Rss

Píseň přežití- 9-2

Oni jsou my?

„Co to má kurva znamenat?“ rozčiloval se Bouchač. „To jako jdeme celou dobu po nějakým vojenským experimentu, nebo co?“

„Co ty víš?“ nadhodil Hezoun. „Třeba to jsou otroci. Nebo něco jako kolaboranti.“

„Jsou to vůbec lidé?“ dodal jsem já. „Třeba to je jejich nějakej novej druh, aby se mezi nás dostali.“

„Tomu snad ani sám nevěříš,“ promluvila Karina.

Šéf stál opodál a snažil se přemýšlet.

„Tady nic nezmůžeme,“ rozhodl. „Jdeme dál. Musíme najít ovládací místnost.“

Okamžitě jsem se narovnal a s napřaženou zbraní se vydal za Šéfem. Zapadli jsme do obvyklé formace a postupovali pomalu a obezřetně. Po schodech až na větší křižovatku, z níž jedna cesta vedla k velkým pancéřovaným dveřím.

Vypadalo to na náš cíl. Přistoupili jsme ke dveřím. Bouchač s Tichošlápkem a Rusem nám hlídali záda a já s Hezounem a Šéfem se připravili na vstup.

Jen jsme na sebe kývli a Šéf stiskl něco, co vzdáleně připomínalo otevírání dveří. Dveře se rozjely do stran a čtveřice vojáků uvnitř byla velmi překvapená.

Nestihli zareagovat.

Krátké dávky je poslaly k zemi a my se nahrnuli dovnitř. Jako poslední vešel Bouchač a zavřel za námi dveře.

„Tak co teď?“ podíval se na mě Šéf.

„Vteřinku,“ sáhl jsem si na přilbu a chvíli šmátral.

„Druhá strana,“ napověděla Karina.

Přehodil jsem si kulomet do druhé ruky a prohrabal bok přilby. Těsně nad uchem jsem nalezl malý slot a tlačítko. Po stisknutí vyjela malá paměťová karta.

„Teď musíme najít místo, kam to dát.“

Přistoupil jsem k obrovské sadě terminálů a našel místo na paměťové karty. To, že nám Kagertové nebudou zas tak vzdálení se čím dál více potvrzovalo. Počítače měli normální klávesy a vypadali až moc lidsky na mimozemšťany.

Něco tu kardinálně smrdělo.

Po chvíli pátrání jsem našel konečně místo, kam se dal slot tak nějak zastrčit. Sice port byl trošku větší, ale Karině to i tak stačilo. Přenesla svoji část lehce do počítače a už se pustila do práce.

Kompy se rozhučely.

„Hmm,“ ozvala se po pár vteřinách. „Není těžké pochopit jejich jazyk, ale šifrování je složité.“

„Dokážeš se přes to dostat?“

„Bez problému. Proto jsem tady.“

Vypl jsem vysílačku a promluvil čistě ke Karině: „Co mi tajíš?“

„Nic,“ odpověděla. „Jen pracuju.“

„Lžeš,“ zavrčel jsem. „Tobě mě nedali do hlavy jako dárek nebo občasnou výpomoc, že? Tys o tomhle věděla?“

„Ne, ale měla jsem podezření,“ vysvětlila. „Velení má podezření, že Kagertové nejsou ti, za které se vydávají, sám to nyní vidíš.“

„A dál?“

„Není žádné dál… Jo!“ vyhrkla najednou. „Jsem uvnitř. Po vaší levici by měli být dveře. Když jimi projdete, dostanete se na cestu k hlavnímu reaktoru budovy. Budu vás však navigovat. Dveře by měly být odemčené. Můžeš mě vytáhnout.“

„Rozumím.“

Zapl jsem komunikaci a pokynul ostatním, aby mě následovali. Zmíněné dveře se otevřely automaticky, když jsem se přiblížil.

Hned se na nás otočila trojice Kagertů útočníků, kteří zřejmě zevlovali na druhé straně. Já, Šéf a Bouchač jsme vypálili najednou a obsah jejich těl posloužil jako obohacení zdejšího vágního designu.

Následující bloudění tunely by se dalo shrnout do tří slov: Doleva, doprava, rovně.

Karina nás navigovala a sama prostupovala hlouběji do jejich systému. Sice se nedostala až k jádru, ale některé věci obstarala. Například poplach na druhé straně základny, čímž na chvíli odlákala jejich pozornost.

Na chvíli.

I tak jsme narazili na občasné hlídky, ale nic, co by stálo za řeč.

Sám jsem se divil, že ještě nespustili v naší oblasti poplach. Bylo to až moc snadné. Červíček podezření z nějakého podrazu se vydral na povrch u dveří k hlavnímu reaktoru.

Nehlídané velké dveře se sklem, aby bylo vidět do tunelu za nimi.

Jasná past.

Šéf jakoby vycítil mé pochyby a podíval se na mě. Pokrčil rameny a přiblížil se ke dveřím. Ty se otevřely. Dlouhý tunel vedl k dalším identickým dveřím.

„Hezoun se mnou!“ rozkázal Šéf. „Vy nám kryjte záda.“

Ostatní včetně mě se otočili a hlídali. Šéf pomalu nakročil a pak pomalu pokračoval vpřed. Hezoun šel pomalu za ním v jeho šlépějích. Podlaha měla jiný tvar. Místo jednotných obřích šedých kvádrů se zde skládala z drobnějších kachliček. Navíc bílých.

Lehce jsem se ohlížel, co se děje, ale nepřestával hlídat.

„Karino, děje se něco? Vidíš do tý místnosti?“

„Ne,“ odpověděla a pak poděšeně vykřikla. „Něco mě vytlačuje ze systému! Ztrácím kontrolu!“

V tu chvíli zhasla všechna světla. Pak se rozsvítila nouzová červená.

A dveře se za Šéfem a Hezounem zavřely!

„Bacha!“ zařval jsem.

Nestihli zareagovat. V tu chvíli kousek od mé hlavy práskla kulka o dveře.

„K zemi,“ zařval Bouchač.

Během pár vteřin se do chodby nahrnula hromada kagertských útočníků s puškami a brokovnicemi. A mezi nimi kličkovali lidé! Ne ti, které jsme zlikvidovali v kontrolní místnosti a v chodbě, ale lidé, co jsme viděli na hácích u vlaku.

Teda aspoň to, co z nich zbylo. Šedá kůže, jasně žluté oči, potrhané zbytky oblečení a místo pravé ruky něco, co se dalo označit za automatickou pušku.

Pohybovali se rychleji než útočníci, ale také mnohem míň vydrželi. Jedna do kebule a šlus. U útočníka musel se člověk trefit dvakrát (asi měli tak prťavej mozek.)

Zamířil jsem s kulometem a solil ostošest. Sem tam mě něco trefilo do štítu, ale většinu zásahů na naší straně inkasovali Bouchač s Rusem. Tichošlápek a já jsme se drželi za nimi.

Bouchač předvedl svoji specialitu. Hrábl do báglu na svých zádech levou rukou, už naučeným pohybem vytáhl dvojici disků a hodil je před sebe a Rusa na zem. Z disků vyjely vysoké energetické štíty a začaly odrážet střely. Štíty se po chvilce roztáhly a překryly celou chodbu. Z naší strany kulky v klidu šly k nim, ale od nich ne.

„Karino! Dostaň je odtamtud! Hned!“

„Dělám, co můžu!“ odsekla dotčeně.

Otočil jsem se ke dveřím. Šéf s Hezounem stáli až u našich dveří a stříleli na jakési malé šlahouny, co se k nim blížily přes celou chodbu. Šlahouny utvořily val a řítily se neodvratně na ně. I přes palbu se k nim dostaly. Jeden šlahoun sekl po Šéfově pušce a vytrhl mu ji z rukou. Šéf okamžitě zareagoval a vytáhl dlouhou dýku z pouzdra na své levačce.

„Tak pojte, čuráci!“ zařval vztekle a začal zběsile máchat kolem sebe.

Hezoun stojící za ním místo přehazovaní zásobníku pušku prostě odhodil a také tasil nůž.

Šlahouny padaly k zemi jeden za druhým. Jeden však prošel Šéfovým krytem a praštil jej do přilby. Nebyl to jen úder, který jej měl vyvést z rovnováhy, ale také mu to pohlo s přilbou.

„Sakra!“ zaklel.

„Karino!“ řval jsem vztekle. „Dostaň je odtamtud! Hned!“

„Dělám na tom!“

Šlahoun se přiblížil z boku k Šéfovi.

„Šéfe!“ pokusil jsem se jej varovat. „Nalevo!“

Zareagoval však pozdě. Šlahoun mu praštil do helmy, obmotal se kolem ní a vyrval mu jí. Druhý ho chytl za ruku s dýkou. V tu chvíli se jich na něj vrhla spousta. Obmotaly se kolem něj a vtáhli jej mezi sebe. Najednou zmizel a všechny šlahouny šly na Hezouna. Vykrýval jeden úder za druhým a přestával stíhat.

„KARINO!!!“

„Mám to!“ zaječela vítězoslavně.

Šlahouny najednou začaly zajíždět do zdí. Velké dveře se otevřely.

„Dovnitř!“ vykřikla. „Hned!“

Šlahouny během pár okamžiků zmizely celé. Zbytek skupiny se nahrnul do chodby. Dveře se s prásknutím zavřely a oddělily nás od Kagertů.

„Panebože!“ zarazil se Tichošlápek.

Šéf ležel daleko od nás na druhém konci chodby. Zbroj měl poničenou a jeden šlahoun mu zrovna vylézal z úst. Zvedl se neúspěšně na lokty a opět se rozplácl.

Rus popadl jeho přilbu a všichni jsme se k němu rozběhli. Okamžitě jsme jej otočili na záda. Byl bledější než obvykle. Obličej plný škrábanců a bílé vlasy slepené krví.

„Jsou ve mně,“ zakašlal. „Jděte!“

„Neser,“ odpověděl Rus a pokoušel se ho dostat na nohy.

„Nefunguje mi zbroj,“ oponoval. „Nanooblek selhává. Žiju díky tišícím lékům.“

„To bude dobrý,“ pokusil jsem se jej uklidnit. „Už je to skoro za námi.“

Po chvíli se mu podařilo udržet se na nohách. Bouchač s Rusem mu pomáhali, ale vypadalo to, že se dává do kupy nějak rychle.

„Jsou ve mně,“ začal. „Cítím je… hlasy. Tisíce hlasů…. Oni jsou jeden… jsou všude…. Nemáme šanci. Nic nezměníme…“

„No tak,“ tišil jej Rus. „To dáme dopořádku. Přece nechceš, aby tě ten zmrd Graves přežil?“

To vlilo do Šéfa vlnu hněvu. Zkusil se narovnat a chvíli stál sám. Dvěma pohyby rukou si poručil, abychom mu dali jeho přilbu a zbraň. Chvilku si přilbu prohlížel a pak si ji nasadil.

Nyní byl kompletní, akorát vypadal, že omylem spadl do drtičky.

„Jdem na to,“ prohlásil s až přehrávanou tvrdostí. „Já tomu zmrdovi ještě ukážu, kdo z nás je lepší. Karino?“

„Jsem na příjmu.“

„Otevři dveře k reaktoru,“ začal rozkazovat. „Najdi nám cestu nahoru na budovu. Vypni jejich obranu. A zavolej odvoz. Přesně v tomhle pořadí.“

Z jeho slov byla cítit námaha, s jakou je vyslovuje. Musela ho bolet každá molekula jeho těla, ale on si najednou přestal stěžovat. Chtěl to dotáhnout do konce.

Jako my všichni.

„Mám otevřít ty dveře?“ zeptala se Karina.

„Ano,“ řekli jsme všichni jako jeden muž.

Šéf se držel zpátky. Ostatní jsme vběhli dovnitř a byli připraveni střílet.

Nikdo tu však nebyl.

Celý slavný reaktor nebyl nic jiného, než obrovská plasmatická koule, z níž vedly hadice a trubky. To byl však jen vrcholek. Dolů se táhl obrovský tubus, který sloužil jako hlavní část. Nejsem sice technik, ale tohle bylo monstrózní.

„Tak to vypadá, že ať to dáme kamkoliv,“ usoudil Bouchač. „Tak to účel splní.“

„Věže vypnuty,“ nahlásila Karina. „Našla jsem vám cestu nahoru přímo z reaktoru. A pomoc už je na cestě. Kontaktovala jsem Žukova.“

„Skvělé,“ pochválil ji Šéf. „Bouchači, dej to támhle k tomu rozvodu. Jaká je ta cesta, Karino?“

„Kousek napravo po ochozu je malá ventilační šachta,“ začala. „Tam najdete plošinku, kterou použijete a dostanete se do odpojeného chladícího tunelu. Ten vede téměř na vrchol. Odtamtud se dostanete přes chodbu do výtahu, který vás vyveze na střechu. Tam budete muset počkat na loď.“

„Výborně, Karino. Bouchači, zapni to!“

„Jasně, Šéfe,“ usmál se Bouchač a sundal si batoh.

Vyndal z něj bombu a přenesl ji na určené místo. Tam si s ní chvíli hrál a aktivoval ji.

„Třicet minut?“ zeptal se.

„Doporučuji,“ řekla najednou Karina. „Nebo dálkové. Loď tu bude za dvacet dva minut.“

„Vezmu si ještě dálkový,“ řekl Šéf.

Rus a Hezoun se mezitím pustili do zlikvidování mřížky, která nám bránila v odchodu. Já je kryl. Tichošlápek kryl Šéfa, který ještě nevypadal nejlíp. Jeho postoj místo typické tvrdosti vyzařoval spíše velké utrpení. Pod helmu jsem mu neviděl, a možná to bylo jedině dobře.

„Hotovo,“ vstal Bouchač, a když došel k Šéfovi, dal mu detonátor.

Ten si jej zastrčil do pouzdra po noži a přikývl.

„Je na čase zmizet,“ prohlásil. „Karino, veď nás!“

Během okamžiku jsme všichni zmizeli v servisním tunelu. By hodně těsný. Musel jsem se všemožně zkroutit, abych prolezl a i tak jsem šel v takovém pokleku, že mi moje záda začala dávat o sobě bolestivě vědět. Na prvním žebříku jsem si poslal do žil pár léků proti bolesti, abych ulevil zmučeným zádům.

Cesta nahoru trvala téměř patnáct minut. Konec lezení v tunelech jsem uvítal s neskonalou úlevou.

„Jste dvě patra pod střechou,“ navigovala Karina. „Zahněte doleva a po patnácti metrech by tam měla být výtahová plošina. Ta vede až na střechu.“

„Díky,“ odpověděl Šéf.

Karina měla pravdu. Uvedená plošina nás vyvezla až na samý vrchol tohoto komplexu. Do ksichtu mě udeřil pořádnej nápor větru, co tu vál. Všude kolem poletoval sníh. Vypadalo to, že počasí se pořádně zhoršilo za tu dobu, co jsme byli dole.

„Čtyři minuty,“ oznámila Karina. „Bacha, už o vás vědí, přesouvají se na vaši pozici.“

„Rozumím,“ odpověděl Šéf. „Obrané postavení!“

A opět se na nás vyhrnula banda Kagošů. A tentokrát všechny druhy.

Jen jsem zaklekl a začal střílet. Kdyby se někde na přilbě ukazovalo skóre, byl bych jen raději, protože bych asi trhal všechny rekordy. Bouchač kolem nás hodil svoje poslední štíty a pak se otáčel kolem své osy a nepřestával střílet.

Výstřely práskaly tmou.

Nábojnice pleskaly o zem.

Vše se slilo do jediné šmouhy, která se neustále smršťovala a roztahovala. Adrenalin se mi nahrnul do krve takovým způsobem, že jsem chvilkama myslel, že mi praskne srdce.

„Minuta!“ oznámila Karina. „Loď už tu skoro je!“

Okamžitě jsem si navolil stopky a pokračoval ve střelbě. Za krásných pětačtyřicet vteřin se kolem nás utvořil ohnivý kruh.

Vzhlédl jsem.

Dvojice lehkých bitevníků kroužila nad námi a likvidovala vše okolo. Jediné štěstí, že věže byly stále vyřazené.

Přihnala se třetí loď- výsadkový člun. Mariňáci na ní stříleli z rotačních kulometů po všem, co netrefily bitevníky.

„Hoši,“ řekla Karina vyděšeně. „Máme průser.“

„Povídej,“ vyzval ji Šéf.

„Někdo odpojil časovač na bombě. A poškodil její roznětku. Spínač už nemá takový dosah.“

„Jaký je nyní dosah detonátoru?“ optal se Šéf.

„Jste na hranici,“ řekla smutně.

„Dobře,“ kývl hlavou Šéf. „Zůstávám, ostatní jděte!“

„Šéfe!“ vyštěkl jsem překvapeně. „To nejde! Vrátíme se klidně dolů a dám to do kupy.“

„Není čas,“ zavrtěl hlavou. „Já už mrtvý jsem.“

Pak si nadzdvihl přilbu. A já zkoprněl. Jeho vlasy byly plné černých vředů a z úst a nosu mu vytékala černá krev. Po sněhobílé kůži proplouvaly černé vlny a tvořily další puchýře v jeho obličeji.

„Co to…“ vykoktal jsem ze sebe.

Ostatní se podívali na Šéfa. Každý vypustil šťavnatou nadávku. Většina z nich nechápala.

„Tam dole jsem se něčím nakazil,“ vysvětlil. „Nebo někým. Napumpoval jsem do sebe všechny tišící prostředky v obleku, abych se dostal až sem. Cítím Kagerty tady,“ poklepal si na spánek. „Jsou ve mně. Brzo mně ovládnou…“

Najednou bylo vidět, že se jeho těla zmocňuje opět bolest.

„Určitě to tak chceš?“ zeptal se Rus.

Šéf jen přikývl: „Budete si muset najít nového velitele. Tady mladej není marnej.“

Pak nám stiskl pravice. Najednou se otočil a pevně sevřel zbraň.

„Jděte,“ hlesl. „Budu vás krýt.“

Nechtělo se mi ho nechávat, ale člun už čekal. Trochu jsem se loudal a pořád se otáčel po Šéfovi. Člun si mezitím hověl na samém kraji střechy a vyčkával. Bouchačovy pevné ruce mě do něj musely dostrkat.

Pak se člun zničehonic vznesl a začal stoupat vzhůru. Přepl jsem si videokomunikaci na Šéfa. Po pár úpravách jsem viděl to, co on. Kamera na jeho přilbě fungovala. Stál stále mezi štíty a sledoval přicházející Kagoše.

Pak najednou si sundal helmu a odhodil ji jen tak. Naštěstí spadla tak, abych viděl jeho další kroky a počínání.

„Tak pojďte, vy kokoti!“ zařval najednou vztekle a proběhl štítem. „Ukážu vám, kdo je tu Šéf!!!“

Rozběhl se proti té hordě a střílel zběsile kolem sebe. Nadával všem přítomným, střílel a rval se jako lev.

Když mu došla munice do pušky, zahodil ji a vytáhl pistoli. Když mu došla munice do pistole, vytáhl druhý nůž, co měl u pasu.

A když se mu i ten nůž při zaražení do čela jednoho Bruta, použil holé ruce. Mlátil se, kopal kolem sebe a nepřestával řvát jako vzteklý.

Nakonec jej povalili a kopali do něj. Přišel k němu Brut s nějakým kopím a zabodl mu jej do břicha.

Šéf nahmatal detonátor v pouzdře a vytáhl jej. Zvedl jej do výše, aby všem přítomným ukázal, co drží.

„Končíte, zmrdi.“

To byla jeho poslední slova. Pak stiskl pojistku a kamera ztratila signál.

A pod náma vyrůstal obrovský jaderný hřib.

 

 

 

Pyrrhovo vítězství:

Pachuť v ústech a smutek v srdci mě jen tak neopustil. Nevýslovná bolest z toho, že jsem ztratil člověka, který mně dal druhou šanci, jak aspoň trochu žít a znovu bojovat.

Učitele.

Nikomu nebylo do zpěvu.

Karina nám do přileb pustila nějakou starou písničku. Nevím, jestli proto, aby nás uklidnila, nebo aby naznačila, že sdílí náš smutek.

Ale docela se k tomu hodila.

Cítíš chlad a jsi ztracen v zoufalství

Vytvářel sis naději, ale selhání je vše co jsi znal

Pamatuj na všechen ten smutek a zklamání

A nech to být

Nech to být

Když člun zakotvil, už jsem se těšil, až si odpočinu, ale když jsem spatřil majora Žukova, jak stojí před člunem a čeká na nás, došlo mi, že si jen tak neoddechnu.

Vyskákali jsme z člunu a přišli blíže k němu. Byl bledý a vyčerpaný.

„Všechno vím,“ začal. „Je mi líto Johna, byl to dobrý chlap. Bohužel, na truchlení není čas. Ještě nemáme vyhráno. Za deset minut opět tady. Doplňte munici a přijďte.“

„Kam nás posíláte?“ prolomil jsem podivné ticho. „Zpět na Svatyni?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Přímo ke slunci.“

 

untitled

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *