Rss

LV-666-Džungle

Džungle:

„Fajn, bažanti! Teď si smočíte prsty. Pod námi je vesnice a v ní patnáct cílů. To je přesně jeden pro každého z vás! Ti, co se vrátí do patnácti minut s hlavou někoho z nich, uspěli. Tečka.“

Hlas seržanta Kurtze mi zněl v uších ještě dlouho poté, co celá akce skončila.

                                                                                  XXX

Kráčel jsem džunglí. Bylo tu horko. Potil jsem se a moje nohy se prodíraly nízkou, ale hustou trávou. Vzduch byl vlhký a ztěžka se dýchalo.

„Voytzi!“ ozvala se Stokesová.

Ignoroval jsem ji. Kurtz měl možná pravdu. Stáhnu sebou všechny okolo.  Van Dien a Kasper to měli za sebou. Já byl na suchu a totálně vyčerpaný.

„Voytzi! Nevím, jestli mě slyšíš, ale jestli ano, tak poslouchej. Když půjdeš stále po téhle cestě, tak se dostaneš až ke kontrolní stanici. Je tam desátník Matthewson s dalšíma dvouma klukama.  Čeká tam na tebe a ostatní.“

Najednou jsem tak trošku přišel k sobě a řekl si, že ji bude dobré poslechnout. Promnul si oči a otřel pot z čela. Na chvíli sundal helmu a nechal ji vykapat.

„Tady Voytz,“ řekl jsem po chvíli do vysílačky. „Jsem v pořádku.“

„Voytzi?“ zarazila se. „No konečně! Slyšel, co jsem říkala? Kde jsou Van Dien s Kasperem?“

„Mrtví,“ odvětil jsem s podivným klidem. „Slyšel jsem tě, ale nemohl jsem odpovědět. Nějak mi blbne vysílačka.“

„Rozumím,“ odpověděla sklesle. „Jak jsi na tom?“

„Poslední zásobník. Sotva dvacet nábojů.“

„Matthewson bude něco mít, konec.“

„Konec.“

Kráčel jsem klidně dál a rozhlížel se po prašné cestě. Bylo horko, ale také velké sucho. Ústa byla jeden velkej troud a pot ze mě už odkapával.

Nepřestával jsem se však rozhlížet, zda-li něco neuvidím. Klid byl až podezřelý. Něco mě sledovalo, tušil jsem to. Jakoby někde nade mnou stál nějaký hlídač, pozorovatel nebo lovec vyhlížející svojí kořist.

Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde nic.

Pohyb!

Někde v koruně stromů se něco pohlo a já zaslechl nějaké podivné kroky a hýbající se větve.

Pečlivě se díval na cosi pohybujícího, ale nebyl jsem si jistý, co to vlastně je. Nesundal jsem to ze zaměřovače, ale nestřílel jsem. Zmizelo to stejně rychle, jako se to ukázalo.

Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat.

Když se mi konečně povedlo dostat se ke stanici, slunce notně pokročilo. Z dáli to vypadalo opuštěně, ale jakmile jsem přišel blíž, viděl jsem pohyb.

Něčí hlava se v okně pohnula. Měli mě na mušce.

„Voytzi!“ ozvalo se špitnutí, když jsem došel téměř ke dveřím. „Pojď dovnitř, rychle!“

Dveře se s lehkým zasyčením otevřeli a já vkročil. Pak se honem rychle opět zavřely. Mathewson na mě mířil puškou a pak ji sklopil, když se ujistil, že jsem to já.

Byl sám.

„Co se děje,“ zíral jsem. „Kde jsou ostatní?“

„Je po nich,“ odpověděl sklesle. „Něco je dostalo. Někdo. V jednu chvíli byli a pak se oba rozprskli po zásahu… nevím, prostě něčím. Střílelo to ze stromů.“

Ukázal někam za sebe ke stolu: „Máš tam munici, kdybys chtěl. Já si tu musím sednout, aspoň na chvíli… Ta věc mě stopovala až sem. Chvíli chodila po střeše a pak se ukázali vetřelci. Bylo jich deset a on je zmákl jako nic! Potom zmizel.“

Vypadal zničeně. Bledý, zpocený. Najednou se opřel o zeď a svezl se na zem. Za ním se leskla krvavá skvrna.

„Hej!“ vykřikl jsem poděšeně a sklonil se k němu.

Teprve teď jsem viděl jeho bok. Měl v něm díru jak do prdele. A ošklivě krvácela. Taky to dostal, to mi došlo okamžitě.

„Vypadni odsud,“ hlesl. „Vypadni odsud. Se mnou je konec.“

Jeho zelené oči mě nepřestaly provrtávat, i když už byl dávno po smrti. Obličej zkřivený bolestí v poslední smrtelné křeči mu zůstal. Žádný úlevný obličej jako ve filmu. Zůstal přesně v té samé poloze, jako když ještě žil. Jakoby zamrzl.

„Stokesová?“ ozval jsem se po chvíli do vysílačky. „Jsem na stanici.“

„Pokračuj, jak je na tom Mathewson?“

„Je mrtvý, zemřel před chvílí. Ty dva zbylí podle něj taky.“

„Cože?“ vyštěkla.

„Prej je něco postřílelo,“ vysvětlil jsem. „Mathewson mi tu zemřel pod rukama. Rozkazy?“

„Vykoukni z okna ven,“ rozkázala. „Uvidíš tam bránu do části staré kolonie. Vidíš?“

„Ano.“

„Tak tam jdi a dostaneš se na křižovatku. Tam se dáš doprava furt po cestě, až se dostaneš k další bráně. Ta vede k laboratořím. Je to několik kilometrů. Půjdeš po té cestě, až narazíš na další strážní stanici. Tam je velká vysílačka. Tu aktivuj. Jasné?“

„Ano,“ odvětil jsem suše.

Nyní bylo na čase se podívat po výbavě. Rozhlédl jsem se. Mathewson nelhal. Na stolu se válela dvojice batohů. Zřejmě je vzal těm, co s ním šli. Rozbalil jsem je a vysypal na stůl jejich obsah. Munice do pušky, pistole a brokovnice, co hrdlo ráčelo.

Super.

Přepil jsem zásobník a pokusil se všechno vměstnat do jednoho batohu. Obral Mathewsona o pistoli a tu si dal do pouzdra, jež jsem mu také zčořil.

Měl u sebe také brokovnici, ale tu jsem narval do držáku u batohu. Puška bude ve venkovních prostorách lepší.

Rozhlédl jsem se, jestli jsem tu něco nenechal. Ujištěn, že nic nezbývalo nic jiného než to tu opustit.

Cesta k bráně netrvala dlouho. Jen mě překvapilo, že vrata jsou vyvrácená, jako kdyby jimi projel tank.

Musel jsem postupovat velice opatrně. V každém rohu, každé budově mohlo něco číhat. Naštěstí to vypadalo na klid a mír. Instrukce byli jasné a nečekal jsem nějaké komplikace.

Teprve u druhé brány začaly potíže. Měla zakódovaný zámek, tudíž příruční nabourávací zařízení slavilo úspěch.

Syčení.

Prudce jsem se otočil a už od boku posolil vetřelce, jež se na mě hnal. Skulil se do strany a hned za ním se vyvalil druhý. Na toho už jsem plně zamířil a stačilo mně na něj méně nábojů.

Chvíli jsem se prudce rozhlížel, zda-li neuvidím nějaký cíl.

Něco tu bylo.

Sledovalo.

Hodnotilo.

Bavilo se.

Na střeše domů jsem zahlédl koutkem oka pohyb. Vypadalo to, jakoby se tetelil vzduch. Po zaostření jsem viděl tvar toho pohybu.

Postava, podobná lidské.

Jen o mnoho větší.

Vrata se i přes nabourávací zařízení začala otevírat až teď. Navíc pekelně pomalu, na můj vkus.

Trojice laserových světýlek ve tvaru trojúhelníku se pomalu posouvala po mé hrudi. Jasně jsem spatřil, odkud míří.

„Chceš si hrát?“ zeptal jsem se tiše a zacílil.

Spustil jsem palbu. Kulky prolétly místem, kde tvor stál, a zvedly oblak nějaké zelené mlhy.

Tvor vypálil.

Skočil jsem do pootevřených vrat brány.

Za mnou se rozlila obrovská exploze, jak plazmatická koule zasáhla bránu a zastavila její otevírání.

Tvor řval, asi bolestí.

Já se dal do běhu.

„Stokesová!“ řval jsem udýchaně. „Ta věc po mě jde! Mířím ke stanici!“

Zmizel jsem v džungli. Nepřestával utíkat. Pot se mi dral do čela, ale nezpomalil ani na okamžik.  V korunách stromů něco bylo. Něco, co se pohybovalo pekelně rychle.

A šlapalo mi to na krk.

Docházel mi dech.

Kolena bolela.

V boku píchalo.

Cítil jsem, jak ten tvor si mě usazuje do zaměřovače a čeká na vhodný okamžik.

Z dáli se ozvalo vrčení, jež po chvíli přešlo do dunění.

„Kde seš!“ ozvala se najednou Stokesová.

„Těsně před kontrolní stanicí!“ zařval jsem z posledního dechu. „Ta věc je v korunách stromů! Opakuju v korunách stromů!“

Stanici jsem měl opravdu před sebou. Opět se jednalo o nizoučkou budovu s dvěma místnostmi a sociálním zařízením. A přistávací plochou.

„K zemi!“ zaječela Stokesová.

Plácnul jsem sebou do bahna vedle cesty.

Něco žuchlo těsně za mnou.

Já se otočil.

Měl tak dva a půl metru. Kůže trochu světlejší než u člověka, velice skvrnitá. Na obličeji měl hladkou masku s dvojicí průzorů pro oči. Jedno bylo jisté, tohle člověk opravdu nebyl. Obrovské tlapy s dlouhými nehty se bořily do bahna cesty a pomalu ke mně přistupoval. Myslel si, že má vyhráno.

Já už popravdě viděl všechny svatý.

Dunění zesílilo až na sotva únosnou mez.

„Vidíme ho!“

Zpoza stanice vylétla výsadková loď. Rotační kulomet pod její přídí se roztočil a začal střílet. Tvor to vytušil a začal utíkat. Ne však tak rychle, jak by si přál a pár ran schytal.

Zmizel v džungli a stroj to bez přestání sypal do džungle. Na všechny strany létaly kusy listí, kůra stromů a třísky. Dva nebo tři nejbližší stromky padly k zemi a zatarasily cestu do džungle, kterou jsem přišel.

„Díky!“ vyskočil jsem na nohy a mával rukama, když stroj přestal střílet.

„Za málo,“ ozval se pilot.

Výsadková loď se otočila, trochu poodlétla a vysunula podvozek. Šla na přistání.

„Teď tě vyzvedneme a mizíme!“ ozvala se Stokesová. „Už jsi poslední, kdo je ještě tady.“

„Co Apone a ostatní?“ zeptal jsem se, když loď zpomalovala.

Neodpověděla. Její mlčení vydalo za vše. Už žádní ostatní nejsou. Nevím jak, ale vypadalo to, že ti, co jsou na palubě lodi jsou vše, co zbylo.

Loď už byla téměř na přistávací ploše. Už budu odsud pryč.

Kdesi daleko v džungli tvor, jež byl před chvílí zahnán, vystřelil.

Koule zasáhla loď těsně pod levou trysku motoru. Loď se otřásla, naklonila na bok a začala hořet.

„Ne!“ zíral jsem nevěřícně. „To přece nemůže být pravda!“

Loď se prudce otočila, zavřela podvozek a začala stoupat, aby unikla. Druhá rána vylétla z džungle a zasáhla ji do spodku trupu. Roztočila se a odletěla kamsi za kopce, kde s obrovskou ránou havarovala.

„Stokesová! Slyšíš mě! Stokesová!“

Ticho.

Najednou vysílačka ožila: „Myslím, že se ještě neznáme, ale potřebuji vás.“

„Kdo jste?“

Dívka, mladá podle hlasu: „To není podstatné. Důležité je to, že mám souřadnice, kam vaše loď havarovala. Navedu vás tam. Na oplátku chci něco zase od vás.“

„Co?“

„Chci, abyste mě odsud dostali,“ vysvětlila dívka.

„To půjde asi těžko,“ odsekl jsem kysele. „Naše poslední loď právě havarovala.“

„Vaše loď ano,“ připustila. „Ale je tu ještě jedna. A s tou se odsud dostaneme.“

I kdyby to měl být starej vrak, za pokus to stálo. Jiskřička naděje rozdmýchávala oheň. Vlévala novou bojovnost do krve.

Zkontroloval jsem munici- mám jí dostatek. Jak do pušky, tak do brokovnice a pistole snad nepřijde na řadu.

„Co mám udělat?“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *