli nahoru. Sám zaklekl za nejbližší převrženou lavičkou a kryl náš postup nahoru.

Schody těžce duněly pod našimi kroky a občas čvachtaly díky četným krvavým loužím.

Nahoře jsem hodil šipku do nejbližší výlohy obchodu a zpoza pultu vykukoval.

Nepřestával vyhledávat cíle a krýt postup zbytku.

Šéf vyběhl jako poslední a zaplul vedle mě. Ostatní se různě rozmístili a našli si kryt na balkóně. Většinou to byly zbytky velkých květináčů, jež měli zdobit zdejší halu.

No, nyní sloužili jako dočasný kryt před palbou. A sloužily dobře.

Dým a prach stoupal ke stropu a já měl dojem, že brzo budu muset přepnout na termální vidění.

Nestalo se tak.

Šéf nám pokynul, abychom jej následovali dále, hlouběji do budovy. Vzal to zadní částí obchodu přímo přes zeď. My jej jen následovali a ocitli se v dalším obchodě, tentokráte v hlavní nádražní hale vedoucí k nástupištím.

Vyběhli jsme z obchodu a pokropili překvapené Kagoše. Bez sebemenších potíží zatlačili nepřítele hlouběji do nádraží.

Několik spolubojovníků si vzalo z nás příklad a přidalo se k nám na balkóně, aby i oni přiložili hlaveň k dílu.

A najednou jsme se opět zasekli. Od nástupiště začali přibíhat další a další a tentokrát se jim povedlo nás opravdu zastavit.

„Vlak odjíždí!“ ozval se Kooperátor.

„Cože?!?“ odpověděl Šéf. „Měli jsme mít ještě deset minut!“

„Překonfigurovali to! Vlak startuje! Do minuty je pryč!“

V tu chvíli se vlna adrenalinu v krvi ještě trochu zvýšila.

„Na střechu!“ otočil se Šéf najednou a zmizel v servisní chodbě kousek od nás.

Rozeběhli jsme se za ním. Pár kulek se mi při tom olízlo o štít, ale nic, co by nezvládl. Vyběhli jsme po schodech až na střechu. Šéf probíhal mezi dírami a trčícími nosníky a my jej pouze následovali.

To, že tahle budova vydržela výbuch atomovky bylo hlavně tím, že měla sloužit jako kryt. Pořádně postavená, ale i tak to pěkně schytala.

Ale stála.

Střecha se otřásala pod našimi kroky, až jsme konečně doběhli na kraj. Lehce jsem shlédl dolů.

Krásných padesát metrů až na koleje.

A nich pomalu se rozjíždějící automatický vlak. Obrovská dlouhá šedá bestie aerodynamického tvaru.

Pomalu, ale jistě se rozjížděla.

„Musíme skočit!“

„Děláš si prdel?!?“ odpověděl Šéfovi Hezoun.

„Dělejte!“ zařval vztekle Šéf a šel příkladem.

Skočil.

Já hned za ním. Jen se koukl na místo dopadu a přesunul energii obleku do štítu a posilovačích na nohou. Chvíli mi vzduch zašuměl kolem uší a pak jsem s obrovskou ránou dopadl na pancéřovaný vagón.

Klouby zapraštěly, tlumiče málem praskly.

Na místě dopadu zůstala obtisk mých nohou.

Další a další zadunění.

Otočil jsem se.

Celý tým tu byl.

Šéf se na nás podíval.

„Musíme se schovat, než si uvědomí, že jsme je vyšplouchli.“

Okamžitě se celá grupa pustila do hledání jakéhokoliv otvoru. Bouchač měl štěstí a našel vikýř do útrob jednoho nákladního vagónu.

Otevřel jej a já byl rád, že přes helmu nemůžu nic cítit.

„A kurva!“ zvolal do čím dál hlasitějšího větru.

Uvnitř vagónu to bylo narváno lidskými těly až po okraj. Těla v různém stádiu rozkladu a některá ani ne celá.

„No, tam nás určitě hledat nebudou,“ utrousil Hezoun a jako první tam vlezl.

Nezbylo nám nic jiného, než tak naskákat všichni.

Šéf šel tentokrát jako poslední a zavřel za sebou. Když zavíral, vše pohltila neproniknutelná černá tma.

„Koordinátore, Šéf,“ řekl najednou. „Jsme ve vlaku. Zvládl to ještě někdo se na něj dostat?“

„Je mi líto,“ odpověděl. „Jste na to sami.“

„Budiž,“ povzdychl si. „BZ nyní zahajuje rádiový klid. Pokud se do Třiceti hodin neozvem, považujte nás za ztracené.“

„Rozumím.“

Vysílačka nadobro utichla. Z venku nebylo nic slyšet. Nebylo slyšet, jak vlak zrychluje na osm set kilometrů za hodinu a míří ke stanici na jižním pólu. Čekala nás dlouhá nudná cesta. Minimálně osm hodin se odsud nehneme.

