Rss

Archives for : January2014

Píseň přežití- 10- Finální kapitola

Kapitola 10- Přímo do chřtánu

 

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 15:54

 

Kafíčko:

Seděli jsme ve výsadkovém člunu a čekali. Venku se dohadovali technici, pobíhali a připravovali loď na výsadek. Žukov se už neukázal. Spojil se s námi přes interkom a oznámil, že vše včas vysvětlí. Vždycky někdo všechno včas vysvětlí. Kulový, zase se dozvíme leda velký prd.

Najednou se Žukov vyhoupl do člunu a nesl šálky. Dva vojáci za ním nesli termosky. Rozdali nám termosky a šálky. Nechali nás, abychom si nalili horkou kávu.

Žukov sám se posadil do volné sedačky vedle mě a požádal mě, jestli si může nalít. Nalil jsem mu a on poděkoval.

„Nuže, hoši,“ usrkl a začal. „Je na čase vám něco vysvětlit. Už bylo víc skupin, co narazilo na lidské vojáky, ale těm to musel vysvětlit někdo jiný.  Vám to vysvětlím, aspoň to si zasloužíte.“

Lehce jsem se napil a přikývl.

„Před zhruba šesti sty lety,“ pokračoval. „Nalezli lidé zbytky prastaré civilizace. Důvod proč vyhynuli jsme nikdy nezjistili. Nalezli jsme akorát továrny na stroje a tak jediná rozumná domněnka byla, že je zlikvidovaly jejich vlastní výtvory. Lidé se tehdy rozdělili na několik skupin a začala politická přetahovaná o to, jak s daným nálezem naložit. Hlavní strojovou továrnu během hádek někdo prachsprostě rozebral a ukradl. Nikdy se nepřišlo na to, kdo. Později se začalo uvádět, že malá lidská frakce továrnu prostě spakovala a rozhodla se ji využít ve svůj prospěch. Od té doby bylo ticho po pěšině. Až do nedávné doby.“

„Takže Kagertové jsou doopravdy lidé?“ zeptal jsem se. „Nebo je vedou?“

Znělo to až příliš neuvěřitelně. Nepravděpodobně.

„Ano, i ne,“ připustil Žukov a opět se napil. „Podle všeho je technologie Kagertů nadobro ovládla. Už nejsou lidmi. Jsou to jen stroje, jako celá Kagertská rasa. A přišli si nás podat. Vypadá to, že celá tahle válka souvisí s tím, že lidstvo postoupilo na skoro stejnou úroveň, jako oni a to se jim nelíbí. Nebo nás chtěj prostě absorbovat. To je vše co vím.“

„To víte od začátku?“ promluvil Rus.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Dozvěděl jsem se to včera.“

„Pěkný,“ odtušil jsem. „Můžete nám nyní říci, proč tu vlastně sedíme?“

„To je druhá věc, proč jsem přišel,“ začal Žukov opět vykládat. „Před pěti hodinami přiletěla vlajková loď admirála Dresslera Pilíře Jara ke Svatyni. Na své palubě měla experimentální solární nálož.“

„Solární?“ zamračil jsem se.

„Bomba schopná zničit celou sluneční soustavu,“ vysvětlil a zase jednou si lokl kávy. „Proto se stahujeme ze Svatyně. Kagertové očividně nevytasili nejsilnější trumfy, protože to vypadá, že celý jejich hlavní voj je teprve na cestě. Plán byl vcelku prostý. Evakuovat, počkat až se ukážou a pak celý systém vyhodit do luftu.

Bohužel, byla před třemi hodinami napadena. Kagertové se dostali na palubu. Stále se na ní bojuje, ale získali kontrolu nad můstkem a strojovnou. Loď nasměrovali přímo do výchozí pozice pro odpálení bomby. Jestli to udělají, jejich hlavní síla zůstane nedotčená a většina našich lodí se vypaří. Víte, kam tím mířím, že?“

„Zase zachraňujeme vesmír,“ nadhodil Hezoun.

„Přesně,“ přisvědčil Žukov. „Nyní Singrana letí k Pilířům, aby podpořila Daidalos, Apollo a Pegasus. Ty lodě neustále střílejí, ale proti Pilířům nemají moc šancí. Je to naše nejsilnější loď v okolí. Zbytek těžkých lodí je už dávno pryč. Proto letíme i my. Udělám vám cestu na loď a pak už to bude jen na vás. Musíte tu loď zpomalit, za každou cenu. Musíte nám získat minimálně dvě hodiny, pak bude evakuace všech důležitých osob a materiálu kompletní.“

„Nic víc?“ zeptal jsem se. „Jen zdržet loď?“

„Nic víc,“ kývl hlavou. „Jestli tohle vyhrajeme, tak by mělo být po všem.“

„Tak, hoši,“ řekl jsem najednou týmu. „Dáme se do toho.“

Žukov vstal a odešel. Vojáci odnesli prázdné termosky a my se pustili do přípravy vybavení.

„Z tebe jednou bude druhej Šéf,“ pochválil mě nečekaně Rus.

„Proč?“ podivil jsem se, když jsem si připevňoval manévrovací trysky na záda.

„Způsob vystupování,“ vysvětlil. „Z tebe bude jednou dobrej velitel.“

„Nevěřím tomu,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Chce to čas.“

Doupravil jsem si výbavu a s puškou v ruce se usadil a přivázal. Kulomet byl v tak dezolátním stavu, že jsem jej zahodil. Místo toho si vzal útočnou pušku a nabral tolik zásobníků, co to jsem unesl. Tentokrát jsem nemusel šetřit místem na zásobníky do kulometu, proto jsem si vzal granáty a další zásobníky do pistole na stehně. Ostatně, kulomet by mě jen překážel.

Ostatní na tom byli více méně obdobně. Jen Bouchač si vzal místo pušky brokovnici a Tichošlápek shodil tlumiče ze zbraní.

„Připraveni?“ zeptal jsem se jich.

„Ano,“ odpověděli jednohlasně.

Že by mě poslouchali?

Tomu se nedalo uvěřit.

 

Nástup na scénu:

Další půlhodinu jsme strávili čekáním v člunu. Člun zůstal pro jistotu v hangáru a my jen poslouchali z interkomu, jak to vypadá venku. Dusivá atmosféra očekávání čím dál více houstla.

Najednou to bylo tady. Sirény se rozeřvaly jak stádo hladovejch kojenců a interkomem se prohnalo několik hlášení. Ani jeden hlas jsem nepoznával.

„POZOR! Útok!“

„Daidalos  útočí! Vypouští Cyniky.“

„Rozumím.“

„Pegasus vypouští loď s Komiky.“

„Rozumím.“

„Nepřátelské stíhačky na třech hodinách!“

„Stíhači na start!“

„Všechny věže v plné pohotovosti.“

„Doufám, že to po tom vejprasku Singrana ustojí,“ povzdechl si Tichošlápek a při mém nechápavém výrazu pokračoval: „Singrana byla při prvním kontaktu, pěkně to schytala a my jsme byli na její palubě v kryoboxech. Trvalo nám věčnost dostat se k McAuliffu. Celou cestu jsme dávali do kupy všechno, co se dalo.“

Otřes!

A pořádej. Hučení sirén přešlo v kvílení. Člun se otřásl a pak se vstup uzavřel. Začal se přesouvat na start. Pořád jsme ale slyšeli, co se děje na můstku.

„Zásah! Proražení trupu, paluba osm, sekce třináct!“

„Posílám opravářské čety!“

Další dunivé nárazy do trupu.

„Startujem!“ ozval se pilot. „Držte si klobouky!“

Během okamžiku byl člun venku z lodi. Divoce se kymácel, jak se vyhýbal palbě z lodi. Přepl jsem na kameru v lodní přídi, abych měl alespoň trochu přehled.

Singrana tvrdě dorážela na obrovskou bitevní loď ve tvaru štíhlého pětiúhelníku s obrovským dělem na přídi.

Pilíře jara.

Z jeho trupu šlehaly plameny a blýskaly výstřely z děl. Palba se přesouvala mezi trojici lodí. Apollo se snažilo zablokovat cestu a stavělo se před příď. Daidalos a Pegasus šli po motorech a Singrana šla naplno do všeho.

Po chvíli zaměřili palbu na Singranu, ta ovšem nezůstávala nic dlužná. Z jejího trupu odpadávaly kusy pancíře a v levém hangáru měli díru velikosti transportního člunu.

Kolem nás poletovaly nepřátelské stíhačky a nepřestávaly na nás dotírat. Našemu doprovodu se to však zatím hravě dařilo zvládat. Trojice těžkých bitevníků nás držela mezi sebou a dávala po čuni každému, kdo se odvážil na nás podívat.

„Panebože!“ vykřikl neznámý hlas. „Člun s Komiky to dostal!“

„Nějací přeživší?“ ozval se Žukov.

„Negativní! Negativní! Asi jim došlo, o co nám jde! Pět stíhačů se blíží ke Komikům!“

„Rozumím! Posílám stíhače.“

„Jdou po Zmrdech!“

V tu chvíli jsme všichni zpozorněli. Člun se otřásl pod náporem střel.

„Tady výsadkový člun!“ ozval se pilot. „Přišli jsme o podporu! Dostali jsme zásah! Pravý motor v plamenech!“

„Vraťte se na loď!“ vyhrkl jsem.

Další zásah. Světla na okamžik potemněla a pak se rozzářila nouzová rudá.

„Nemáme šanci!“ odvětil chvatně. „Kdybychom se otočili, bylo by po nás. Uděláte mi laskavost?“

„Ano?“

„Dostaňte je,“ řekl chladně. „A držte se!“

Člun zrychlil. Dostával jeden zásah za druhým a v kabině začalo hořet. Tady vzadu se to plnilo štiplavým dýmem. Ještě, že jsem nic necítil.

„Nedostanu vás do hangáru,“ řekl najednou pilot. „Ale můžu vás dostat k můstku!“

Zásahy drnčely do lodi a kamera to schytala a já ztratil přehled o tom, co se děje venku. Poslední věc, co jsem viděl, bylo, jak se člun řítil plnou rychlostí k Pilířům.

Pak jsme narazili do pancéřovaného trupu. Blesklo mi před očima a okamžik trvalo, než jsem přišel k sobě.

„Fénixi!“ ozval se Bouchač a kašlal při tom. „Jsi v pohodě?“

„Ano,“ odpověděl jsem, vytáhl nůž u pasu a odřízl se z popruhů.

A opět jsem tvrdě dopadl na palici. Člun byl očividně vzhůru nohama oproti lodní gravitaci. Vyhrabal jsem se na nohy, našel svoji pušku a vylezl ze člunu ven.

Skladiště kousek za můstkem. Výborně pilote.

Chtěl jsem ho pochválit nahlas, ale pak se podíval na kokpit člunu. Teda to, co z něj zbylo. Celý předek člunu byl zaražený a slisovaný do lodní přepážky. Neměl to šanci přežít.

„Všichni v pohodě?“ zeptal jsem se.

Celý tým se mi nahlásil a já se postavil k nejbližším dveřím. Tichošlápek automaticky přiběhl a pustil se do přemostění systému. Lehce jsem se ohlédl po spoušti, co jsme zanechali. Hala se už pomalu znova natlakovala a štít sem tam probleskl v obrovské díře v trupu.

„Jsme uvnitř,“ oznámil Tichošlápek.

„Fajn“ odpověděl jsem. „Jdu vepředu. Ostatní za mnou!“

„Hele,“ nadhodil Hezoun. „Kdo tomu mladýmu dal velení?“

„Já,“ usadil ho Rus. „Od teď.“

„Bezvadný,“ odsekl. „A schopnýho nepovýšej.“

„Schopnýho ano,“ zazubil se Bouchač. „Ale debila ne!“

„Čuráci,“ zavrčel Hezoun.

To už jsem ale byl v chodbě a likvidoval první dvojici útočníků, co mi přišla pod hlaveň. Lodí se nesly zvuky boje. V dáli zuřila přestřelka jak prase.

„Singrano,“ použil jsem vysílačku. „Jsme na palubě. Dostal se i někdo další?“

„Ne,“ odpověděl Žukov smutně. „Komiky i Cyniky sestřelili. Nikdo nepřežil. Je to na vás.“

„Rozumím,“ odtušil jsem. „Karino! Veď nás! Přímo na můstek!“

„S radostí,“ odpověděla.

Cesta na můstek se nesla ve znamení výbuchů, výstřelů a kuchání jednoho Kagoše za druhým. Plně jsem popustil uzdu svému hněvu a hnal se úzkými chodbami jako nezřízená střela. Rus a Bouchač se mnou drželi krok, ale Tichošlápek s Hezounem se drželi vzadu a hlídali nám týl a boky.

O tři prázdné zásobníky do pušky a padesát mrtvých Kagošů později jsme stáli před dveřmi na můstek. Ani jsem se nepokoušel je otevírat, rovnou jsem pokynul Bouchačovi, aby na ně dal výbušninu.

Výbuch roztrhal dveře a my vnikli na můstek.

Můstek ve tvaru oválu byl plný lidských a Kagertských těl. Ze zničených přístrojů stoupal dým a po stupínkách se šlo ke kapitánskému křeslu.

A tam stál on- Velitel.

Usmíval se na nás svýma žlutýma prasečíma očkama a v rukách třímal dlouhý nůž a onen velký revolver.

„Jak ses sem dostal?!?“ zavrčel jsem.

„Normálně,“ odpověděl chrčivým hlasem. „Dveřma.“

„ONO, to mluví!“ otevřel ústa překvapený Hezoun.

Nebyl jedinej, kdo zíral jak tele.

„Ano,“ odpověděl Velitel. „A taky zabíjím.“

V tu chvíli jeho volně svěšená ruka vystřelila nahoru a už to po nás solil z revolveru. Já uskočil jen tak tak, ale Tichošlápka to trefilo do ramene. Zaskučel a odletěl dozadu.

Já se vrhl vpřed přímo proti němu. Vlna vzteku mě nesla dopředu jako raketu. Vyběhl jsem po schůdkách až k němu a pak ho prachsprostě taranoval celou svou vahou do hrudi.

Oba jsme slétli dolů ke konzolím se zbraněmi.

A začli se bez skrupulí řezat. Nasolil jsem mu na ksicht pár solidních pěstí a vše zakončil silným levým hákem. Dvojice jeho zubů vylétla vzhůru a přistála kdesi za ním.

Dal mi hlavičku do hrudi a setřásl mě.

Najednou jsme stáli proti sobě.

Já měl pušku, on ten svůj dlouhý nůž. Čas se zpomalil on se připravoval k seku já ke střelbě.

Prudká dávka ze zbraní celého zbytku týmu přišla právě včas. Většina kulek šla kolem něj, ale část se dostala přes ten štít, či co to měl.

Doletěl dozadu a zanechával za sebou krvavou dráhu.

To mu však nestačilo. Opět se postavil a sekl po mě.

Já byl však připravenej.

Skrčil jsem se.

Dal pušku před sebe a strčil mu hlaveň přímo pod bradu.

A zmáčkl spoušť.

Jeho mozek vyletěl z hlavy ven, udělal efektivní přemet a se slizkým plácnutím dopadl na konzoli ovládání věží.

Mrtvé tělo se bez hlesu zhroutilo k zemi.

„To bychom měli,“ ucedil jsem a škrábal se nahoru k pilotní konzoli. „Jak jsme na tom?“

„Tichouš to koupil,“ ukázal palcem za sebe Bouchač. „Má po ruce.“

Podíval jsem se na něj: „Dostaňte ho odsud.“

Rus se mezitím už pouštěl do upravování kurzu. Hezoun seděl u Tichošlápka a prohlížel mu rameno. Z celýho pravého ramene měl krvavou kaši a z ruky nepoužitelnej pahýl. A to zbroj zřejmě zadržela většinu síly zbraně.

Pocítil jsem, jak loď lehce mění směr.

„Hotovo,“ nahlásil Rus. „Loď se trošku proletí. Stáhl jsem i tah, takže i to by nám mělo přidat trochu času.“

„Výborně,“ pochválil jsem jej. „Teď už se tu jen udržet.“

Znělo to snadně, ovšem během necelých dvou minut se na nás sesypali snad všichni Kagoši na palubě. Průběžně jsem přijímal hlášení o dalších a dalších modulech přisátých k lodi, aby doplnily neustále ubývající Kagerty.
Singrana se musela stáhnout, jelikož to pěkně schytala. Ostatní lodě jakbysmet.

Tichouš seděl v kapitánském křesle a střílel z pušky jednou rukou. Ostatní si našli různé pozice a odtamtud odráželi jednoho Kagoše za druhým.

Můstek se postupně změnil jen v pouhou hromadu sutin a rozbité elektroniky. Většina konzolí se už nedala použít ani omylem.

Skoro hodinu a půl, jsme to takhle drželi. Loď se nám rozpadala pod zadkem, nabíhali na nás Kagoši jeden za druhým, ale udrželi jsme se.

„Týmu BZ, tady Žukov,“ ozvala se najednou vysílačka.

„Na příjmu.“

„Zmizte z lodi,“ rozkázal. „Evakuace proběhla úspěšně. Odjistěte bombu, spusťte časovač a zmizte. Posílám pro vás člun.“

„Rozumíme a končíme.“

„Hele, Fénixi?“ řekl Rus zaraženě. „Máme průser.“

Ohlédl jsem se a jen hlesl: „A kurva.“

 

Závěr korunuje vše:

Ovládací konzole pro odpálení bomby byla v čudu.

„Odtud to asi nespustíme, že?“ prohodil jsem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rus. „A přímo u bomby to nespustíme už vůbec. Tam to odpojili. Tohle bylo poslední místo, kde se dala naprogramovat a spustit.“

„Hmm,“ zamyslel jsem se. „Je odjištěná, že?“

„To jo.“

„Tak, když vyvoláme explozi blízko ní, tak se spustí že?“

„Určitě. Co tě napadá?“

Vytáhl jsem granát z držáku a chvíli si s ním pohrával: „Co takhle odpálit motory? Pokud hodíme do vodičů granát, motor se časem destabilizuje sám a vybuchne.“

„To by šlo,“ připustil Bouchač. „Ale je to sakra těžký odhadnout, kdy to bouchne a kolik budeme mít času.“

„Se mnou ne,“ ozvala se Karina. „Nahraj mě přes to, co zbylo z kapitánský konzole, do systému.“

Udělal jsem, jak řekla.

„Tahle loď prošla ždímačkou,“ okomentovala to. „No nic, navedu vás do strojovny.“

„Ne nás,“ zadržel jsem ji. „Jen mě. Zbytek bere kramle.“

V tu chvíli se na mě obořil Rus: „Co vyvádíš? Chceš chcípnout jako Šéf?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Nikoliv, ale samotnýmu se mi odsud bude zdrhat líp, až mi loď bude bouchat pod prdelí. Navíc, Tichouš to koupil.“

„Dobrá,“ ucedil Rus.

Otočil jsem se na patě a došel ke dveřím: „Karino, můžeš začít.“

Rozběhl jsem se úzkou chodbou a snažil se po cestě šetřit municí. Moc dobře to nešlo, protože loď byla v podstatě narvaná Kagošema k prasknutí. Po cestě jsem se stavil v jedné, téměř vybrakované zbrojnici a nabral hromadu munice.

A našel hotovej poklad.

Tříhlavňový rotační kulomet s batohem munice. Urychleně jsem si jej oblékl a s kulometem v ruce se vydal na smršť lodí.

Kráčel jsem pomalu jako dokonalý terminátor. A také vše likvidoval. Kovové zdi se plnily dírami a obarvovali cákanci krve.

A když jsem dorazil do strojovny, masakr pokračoval. Milí Kagerti se snažili dostat do ovládání, což jsem rezolutně zatrhl. Bohužel to odskákaly i konzole.

„Takže, co teď?“ zeptal jsem se Kariny.

„Teď si dáme cigáro,“ odpověděla cynicky.

„Nekouřím,“ zatvářil jsem se kysele. „Ostatní už jsou pryč?“

„Právě odlétají. Mám jim vyřídit, ať přistanou, až bude třeba?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tahle loď má na palubě nějaký stíhačky ne?“

„Počkej… ano má. O tři paluby níže se nachází několik stíhačů. Jeden z nich má hyperpohon. A je funkční. Co tě napadá?“

„To, že máme únikovou cestu. Co teď s těmi motory?“

„Vidíš ty šedá potrubí nad sebou?“

Vzhlédl jsem a přikývl. Dvojice šedých trubek se táhla od ovládací konzole až po reaktor.

„Vylez nahoru ke konzoli.“

Vydrápat se po poničených schodech nahoru nebyl problém.

„Teď ty trubky prostřel.“

„Stalo se,“ řekl jsem okamžitě po jedné dlouhé salvě. „Co dál?“

„Teď zahoď ten kulomet a hoď do prostřelených trubek granát. A začni utíkat, a to hezky rychle!“

Nemusela pobízet dvakrát. Jakmile granát vybuchl, celá strojovna pohasla a začala se třást. Sekundární výbuchy v reaktoru nenechali na sebe dlouho čekat.

Vyběhl jsem ze strojovny a modrý plamen mi ožehl zadek. Celá loď začala skučet a bortit se.

„Řekni Singraně ať okamžitě vypadnou!“ zařval jsem za běhu.

„Už jsou pryč. Je to na nás.“

„Tak mě naveď!“

Moje kroky byly dávno přehlušeny neustálými výbuchy kolem mě. Hangár se stával čím dál vzdálenější a vzdálenější. Nakonec se mi povedlo tam přece jenom dostat.

Stíhač ve tvaru dlouhého křídla s dvěma oválními motory mě vítal otevřenými zadními dveřmi. Okamžitě jsem do něj naskočil a vyběhl do pilotní kabiny.

„Myslím, že je na čase vypadnout!“ ozvala se Karina. „Šlápni na to!“

Předstartovní kontrolou jsem se nezaobíral, ani otevíráním vrat hangáru. Prostě jsem je odstřelil.

Plný tah, praskající kotevní svorky a stíhač už letěl z hangáru ven. Hned jsem zapl hyperpohon. Ani se nesnažil dát nějaký cíl.

V tu chvíli to za mnou vybuchlo.

Plameny vletěly za mnou do hyperprostorového tunelu, ale po chvíli zmizely. Všechno se zběsile třáslo a kokpit se plnil dýmem.

Přehřátí motorů! Řvaly kontrolky.

„Vypni je,“ řekla Karina. „My už nemusíme zdrhat.“

Stroj vyletěl z hyperprostoru jak postřelený jelen. Chvíli se točil a než se mi povedlo jej ustálit, dost to trvalo.

Ocitl jsem se ve vesmírné prázdnotě. Nikde nikdo nebyl.

„Co teď,“ zaklonil jsem vyčerpaně hlavu.

„Jestli to vyšlo,“ usmála se. „Tak si můžem odpočinout. Je po všem.“

Uvolnil jsem helmu a sundal si ji. Lehce ji položil na křeslo vedlejšího pilota. Promnul jsem si ztuhlý krk a pohodlně se usadil.

„Myslím si, že jsme teprve začali…“ ucedil jsem pro sebe.

 

Epilog:

Tak trvalo celý týden, než mě našli.

Po mém menším odpočinku jsem přišel na to, že jsem spálil motory na uhel, takže stíhač se už nikam nehnul. Nezbývalo než čekat.

Nakonec mě našla jedna hlídka lehkých korvet pátrající po zbylých Kagertech. Okamžitě mě odlifrovali zpět na Singranu.

Tam byla menší oslava na moji počest a já dostal vyznamenání za statečnost. I když nevím, přál bych si z toho všeho mít lepší pocit.

Zničili jsme celej solární systém. I s celou Kagertskou flotilou. Mylně se domnívali, že to je náš domovský svět a zaplatili za to.

O našich ztrátách jsem radši ani nechtěl slyšet. Graves zůstal s malou skupinkou přeživších na planetě a držel ji, dokud jsme to neodpálili.

Moc dlouho teda Šéfa nepřežil.

„Fénixi,“ přišel za mnou Bouchač. „Máš vteřinku?“

Přikývl jsem. Vstal jsem a vyšel z kajuty, kterou mi tu přenechali. Bouchač šel přede mnou a tvářil se tajemně. Došli jsme do naší původní místnosti, kde už byli ostatní.

„Jednotko, pózor!“ zahlásil Rus obřadně. „Přichází velitel!“

„Co je to tu za šaškárnu?“ nechápal jsem.

„No,“ uculil se Bouchač. „Vzhledem k tomu, jak sis vedl, tak ode dneška přebíráš velení u nás ty.“

„Čím?“ zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.

„Vším,“ odpověděl klidně Rus. „Je to spíš symbolická funkce. Většina terminátorů má volnost ve vlastním rozhodování a …“

„Když se to posere, schytáš to za nás,“ zazubil se Bouchač.

„Díky za důvěru,“ zašklebil jsem se kysele.

„Ono to bylo hlavně Šéfovo poslední přání,“ dodal Rus.

„Je mi to jasný.“

Tehdy jsem se usmál i já. Bylo toho na mě na jednu chvíli moc. Bouchač vytáhl láhev nějakého dobrého alkoholu a my si chtěli všichni přiťuknout a napít se.

Najednou nám došlo, že chybí Hezoun.

Vytratil se.

 

 

Hezoun vešel do své kajuty a vlezl rovnou do koupelny. Chvíli v přítmí zíral do zrcadla a pak si prohlédl ruku.

A pak poškozený rukáv nanoobleku odhozený u umyvadla. Cítil se jiný, od té události v tunelu před reaktorem. Spokojenější.

Šťastnější.

Silnější.

Hlavně už nebyl ten, kterého by přehlíželi. Nyní jim všem ukáže, že on měl velet. Že on je tu ten nejlepší.

Usmál se a po obličeji mu přejely černé vlnky a oči mu na okamžik zčernaly.

Zíral do zrcadla a šklebil se.

„Jistě, má paní,“ řekl si pro sebe. „Jak si přejete.“

A pak se usmál tím nejodpornějším úsměvem, jakým se člověk dokáže usmát.

 

* KONEC*

407972-the_pillar_of_autumn

Píseň přežití- 9-2

Oni jsou my?

„Co to má kurva znamenat?“ rozčiloval se Bouchač. „To jako jdeme celou dobu po nějakým vojenským experimentu, nebo co?“

„Co ty víš?“ nadhodil Hezoun. „Třeba to jsou otroci. Nebo něco jako kolaboranti.“

„Jsou to vůbec lidé?“ dodal jsem já. „Třeba to je jejich nějakej novej druh, aby se mezi nás dostali.“

„Tomu snad ani sám nevěříš,“ promluvila Karina.

Šéf stál opodál a snažil se přemýšlet.

„Tady nic nezmůžeme,“ rozhodl. „Jdeme dál. Musíme najít ovládací místnost.“

Okamžitě jsem se narovnal a s napřaženou zbraní se vydal za Šéfem. Zapadli jsme do obvyklé formace a postupovali pomalu a obezřetně. Po schodech až na větší křižovatku, z níž jedna cesta vedla k velkým pancéřovaným dveřím.

Vypadalo to na náš cíl. Přistoupili jsme ke dveřím. Bouchač s Tichošlápkem a Rusem nám hlídali záda a já s Hezounem a Šéfem se připravili na vstup.

Jen jsme na sebe kývli a Šéf stiskl něco, co vzdáleně připomínalo otevírání dveří. Dveře se rozjely do stran a čtveřice vojáků uvnitř byla velmi překvapená.

Nestihli zareagovat.

Krátké dávky je poslaly k zemi a my se nahrnuli dovnitř. Jako poslední vešel Bouchač a zavřel za námi dveře.

„Tak co teď?“ podíval se na mě Šéf.

„Vteřinku,“ sáhl jsem si na přilbu a chvíli šmátral.

„Druhá strana,“ napověděla Karina.

Přehodil jsem si kulomet do druhé ruky a prohrabal bok přilby. Těsně nad uchem jsem nalezl malý slot a tlačítko. Po stisknutí vyjela malá paměťová karta.

„Teď musíme najít místo, kam to dát.“

Přistoupil jsem k obrovské sadě terminálů a našel místo na paměťové karty. To, že nám Kagertové nebudou zas tak vzdálení se čím dál více potvrzovalo. Počítače měli normální klávesy a vypadali až moc lidsky na mimozemšťany.

Něco tu kardinálně smrdělo.

Po chvíli pátrání jsem našel konečně místo, kam se dal slot tak nějak zastrčit. Sice port byl trošku větší, ale Karině to i tak stačilo. Přenesla svoji část lehce do počítače a už se pustila do práce.

Kompy se rozhučely.

„Hmm,“ ozvala se po pár vteřinách. „Není těžké pochopit jejich jazyk, ale šifrování je složité.“

„Dokážeš se přes to dostat?“

„Bez problému. Proto jsem tady.“

Vypl jsem vysílačku a promluvil čistě ke Karině: „Co mi tajíš?“

„Nic,“ odpověděla. „Jen pracuju.“

„Lžeš,“ zavrčel jsem. „Tobě mě nedali do hlavy jako dárek nebo občasnou výpomoc, že? Tys o tomhle věděla?“

„Ne, ale měla jsem podezření,“ vysvětlila. „Velení má podezření, že Kagertové nejsou ti, za které se vydávají, sám to nyní vidíš.“

„A dál?“

„Není žádné dál… Jo!“ vyhrkla najednou. „Jsem uvnitř. Po vaší levici by měli být dveře. Když jimi projdete, dostanete se na cestu k hlavnímu reaktoru budovy. Budu vás však navigovat. Dveře by měly být odemčené. Můžeš mě vytáhnout.“

„Rozumím.“

Zapl jsem komunikaci a pokynul ostatním, aby mě následovali. Zmíněné dveře se otevřely automaticky, když jsem se přiblížil.

Hned se na nás otočila trojice Kagertů útočníků, kteří zřejmě zevlovali na druhé straně. Já, Šéf a Bouchač jsme vypálili najednou a obsah jejich těl posloužil jako obohacení zdejšího vágního designu.

Následující bloudění tunely by se dalo shrnout do tří slov: Doleva, doprava, rovně.

Karina nás navigovala a sama prostupovala hlouběji do jejich systému. Sice se nedostala až k jádru, ale některé věci obstarala. Například poplach na druhé straně základny, čímž na chvíli odlákala jejich pozornost.

Na chvíli.

I tak jsme narazili na občasné hlídky, ale nic, co by stálo za řeč.

Sám jsem se divil, že ještě nespustili v naší oblasti poplach. Bylo to až moc snadné. Červíček podezření z nějakého podrazu se vydral na povrch u dveří k hlavnímu reaktoru.

Nehlídané velké dveře se sklem, aby bylo vidět do tunelu za nimi.

Jasná past.

Šéf jakoby vycítil mé pochyby a podíval se na mě. Pokrčil rameny a přiblížil se ke dveřím. Ty se otevřely. Dlouhý tunel vedl k dalším identickým dveřím.

„Hezoun se mnou!“ rozkázal Šéf. „Vy nám kryjte záda.“

Ostatní včetně mě se otočili a hlídali. Šéf pomalu nakročil a pak pomalu pokračoval vpřed. Hezoun šel pomalu za ním v jeho šlépějích. Podlaha měla jiný tvar. Místo jednotných obřích šedých kvádrů se zde skládala z drobnějších kachliček. Navíc bílých.

Lehce jsem se ohlížel, co se děje, ale nepřestával hlídat.

„Karino, děje se něco? Vidíš do tý místnosti?“

„Ne,“ odpověděla a pak poděšeně vykřikla. „Něco mě vytlačuje ze systému! Ztrácím kontrolu!“

V tu chvíli zhasla všechna světla. Pak se rozsvítila nouzová červená.

A dveře se za Šéfem a Hezounem zavřely!

„Bacha!“ zařval jsem.

Nestihli zareagovat. V tu chvíli kousek od mé hlavy práskla kulka o dveře.

„K zemi,“ zařval Bouchač.

Během pár vteřin se do chodby nahrnula hromada kagertských útočníků s puškami a brokovnicemi. A mezi nimi kličkovali lidé! Ne ti, které jsme zlikvidovali v kontrolní místnosti a v chodbě, ale lidé, co jsme viděli na hácích u vlaku.

Teda aspoň to, co z nich zbylo. Šedá kůže, jasně žluté oči, potrhané zbytky oblečení a místo pravé ruky něco, co se dalo označit za automatickou pušku.

Pohybovali se rychleji než útočníci, ale také mnohem míň vydrželi. Jedna do kebule a šlus. U útočníka musel se člověk trefit dvakrát (asi měli tak prťavej mozek.)

Zamířil jsem s kulometem a solil ostošest. Sem tam mě něco trefilo do štítu, ale většinu zásahů na naší straně inkasovali Bouchač s Rusem. Tichošlápek a já jsme se drželi za nimi.

Bouchač předvedl svoji specialitu. Hrábl do báglu na svých zádech levou rukou, už naučeným pohybem vytáhl dvojici disků a hodil je před sebe a Rusa na zem. Z disků vyjely vysoké energetické štíty a začaly odrážet střely. Štíty se po chvilce roztáhly a překryly celou chodbu. Z naší strany kulky v klidu šly k nim, ale od nich ne.

„Karino! Dostaň je odtamtud! Hned!“

„Dělám, co můžu!“ odsekla dotčeně.

Otočil jsem se ke dveřím. Šéf s Hezounem stáli až u našich dveří a stříleli na jakési malé šlahouny, co se k nim blížily přes celou chodbu. Šlahouny utvořily val a řítily se neodvratně na ně. I přes palbu se k nim dostaly. Jeden šlahoun sekl po Šéfově pušce a vytrhl mu ji z rukou. Šéf okamžitě zareagoval a vytáhl dlouhou dýku z pouzdra na své levačce.

„Tak pojte, čuráci!“ zařval vztekle a začal zběsile máchat kolem sebe.

Hezoun stojící za ním místo přehazovaní zásobníku pušku prostě odhodil a také tasil nůž.

Šlahouny padaly k zemi jeden za druhým. Jeden však prošel Šéfovým krytem a praštil jej do přilby. Nebyl to jen úder, který jej měl vyvést z rovnováhy, ale také mu to pohlo s přilbou.

„Sakra!“ zaklel.

„Karino!“ řval jsem vztekle. „Dostaň je odtamtud! Hned!“

„Dělám na tom!“

Šlahoun se přiblížil z boku k Šéfovi.

„Šéfe!“ pokusil jsem se jej varovat. „Nalevo!“

Zareagoval však pozdě. Šlahoun mu praštil do helmy, obmotal se kolem ní a vyrval mu jí. Druhý ho chytl za ruku s dýkou. V tu chvíli se jich na něj vrhla spousta. Obmotaly se kolem něj a vtáhli jej mezi sebe. Najednou zmizel a všechny šlahouny šly na Hezouna. Vykrýval jeden úder za druhým a přestával stíhat.

„KARINO!!!“

„Mám to!“ zaječela vítězoslavně.

Šlahouny najednou začaly zajíždět do zdí. Velké dveře se otevřely.

„Dovnitř!“ vykřikla. „Hned!“

Šlahouny během pár okamžiků zmizely celé. Zbytek skupiny se nahrnul do chodby. Dveře se s prásknutím zavřely a oddělily nás od Kagertů.

„Panebože!“ zarazil se Tichošlápek.

Šéf ležel daleko od nás na druhém konci chodby. Zbroj měl poničenou a jeden šlahoun mu zrovna vylézal z úst. Zvedl se neúspěšně na lokty a opět se rozplácl.

Rus popadl jeho přilbu a všichni jsme se k němu rozběhli. Okamžitě jsme jej otočili na záda. Byl bledější než obvykle. Obličej plný škrábanců a bílé vlasy slepené krví.

„Jsou ve mně,“ zakašlal. „Jděte!“

„Neser,“ odpověděl Rus a pokoušel se ho dostat na nohy.

„Nefunguje mi zbroj,“ oponoval. „Nanooblek selhává. Žiju díky tišícím lékům.“

„To bude dobrý,“ pokusil jsem se jej uklidnit. „Už je to skoro za námi.“

Po chvíli se mu podařilo udržet se na nohách. Bouchač s Rusem mu pomáhali, ale vypadalo to, že se dává do kupy nějak rychle.

„Jsou ve mně,“ začal. „Cítím je… hlasy. Tisíce hlasů…. Oni jsou jeden… jsou všude…. Nemáme šanci. Nic nezměníme…“

„No tak,“ tišil jej Rus. „To dáme dopořádku. Přece nechceš, aby tě ten zmrd Graves přežil?“

To vlilo do Šéfa vlnu hněvu. Zkusil se narovnat a chvíli stál sám. Dvěma pohyby rukou si poručil, abychom mu dali jeho přilbu a zbraň. Chvilku si přilbu prohlížel a pak si ji nasadil.

Nyní byl kompletní, akorát vypadal, že omylem spadl do drtičky.

„Jdem na to,“ prohlásil s až přehrávanou tvrdostí. „Já tomu zmrdovi ještě ukážu, kdo z nás je lepší. Karino?“

„Jsem na příjmu.“

„Otevři dveře k reaktoru,“ začal rozkazovat. „Najdi nám cestu nahoru na budovu. Vypni jejich obranu. A zavolej odvoz. Přesně v tomhle pořadí.“

Z jeho slov byla cítit námaha, s jakou je vyslovuje. Musela ho bolet každá molekula jeho těla, ale on si najednou přestal stěžovat. Chtěl to dotáhnout do konce.

Jako my všichni.

„Mám otevřít ty dveře?“ zeptala se Karina.

„Ano,“ řekli jsme všichni jako jeden muž.

Šéf se držel zpátky. Ostatní jsme vběhli dovnitř a byli připraveni střílet.

Nikdo tu však nebyl.

Celý slavný reaktor nebyl nic jiného, než obrovská plasmatická koule, z níž vedly hadice a trubky. To byl však jen vrcholek. Dolů se táhl obrovský tubus, který sloužil jako hlavní část. Nejsem sice technik, ale tohle bylo monstrózní.

„Tak to vypadá, že ať to dáme kamkoliv,“ usoudil Bouchač. „Tak to účel splní.“

„Věže vypnuty,“ nahlásila Karina. „Našla jsem vám cestu nahoru přímo z reaktoru. A pomoc už je na cestě. Kontaktovala jsem Žukova.“

„Skvělé,“ pochválil ji Šéf. „Bouchači, dej to támhle k tomu rozvodu. Jaká je ta cesta, Karino?“

„Kousek napravo po ochozu je malá ventilační šachta,“ začala. „Tam najdete plošinku, kterou použijete a dostanete se do odpojeného chladícího tunelu. Ten vede téměř na vrchol. Odtamtud se dostanete přes chodbu do výtahu, který vás vyveze na střechu. Tam budete muset počkat na loď.“

„Výborně, Karino. Bouchači, zapni to!“

„Jasně, Šéfe,“ usmál se Bouchač a sundal si batoh.

Vyndal z něj bombu a přenesl ji na určené místo. Tam si s ní chvíli hrál a aktivoval ji.

„Třicet minut?“ zeptal se.

„Doporučuji,“ řekla najednou Karina. „Nebo dálkové. Loď tu bude za dvacet dva minut.“

„Vezmu si ještě dálkový,“ řekl Šéf.

Rus a Hezoun se mezitím pustili do zlikvidování mřížky, která nám bránila v odchodu. Já je kryl. Tichošlápek kryl Šéfa, který ještě nevypadal nejlíp. Jeho postoj místo typické tvrdosti vyzařoval spíše velké utrpení. Pod helmu jsem mu neviděl, a možná to bylo jedině dobře.

„Hotovo,“ vstal Bouchač, a když došel k Šéfovi, dal mu detonátor.

Ten si jej zastrčil do pouzdra po noži a přikývl.

„Je na čase zmizet,“ prohlásil. „Karino, veď nás!“

Během okamžiku jsme všichni zmizeli v servisním tunelu. By hodně těsný. Musel jsem se všemožně zkroutit, abych prolezl a i tak jsem šel v takovém pokleku, že mi moje záda začala dávat o sobě bolestivě vědět. Na prvním žebříku jsem si poslal do žil pár léků proti bolesti, abych ulevil zmučeným zádům.

Cesta nahoru trvala téměř patnáct minut. Konec lezení v tunelech jsem uvítal s neskonalou úlevou.

„Jste dvě patra pod střechou,“ navigovala Karina. „Zahněte doleva a po patnácti metrech by tam měla být výtahová plošina. Ta vede až na střechu.“

„Díky,“ odpověděl Šéf.

Karina měla pravdu. Uvedená plošina nás vyvezla až na samý vrchol tohoto komplexu. Do ksichtu mě udeřil pořádnej nápor větru, co tu vál. Všude kolem poletoval sníh. Vypadalo to, že počasí se pořádně zhoršilo za tu dobu, co jsme byli dole.

„Čtyři minuty,“ oznámila Karina. „Bacha, už o vás vědí, přesouvají se na vaši pozici.“

„Rozumím,“ odpověděl Šéf. „Obrané postavení!“

A opět se na nás vyhrnula banda Kagošů. A tentokrát všechny druhy.

Jen jsem zaklekl a začal střílet. Kdyby se někde na přilbě ukazovalo skóre, byl bych jen raději, protože bych asi trhal všechny rekordy. Bouchač kolem nás hodil svoje poslední štíty a pak se otáčel kolem své osy a nepřestával střílet.

Výstřely práskaly tmou.

Nábojnice pleskaly o zem.

Vše se slilo do jediné šmouhy, která se neustále smršťovala a roztahovala. Adrenalin se mi nahrnul do krve takovým způsobem, že jsem chvilkama myslel, že mi praskne srdce.

„Minuta!“ oznámila Karina. „Loď už tu skoro je!“

Okamžitě jsem si navolil stopky a pokračoval ve střelbě. Za krásných pětačtyřicet vteřin se kolem nás utvořil ohnivý kruh.

Vzhlédl jsem.

Dvojice lehkých bitevníků kroužila nad námi a likvidovala vše okolo. Jediné štěstí, že věže byly stále vyřazené.

Přihnala se třetí loď- výsadkový člun. Mariňáci na ní stříleli z rotačních kulometů po všem, co netrefily bitevníky.

„Hoši,“ řekla Karina vyděšeně. „Máme průser.“

„Povídej,“ vyzval ji Šéf.

„Někdo odpojil časovač na bombě. A poškodil její roznětku. Spínač už nemá takový dosah.“

„Jaký je nyní dosah detonátoru?“ optal se Šéf.

„Jste na hranici,“ řekla smutně.

„Dobře,“ kývl hlavou Šéf. „Zůstávám, ostatní jděte!“

„Šéfe!“ vyštěkl jsem překvapeně. „To nejde! Vrátíme se klidně dolů a dám to do kupy.“

„Není čas,“ zavrtěl hlavou. „Já už mrtvý jsem.“

Pak si nadzdvihl přilbu. A já zkoprněl. Jeho vlasy byly plné černých vředů a z úst a nosu mu vytékala černá krev. Po sněhobílé kůži proplouvaly černé vlny a tvořily další puchýře v jeho obličeji.

„Co to…“ vykoktal jsem ze sebe.

Ostatní se podívali na Šéfa. Každý vypustil šťavnatou nadávku. Většina z nich nechápala.

„Tam dole jsem se něčím nakazil,“ vysvětlil. „Nebo někým. Napumpoval jsem do sebe všechny tišící prostředky v obleku, abych se dostal až sem. Cítím Kagerty tady,“ poklepal si na spánek. „Jsou ve mně. Brzo mně ovládnou…“

Najednou bylo vidět, že se jeho těla zmocňuje opět bolest.

„Určitě to tak chceš?“ zeptal se Rus.

Šéf jen přikývl: „Budete si muset najít nového velitele. Tady mladej není marnej.“

Pak nám stiskl pravice. Najednou se otočil a pevně sevřel zbraň.

„Jděte,“ hlesl. „Budu vás krýt.“

Nechtělo se mi ho nechávat, ale člun už čekal. Trochu jsem se loudal a pořád se otáčel po Šéfovi. Člun si mezitím hověl na samém kraji střechy a vyčkával. Bouchačovy pevné ruce mě do něj musely dostrkat.

Pak se člun zničehonic vznesl a začal stoupat vzhůru. Přepl jsem si videokomunikaci na Šéfa. Po pár úpravách jsem viděl to, co on. Kamera na jeho přilbě fungovala. Stál stále mezi štíty a sledoval přicházející Kagoše.

Pak najednou si sundal helmu a odhodil ji jen tak. Naštěstí spadla tak, abych viděl jeho další kroky a počínání.

„Tak pojďte, vy kokoti!“ zařval najednou vztekle a proběhl štítem. „Ukážu vám, kdo je tu Šéf!!!“

Rozběhl se proti té hordě a střílel zběsile kolem sebe. Nadával všem přítomným, střílel a rval se jako lev.

Když mu došla munice do pušky, zahodil ji a vytáhl pistoli. Když mu došla munice do pistole, vytáhl druhý nůž, co měl u pasu.

A když se mu i ten nůž při zaražení do čela jednoho Bruta, použil holé ruce. Mlátil se, kopal kolem sebe a nepřestával řvát jako vzteklý.

Nakonec jej povalili a kopali do něj. Přišel k němu Brut s nějakým kopím a zabodl mu jej do břicha.

Šéf nahmatal detonátor v pouzdře a vytáhl jej. Zvedl jej do výše, aby všem přítomným ukázal, co drží.

„Končíte, zmrdi.“

To byla jeho poslední slova. Pak stiskl pojistku a kamera ztratila signál.

A pod náma vyrůstal obrovský jaderný hřib.

 

 

 

Pyrrhovo vítězství:

Pachuť v ústech a smutek v srdci mě jen tak neopustil. Nevýslovná bolest z toho, že jsem ztratil člověka, který mně dal druhou šanci, jak aspoň trochu žít a znovu bojovat.

Učitele.

Nikomu nebylo do zpěvu.

Karina nám do přileb pustila nějakou starou písničku. Nevím, jestli proto, aby nás uklidnila, nebo aby naznačila, že sdílí náš smutek.

Ale docela se k tomu hodila.

Cítíš chlad a jsi ztracen v zoufalství

Vytvářel sis naději, ale selhání je vše co jsi znal

Pamatuj na všechen ten smutek a zklamání

A nech to být

Nech to být

Když člun zakotvil, už jsem se těšil, až si odpočinu, ale když jsem spatřil majora Žukova, jak stojí před člunem a čeká na nás, došlo mi, že si jen tak neoddechnu.

Vyskákali jsme z člunu a přišli blíže k němu. Byl bledý a vyčerpaný.

„Všechno vím,“ začal. „Je mi líto Johna, byl to dobrý chlap. Bohužel, na truchlení není čas. Ještě nemáme vyhráno. Za deset minut opět tady. Doplňte munici a přijďte.“

„Kam nás posíláte?“ prolomil jsem podivné ticho. „Zpět na Svatyni?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Přímo ke slunci.“

 

untitled

Píseň přežití-9-1

Kapitola 9- Úl

 

Čtveřice těžkých tanků v linii doprovázená patnácti středními a téměř padesátkou lehkých uháněla po sněhové planině směrem k hlavnímu stanu Kagertů.  Jako doprovod ji sloužil nespočet terénních vozidel s rotačními kulomety a raketomety.

V ústrety jim kráčelo několik obřích robotických pavouků a spousta lehčích vznášedel. Čím víc se k sobě obě strany blížily, tím víc nabíraly na rychlosti.

Střetly se s ohromným třeskem.

Tanky vypálily z děl, vozidla spustila palbu z raketometů a kulometů. Sněhová planina se během okamžiku změnila na ohnivé peklo.

Do vzduchu vylétávaly gejzíry sněhu a vody společně se střepinami. Boj byl tuhý a chvíli to vypadalo, že lidé zaženou Kagerty na útěk. Ovšem opak byl pravdou.

Kagertům dorazily posily a přes velkou snahu útočníků získali převahu.

Lidé museli s těžkými ztrátami ustoupit.

Ovšem onen útok svůj účel splnil.

Odvedl pozornost od pár kilometru západně projíždějícího automatického vlaku, v němž se ukrývalo komando terminátorů.

O půl hodiny později vlak dojel do cíle. Zastavil ve velké hale, kterou Kagertové postavili na vlakové stanici.

Když se kola s pískáním přestala točit, otevřely se všechny dveře nákladních vagónů a mrtvá těla se vyvalila ven, očekávajíce další přesunutí.

Jeden z Kagertů s puškou se procházel po ochozu a hlídal.

„Haló! Pane průvodčí!“

Zpozorněl a snažil se zjistit, odkud to vyšlo. Pomalu sešel po schodech dolů.

„Haló! Můžete nám prosím pomoci?“

Teď už si byl jistý místem, odkud to vycházelo. Z hromady těl.

S nedůvěrou se přiblížil k místu a zadíval se do hromady, hledajíce zdroj.

„Omlouváme se,“ vynořila se z těl trojice hlavní s tlumiči. „Ale nekoupili jsme si lístek.“

Tlumiče zaplivaly a kulky se zahryzly do hlídačova masa.

 

 

 

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 12:00

 

Rozdělení:

Z mrtvol jsem se vyhrabal jako předposlední. Za mnou zůstal akorát Rus. Ostatní už stáli v kruhu a hlavněmi pušek přejížděli po okolí. Panovalo zde podivné příšeří.

„Všichni si zapněte tlumení zvuků zevnitř,“ rozkázal Šéf.

Nemusel pobízet dvakrát.

Po těch pár trapasech jsem si nyní pro jistotu ověřil, zda opravdu mám zapnuté tlumení ven a ještě správně naladěnou vysílačku.

„Bouchači!“ řekl Šéf. „Máš pořád tu bombu?“

Bouchač si jen poklepal na záda: „Jasňačka, Šéfe.“

„Tichošlápku!“

„Ano?“

„Rozdej to!“

Tichošlápek sňal ze zad svůj batoh a vytáhl z něj šestici menších pětiúhelníkových disků.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Maskování,“ vysvětlil Tichošlápek. „Dáš si ho na levou ruku, přímo pod zbroj. Tam máš port, kterým se to připojí. Pak budeš mít na displeji ikonku maskování a přes ovládací systém to normálně spustíš. Funguje asi čtyři minuty, než ho budeš muset vypnout. Stačí pár vteřin a pak jedeš znova. Ale, když vystřelíš, demaskuje tě to. Jasné?“

Jen jsem přikývl hlavou a sebral nabízené maskování.

„Takže,“ skouknul nás Šéf, když jsme se dovybavili. „Uděláme to klasicky- Bouchač s Rusem se porozhlédnou po místě, kde by se dala dát bomba a Tichošlápek půjde před náma a bude špiclovat. Hezoun a Fénix se mnou. My se podíváme po velící místnosti, jestli tu něco takového mají.“

Všichni jsme se vzorně rozprchli.  Já se s Hezounem a Šéfem vydal po velkých schodech nahoru a úzkými dveřmi do servisní (asi) části základny.

Cosi jsem zaslechl.

Lehce se ohlédl. Několik velkých robotů táhnoucích za sebou korbu přijelo do haly a začalo nakládat těla.

Zavřel za sebou dveře.

 

Oni nás přetvářejí?

Okolní teplota se ustálila na krásných pětačtyřiceti stupních. Ještě že to zbroj odstínila, jinak bych se upekl.

„Trošku teploučko, co?“ ozvala se Karina.

Vypl jsem vysílačku: „To je dost, že ses ozvala. Myslel jsem, že na mě kašleš.“

„Já jen pozorovala,“ usmála se (neumím si to vysvětlit, ale prostě vím, kdy se usmívá.) „A občas ti pomohla s energií obleku. Navíc, ty zatím pomoc nepotřebuješ, ale potřebuju, abys mě dal Šéfa.“

„Proč?“

„Uvidíš.“

Přepl jsem kanál: „Šéfe, Karina by vám chtěla něco říci.“

„O co jde?“

„Šéfe,“ začala. „Když se vám podaří najít něco, co by připomínalo ovládací konzoli, můžete mě použít, pro nabourání jejich systému. Fénix má v helmě kartu, díky které se můžu připojit.“

„To by se mohlo hodit,“ usoudil. „Tak se po nějaké kontrolní místnosti mrkneme. Stejně to bylo v plánu.“

Vyrazili jsme dále jako jeden muž. Já šel se Šéfem vepředu a Hezoun za námi postupoval pozpátku a kryl nám záda.

Celé okolí bylo zašlé, špinavé, vůbec bych neřekl, že se jedná o velitelský stan mimozemšťanů, co zatápějí lidstvu bez větších problémů. I architektura byla divná… příliš lidská.

Něco mi tu nehrálo.

„Hoši,“ ozval se nečekaně Bouchač. „Tohle byste měli vidět.“

„Co?“ odpověděl Šéf. „Kde jste?“

„Podle mého displeje jsme patnáct metrů pod váma a třicet metrů dopředu. Trošku jsme se tu zamotali.“

„Rozumím, jdeme k vám. Kontakt?“

„Ne, ale tohle místo mi nahání husí kůži.“

Nejsi jedinej, řekl jsem si v duchu.

Došli jsme k jedněm velkým dveřím. Šéf chvíli zkoumal panel napravo a pak cosi stiskl. Dveře se zasunuly do stran.

To, co jsme spatřili po vstupu, se nám vrylo do paměti navždy. Mrtvá těla nabodnutá za krk na hácích se pomalu posunovala do nádrží se žlutou kapalinou, kde bobtnala a stávala se normálními kagertskými vojáky. Následující proces jsme si jen domýšlely, protože nabobtnalá těla odjížděla někam do vedlejší haly.

„To nás přetvářejí?“ nevěřil jsem vlastním očím.

„Vypadá to tak,“ podotkl Šéf.

„Rychle maskování!“ vyštěkl znenadání Tichošlápek. „Někdo jde.“

Během okamžiku se celá naše grupa zamaskovala a přisála ke stěně. Napjatě jsme očekávali, co se bude dít.

„Doprdele,“ sykl Rus.

Dveřmi na druhé straně haly vešla čtveřice vojáků. Až na to, že tohle nebyli Kagertové. Měli na sobě černé zbroje s rudými průzory a plynovými maskami. Tu zbroj jsem už kdysi někde viděl.

Lidé. Nebo alespoň to tak vypadalo.

„Co to sakra?“ zavrčel Hezoun.

„Pojďte za nima!“ rozkázal Šéf a odlepil se od stěny.

Následoval jsem jeho příkladu a s napřaženou puškou následoval čtveřici vojáků. Ostatní podle displeje dělali to samé.

Vojclové v klidu prošli po ochozu a zmizeli v další chodbě. My šli za nima.

„Musíme je dostat,“ rozkázal Šéf.

Napřáhl jsem pušku a pečlivě zamířil na roh chodby, a jak se přibližoval, vyhlížel vojáky. Ti už byli mnohem dále, než jsme čekali a mi museli přidat do kroku. Já se Šéfem jsme šli jako první a Hezoun nám hlídal záda.

Nevím, co se stalo, ale najednou se jeden z vojáků otočil a zůstal stát, zírajíce naším směrem.

Pak pozvedl pušku.

Na víc jsme se Šéfem nečekali.

Naše zbraně s tlumiči zaplivaly a otočenému vojákovi se rozprskla hlava.  V tu chvíli se otočil i zbytek.

Nestihl však zareagovat. Dva padli pod salvou okamžitě, poslední dostal pár zásahů do hrudníku. Zůstal chvilku nevěřícně stát a pak se opřel o zeď a sesul se.

„Sundám mu masku,“ řekl jsem najednou a přiblížil se opatrně k opřenému.

Tak nějak podvědomě jsem tušil, co mě asi čeká. Sklonil jsem se k němu a přemýšlel, jak sundat masku. Nakonec jsem to vyřešil normálně silou. Škubnutím za dýchací trubici jsem mu oderval předek masky.

V tu chvíli mě málem šlehlo.

Zpod zničené masky na mě zírala dvojice modrých mrtvých očí a krátká kštice blonďatých vlasů.

Člověk.