Chvíli jsem pozoroval, jak si hoši překontrolovali výbavu a pak se pohodlněji uvelebil v lidských tělech. Dá se říci, že jsem se jimi i obalil. Zůstala navrchu pouze moje hlava, abych měl přehled.

Napadlo mě zavřít si oči.

Adrenalin, díky jemuž jsem vše v posledních chvílích viděl zkratkově a jako v drogovým rauši odplouval. Já začal cítit a opět vnímat detaily okolí. V tom boji na to prostě nebyl čas.

Vypl jsem vysílačku a všechny nedůležité systémy obleku. Ticho mě objalo a únava mě dostihla.

Vše vypadalo najednou tak klidně a vlídně.

Kdybych rozsvítil, okamžitě bych si znovu uvědomil, kde ležím.

V mrtvolách.

 

LV-666-Džungle

Džungle:

„Fajn, bažanti! Teď si smočíte prsty. Pod námi je vesnice a v ní patnáct cílů. To je přesně jeden pro každého z vás! Ti, co se vrátí do patnácti minut s hlavou někoho z nich, uspěli. Tečka.“

Hlas seržanta Kurtze mi zněl v uších ještě dlouho poté, co celá akce skončila.

                                                                                  XXX

Kráčel jsem džunglí. Bylo tu horko. Potil jsem se a moje nohy se prodíraly nízkou, ale hustou trávou. Vzduch byl vlhký a ztěžka se dýchalo.

„Voytzi!“ ozvala se Stokesová.

Ignoroval jsem ji. Kurtz měl možná pravdu. Stáhnu sebou všechny okolo.  Van Dien a Kasper to měli za sebou. Já byl na suchu a totálně vyčerpaný.

„Voytzi! Nevím, jestli mě slyšíš, ale jestli ano, tak poslouchej. Když půjdeš stále po téhle cestě, tak se dostaneš až ke kontrolní stanici. Je tam desátník Matthewson s dalšíma dvouma klukama.  Čeká tam na tebe a ostatní.“

Najednou jsem tak trošku přišel k sobě a řekl si, že ji bude dobré poslechnout. Promnul si oči a otřel pot z čela. Na chvíli sundal helmu a nechal ji vykapat.

„Tady Voytz,“ řekl jsem po chvíli do vysílačky. „Jsem v pořádku.“

„Voytzi?“ zarazila se. „No konečně! Slyšel, co jsem říkala? Kde jsou Van Dien s Kasperem?“

„Mrtví,“ odvětil jsem s podivným klidem. „Slyšel jsem tě, ale nemohl jsem odpovědět. Nějak mi blbne vysílačka.“

„Rozumím,“ odpověděla sklesle. „Jak jsi na tom?“

„Poslední zásobník. Sotva dvacet nábojů.“

„Matthewson bude něco mít, konec.“

„Konec.“

Kráčel jsem klidně dál a rozhlížel se po prašné cestě. Bylo horko, ale také velké sucho. Ústa byla jeden velkej troud a pot ze mě už odkapával.

Nepřestával jsem se však rozhlížet, zda-li něco neuvidím. Klid byl až podezřelý. Něco mě sledovalo, tušil jsem to. Jakoby někde nade mnou stál nějaký hlídač, pozorovatel nebo lovec vyhlížející svojí kořist.

Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde nic.

Pohyb!

Někde v koruně stromů se něco pohlo a já zaslechl nějaké podivné kroky a hýbající se větve.

Pečlivě se díval na cosi pohybujícího, ale nebyl jsem si jistý, co to vlastně je. Nesundal jsem to ze zaměřovače, ale nestřílel jsem. Zmizelo to stejně rychle, jako se to ukázalo.

Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat.

Když se mi konečně povedlo dostat se ke stanici, slunce notně pokročilo. Z dáli to vypadalo opuštěně, ale jakmile jsem přišel blíž, viděl jsem pohyb.

Něčí hlava se v okně pohnula. Měli mě na mušce.

„Voytzi!“ ozvalo se špitnutí, když jsem došel téměř ke dveřím. „Pojď dovnitř, rychle!“

Dveře se s lehkým zasyčením otevřeli a já vkročil. Pak se honem rychle opět zavřely. Mathewson na mě mířil puškou a pak ji sklopil, když se ujistil, že jsem to já.

Byl sám.

„Co se děje,“ zíral jsem. „Kde jsou ostatní?“

„Je po nich,“ odpověděl sklesle. „Něco je dostalo. Někdo. V jednu chvíli byli a pak se oba rozprskli po zásahu… nevím, prostě něčím. Střílelo to ze stromů.“

Ukázal někam za sebe ke stolu: „Máš tam munici, kdybys chtěl. Já si tu musím sednout, aspoň na chvíli… Ta věc mě stopovala až sem. Chvíli chodila po střeše a pak se ukázali vetřelci. Bylo jich deset a on je zmákl jako nic! Potom zmizel.“

Vypadal zničeně. Bledý, zpocený. Najednou se opřel o zeď a svezl se na zem. Za ním se leskla krvavá skvrna.

„Hej!“ vykřikl jsem poděšeně a sklonil se k němu.

Teprve teď jsem viděl jeho bok. Měl v něm díru jak do prdele. A ošklivě krvácela. Taky to dostal, to mi došlo okamžitě.

„Vypadni odsud,“ hlesl. „Vypadni odsud. Se mnou je konec.“

Jeho zelené oči mě nepřestaly provrtávat, i když už byl dávno po smrti. Obličej zkřivený bolestí v poslední smrtelné křeči mu zůstal. Žádný úlevný obličej jako ve filmu. Zůstal přesně v té samé poloze, jako když ještě žil. Jakoby zamrzl.

„Stokesová?“ ozval jsem se po chvíli do vysílačky. „Jsem na stanici.“

„Pokračuj, jak je na tom Mathewson?“

„Je mrtvý, zemřel před chvílí. Ty dva zbylí podle něj taky.“

„Cože?“ vyštěkla.

„Prej je něco postřílelo,“ vysvětlil jsem. „Mathewson mi tu zemřel pod rukama. Rozkazy?“

„Vykoukni z okna ven,“ rozkázala. „Uvidíš tam bránu do části staré kolonie. Vidíš?“

„Ano.“

„Tak tam jdi a dostaneš se na křižovatku. Tam se dáš doprava furt po cestě, až se dostaneš k další bráně. Ta vede k laboratořím. Je to několik kilometrů. Půjdeš po té cestě, až narazíš na další strážní stanici. Tam je velká vysílačka. Tu aktivuj. Jasné?“

„Ano,“ odvětil jsem suše.

Nyní bylo na čase se podívat po výbavě. Rozhlédl jsem se. Mathewson nelhal. Na stolu se válela dvojice batohů. Zřejmě je vzal těm, co s ním šli. Rozbalil jsem je a vysypal na stůl jejich obsah. Munice do pušky, pistole a brokovnice, co hrdlo ráčelo.

Super.

Přepil jsem zásobník a pokusil se všechno vměstnat do jednoho batohu. Obral Mathewsona o pistoli a tu si dal do pouzdra, jež jsem mu také zčořil.

Měl u sebe také brokovnici, ale tu jsem narval do držáku u batohu. Puška bude ve venkovních prostorách lepší.

Rozhlédl jsem se, jestli jsem tu něco nenechal. Ujištěn, že nic nezbývalo nic jiného než to tu opustit.

Cesta k bráně netrvala dlouho. Jen mě překvapilo, že vrata jsou vyvrácená, jako kdyby jimi projel tank.

Musel jsem postupovat velice opatrně. V každém rohu, každé budově mohlo něco číhat. Naštěstí to vypadalo na klid a mír. Instrukce byli jasné a nečekal jsem nějaké komplikace.

Teprve u druhé brány začaly potíže. Měla zakódovaný zámek, tudíž příruční nabourávací zařízení slavilo úspěch.

Syčení.

Prudce jsem se otočil a už od boku posolil vetřelce, jež se na mě hnal. Skulil se do strany a hned za ním se vyvalil druhý. Na toho už jsem plně zamířil a stačilo mně na něj méně nábojů.

Chvíli jsem se prudce rozhlížel, zda-li neuvidím nějaký cíl.

Něco tu bylo.

Sledovalo.

Hodnotilo.

Bavilo se.

Na střeše domů jsem zahlédl koutkem oka pohyb. Vypadalo to, jakoby se tetelil vzduch. Po zaostření jsem viděl tvar toho pohybu.

Postava, podobná lidské.

Jen o mnoho větší.

Vrata se i přes nabourávací zařízení začala otevírat až teď. Navíc pekelně pomalu, na můj vkus.

Trojice laserových světýlek ve tvaru trojúhelníku se pomalu posouvala po mé hrudi. Jasně jsem spatřil, odkud míří.

„Chceš si hrát?“ zeptal jsem se tiše a zacílil.

Spustil jsem palbu. Kulky prolétly místem, kde tvor stál, a zvedly oblak nějaké zelené mlhy.

Tvor vypálil.

Skočil jsem do pootevřených vrat brány.

Za mnou se rozlila obrovská exploze, jak plazmatická koule zasáhla bránu a zastavila její otevírání.

Tvor řval, asi bolestí.

Já se dal do běhu.

„Stokesová!“ řval jsem udýchaně. „Ta věc po mě jde! Mířím ke stanici!“

Zmizel jsem v džungli. Nepřestával utíkat. Pot se mi dral do čela, ale nezpomalil ani na okamžik.  V korunách stromů něco bylo. Něco, co se pohybovalo pekelně rychle.

A šlapalo mi to na krk.

Docházel mi dech.

Kolena bolela.

V boku píchalo.

Cítil jsem, jak ten tvor si mě usazuje do zaměřovače a čeká na vhodný okamžik.

Z dáli se ozvalo vrčení, jež po chvíli přešlo do dunění.

„Kde seš!“ ozvala se najednou Stokesová.

„Těsně před kontrolní stanicí!“ zařval jsem z posledního dechu. „Ta věc je v korunách stromů! Opakuju v korunách stromů!“

Stanici jsem měl opravdu před sebou. Opět se jednalo o nizoučkou budovu s dvěma místnostmi a sociálním zařízením. A přistávací plochou.

„K zemi!“ zaječela Stokesová.

Plácnul jsem sebou do bahna vedle cesty.

Něco žuchlo těsně za mnou.

Já se otočil.

Měl tak dva a půl metru. Kůže trochu světlejší než u člověka, velice skvrnitá. Na obličeji měl hladkou masku s dvojicí průzorů pro oči. Jedno bylo jisté, tohle člověk opravdu nebyl. Obrovské tlapy s dlouhými nehty se bořily do bahna cesty a pomalu ke mně přistupoval. Myslel si, že má vyhráno.

Já už popravdě viděl všechny svatý.

Dunění zesílilo až na sotva únosnou mez.

„Vidíme ho!“

Zpoza stanice vylétla výsadková loď. Rotační kulomet pod její přídí se roztočil a začal střílet. Tvor to vytušil a začal utíkat. Ne však tak rychle, jak by si přál a pár ran schytal.

Zmizel v džungli a stroj to bez přestání sypal do džungle. Na všechny strany létaly kusy listí, kůra stromů a třísky. Dva nebo tři nejbližší stromky padly k zemi a zatarasily cestu do džungle, kterou jsem přišel.

„Díky!“ vyskočil jsem na nohy a mával rukama, když stroj přestal střílet.

„Za málo,“ ozval se pilot.

Výsadková loď se otočila, trochu poodlétla a vysunula podvozek. Šla na přistání.

„Teď tě vyzvedneme a mizíme!“ ozvala se Stokesová. „Už jsi poslední, kdo je ještě tady.“

„Co Apone a ostatní?“ zeptal jsem se, když loď zpomalovala.

Neodpověděla. Její mlčení vydalo za vše. Už žádní ostatní nejsou. Nevím jak, ale vypadalo to, že ti, co jsou na palubě lodi jsou vše, co zbylo.

Loď už byla téměř na přistávací ploše. Už budu odsud pryč.

Kdesi daleko v džungli tvor, jež byl před chvílí zahnán, vystřelil.

Koule zasáhla loď těsně pod levou trysku motoru. Loď se otřásla, naklonila na bok a začala hořet.

„Ne!“ zíral jsem nevěřícně. „To přece nemůže být pravda!“

Loď se prudce otočila, zavřela podvozek a začala stoupat, aby unikla. Druhá rána vylétla z džungle a zasáhla ji do spodku trupu. Roztočila se a odletěla kamsi za kopce, kde s obrovskou ránou havarovala.

„Stokesová! Slyšíš mě! Stokesová!“

Ticho.

Najednou vysílačka ožila: „Myslím, že se ještě neznáme, ale potřebuji vás.“

„Kdo jste?“

Dívka, mladá podle hlasu: „To není podstatné. Důležité je to, že mám souřadnice, kam vaše loď havarovala. Navedu vás tam. Na oplátku chci něco zase od vás.“

„Co?“

„Chci, abyste mě odsud dostali,“ vysvětlila dívka.

„To půjde asi těžko,“ odsekl jsem kysele. „Naše poslední loď právě havarovala.“

„Vaše loď ano,“ připustila. „Ale je tu ještě jedna. A s tou se odsud dostaneme.“

I kdyby to měl být starej vrak, za pokus to stálo. Jiskřička naděje rozdmýchávala oheň. Vlévala novou bojovnost do krve.

Zkontroloval jsem munici- mám jí dostatek. Jak do pušky, tak do brokovnice a pistole snad nepřijde na řadu.

„Co mám udělat?“