Rss

Píseň přežití- 10- Finální kapitola

Kapitola 10- Přímo do chřtánu

 

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 15:54

 

Kafíčko:

Seděli jsme ve výsadkovém člunu a čekali. Venku se dohadovali technici, pobíhali a připravovali loď na výsadek. Žukov se už neukázal. Spojil se s námi přes interkom a oznámil, že vše včas vysvětlí. Vždycky někdo všechno včas vysvětlí. Kulový, zase se dozvíme leda velký prd.

Najednou se Žukov vyhoupl do člunu a nesl šálky. Dva vojáci za ním nesli termosky. Rozdali nám termosky a šálky. Nechali nás, abychom si nalili horkou kávu.

Žukov sám se posadil do volné sedačky vedle mě a požádal mě, jestli si může nalít. Nalil jsem mu a on poděkoval.

„Nuže, hoši,“ usrkl a začal. „Je na čase vám něco vysvětlit. Už bylo víc skupin, co narazilo na lidské vojáky, ale těm to musel vysvětlit někdo jiný.  Vám to vysvětlím, aspoň to si zasloužíte.“

Lehce jsem se napil a přikývl.

„Před zhruba šesti sty lety,“ pokračoval. „Nalezli lidé zbytky prastaré civilizace. Důvod proč vyhynuli jsme nikdy nezjistili. Nalezli jsme akorát továrny na stroje a tak jediná rozumná domněnka byla, že je zlikvidovaly jejich vlastní výtvory. Lidé se tehdy rozdělili na několik skupin a začala politická přetahovaná o to, jak s daným nálezem naložit. Hlavní strojovou továrnu během hádek někdo prachsprostě rozebral a ukradl. Nikdy se nepřišlo na to, kdo. Později se začalo uvádět, že malá lidská frakce továrnu prostě spakovala a rozhodla se ji využít ve svůj prospěch. Od té doby bylo ticho po pěšině. Až do nedávné doby.“

„Takže Kagertové jsou doopravdy lidé?“ zeptal jsem se. „Nebo je vedou?“

Znělo to až příliš neuvěřitelně. Nepravděpodobně.

„Ano, i ne,“ připustil Žukov a opět se napil. „Podle všeho je technologie Kagertů nadobro ovládla. Už nejsou lidmi. Jsou to jen stroje, jako celá Kagertská rasa. A přišli si nás podat. Vypadá to, že celá tahle válka souvisí s tím, že lidstvo postoupilo na skoro stejnou úroveň, jako oni a to se jim nelíbí. Nebo nás chtěj prostě absorbovat. To je vše co vím.“

„To víte od začátku?“ promluvil Rus.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Dozvěděl jsem se to včera.“

„Pěkný,“ odtušil jsem. „Můžete nám nyní říci, proč tu vlastně sedíme?“

„To je druhá věc, proč jsem přišel,“ začal Žukov opět vykládat. „Před pěti hodinami přiletěla vlajková loď admirála Dresslera Pilíře Jara ke Svatyni. Na své palubě měla experimentální solární nálož.“

„Solární?“ zamračil jsem se.

„Bomba schopná zničit celou sluneční soustavu,“ vysvětlil a zase jednou si lokl kávy. „Proto se stahujeme ze Svatyně. Kagertové očividně nevytasili nejsilnější trumfy, protože to vypadá, že celý jejich hlavní voj je teprve na cestě. Plán byl vcelku prostý. Evakuovat, počkat až se ukážou a pak celý systém vyhodit do luftu.

Bohužel, byla před třemi hodinami napadena. Kagertové se dostali na palubu. Stále se na ní bojuje, ale získali kontrolu nad můstkem a strojovnou. Loď nasměrovali přímo do výchozí pozice pro odpálení bomby. Jestli to udělají, jejich hlavní síla zůstane nedotčená a většina našich lodí se vypaří. Víte, kam tím mířím, že?“

„Zase zachraňujeme vesmír,“ nadhodil Hezoun.

„Přesně,“ přisvědčil Žukov. „Nyní Singrana letí k Pilířům, aby podpořila Daidalos, Apollo a Pegasus. Ty lodě neustále střílejí, ale proti Pilířům nemají moc šancí. Je to naše nejsilnější loď v okolí. Zbytek těžkých lodí je už dávno pryč. Proto letíme i my. Udělám vám cestu na loď a pak už to bude jen na vás. Musíte tu loď zpomalit, za každou cenu. Musíte nám získat minimálně dvě hodiny, pak bude evakuace všech důležitých osob a materiálu kompletní.“

„Nic víc?“ zeptal jsem se. „Jen zdržet loď?“

„Nic víc,“ kývl hlavou. „Jestli tohle vyhrajeme, tak by mělo být po všem.“

„Tak, hoši,“ řekl jsem najednou týmu. „Dáme se do toho.“

Žukov vstal a odešel. Vojáci odnesli prázdné termosky a my se pustili do přípravy vybavení.

„Z tebe jednou bude druhej Šéf,“ pochválil mě nečekaně Rus.

„Proč?“ podivil jsem se, když jsem si připevňoval manévrovací trysky na záda.

„Způsob vystupování,“ vysvětlil. „Z tebe bude jednou dobrej velitel.“

„Nevěřím tomu,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Chce to čas.“

Doupravil jsem si výbavu a s puškou v ruce se usadil a přivázal. Kulomet byl v tak dezolátním stavu, že jsem jej zahodil. Místo toho si vzal útočnou pušku a nabral tolik zásobníků, co to jsem unesl. Tentokrát jsem nemusel šetřit místem na zásobníky do kulometu, proto jsem si vzal granáty a další zásobníky do pistole na stehně. Ostatně, kulomet by mě jen překážel.

Ostatní na tom byli více méně obdobně. Jen Bouchač si vzal místo pušky brokovnici a Tichošlápek shodil tlumiče ze zbraní.

„Připraveni?“ zeptal jsem se jich.

„Ano,“ odpověděli jednohlasně.

Že by mě poslouchali?

Tomu se nedalo uvěřit.

 

Nástup na scénu:

Další půlhodinu jsme strávili čekáním v člunu. Člun zůstal pro jistotu v hangáru a my jen poslouchali z interkomu, jak to vypadá venku. Dusivá atmosféra očekávání čím dál více houstla.

Najednou to bylo tady. Sirény se rozeřvaly jak stádo hladovejch kojenců a interkomem se prohnalo několik hlášení. Ani jeden hlas jsem nepoznával.

„POZOR! Útok!“

„Daidalos  útočí! Vypouští Cyniky.“

„Rozumím.“

„Pegasus vypouští loď s Komiky.“

„Rozumím.“

„Nepřátelské stíhačky na třech hodinách!“

„Stíhači na start!“

„Všechny věže v plné pohotovosti.“

„Doufám, že to po tom vejprasku Singrana ustojí,“ povzdechl si Tichošlápek a při mém nechápavém výrazu pokračoval: „Singrana byla při prvním kontaktu, pěkně to schytala a my jsme byli na její palubě v kryoboxech. Trvalo nám věčnost dostat se k McAuliffu. Celou cestu jsme dávali do kupy všechno, co se dalo.“

Otřes!

A pořádej. Hučení sirén přešlo v kvílení. Člun se otřásl a pak se vstup uzavřel. Začal se přesouvat na start. Pořád jsme ale slyšeli, co se děje na můstku.

„Zásah! Proražení trupu, paluba osm, sekce třináct!“

„Posílám opravářské čety!“

Další dunivé nárazy do trupu.

„Startujem!“ ozval se pilot. „Držte si klobouky!“

Během okamžiku byl člun venku z lodi. Divoce se kymácel, jak se vyhýbal palbě z lodi. Přepl jsem na kameru v lodní přídi, abych měl alespoň trochu přehled.

Singrana tvrdě dorážela na obrovskou bitevní loď ve tvaru štíhlého pětiúhelníku s obrovským dělem na přídi.

Pilíře jara.

Z jeho trupu šlehaly plameny a blýskaly výstřely z děl. Palba se přesouvala mezi trojici lodí. Apollo se snažilo zablokovat cestu a stavělo se před příď. Daidalos a Pegasus šli po motorech a Singrana šla naplno do všeho.

Po chvíli zaměřili palbu na Singranu, ta ovšem nezůstávala nic dlužná. Z jejího trupu odpadávaly kusy pancíře a v levém hangáru měli díru velikosti transportního člunu.

Kolem nás poletovaly nepřátelské stíhačky a nepřestávaly na nás dotírat. Našemu doprovodu se to však zatím hravě dařilo zvládat. Trojice těžkých bitevníků nás držela mezi sebou a dávala po čuni každému, kdo se odvážil na nás podívat.

„Panebože!“ vykřikl neznámý hlas. „Člun s Komiky to dostal!“

„Nějací přeživší?“ ozval se Žukov.

„Negativní! Negativní! Asi jim došlo, o co nám jde! Pět stíhačů se blíží ke Komikům!“

„Rozumím! Posílám stíhače.“

„Jdou po Zmrdech!“

V tu chvíli jsme všichni zpozorněli. Člun se otřásl pod náporem střel.

„Tady výsadkový člun!“ ozval se pilot. „Přišli jsme o podporu! Dostali jsme zásah! Pravý motor v plamenech!“

„Vraťte se na loď!“ vyhrkl jsem.

Další zásah. Světla na okamžik potemněla a pak se rozzářila nouzová rudá.

„Nemáme šanci!“ odvětil chvatně. „Kdybychom se otočili, bylo by po nás. Uděláte mi laskavost?“

„Ano?“

„Dostaňte je,“ řekl chladně. „A držte se!“

Člun zrychlil. Dostával jeden zásah za druhým a v kabině začalo hořet. Tady vzadu se to plnilo štiplavým dýmem. Ještě, že jsem nic necítil.

„Nedostanu vás do hangáru,“ řekl najednou pilot. „Ale můžu vás dostat k můstku!“

Zásahy drnčely do lodi a kamera to schytala a já ztratil přehled o tom, co se děje venku. Poslední věc, co jsem viděl, bylo, jak se člun řítil plnou rychlostí k Pilířům.

Pak jsme narazili do pancéřovaného trupu. Blesklo mi před očima a okamžik trvalo, než jsem přišel k sobě.

„Fénixi!“ ozval se Bouchač a kašlal při tom. „Jsi v pohodě?“

„Ano,“ odpověděl jsem, vytáhl nůž u pasu a odřízl se z popruhů.

A opět jsem tvrdě dopadl na palici. Člun byl očividně vzhůru nohama oproti lodní gravitaci. Vyhrabal jsem se na nohy, našel svoji pušku a vylezl ze člunu ven.

Skladiště kousek za můstkem. Výborně pilote.

Chtěl jsem ho pochválit nahlas, ale pak se podíval na kokpit člunu. Teda to, co z něj zbylo. Celý předek člunu byl zaražený a slisovaný do lodní přepážky. Neměl to šanci přežít.

„Všichni v pohodě?“ zeptal jsem se.

Celý tým se mi nahlásil a já se postavil k nejbližším dveřím. Tichošlápek automaticky přiběhl a pustil se do přemostění systému. Lehce jsem se ohlédl po spoušti, co jsme zanechali. Hala se už pomalu znova natlakovala a štít sem tam probleskl v obrovské díře v trupu.

„Jsme uvnitř,“ oznámil Tichošlápek.

„Fajn“ odpověděl jsem. „Jdu vepředu. Ostatní za mnou!“

„Hele,“ nadhodil Hezoun. „Kdo tomu mladýmu dal velení?“

„Já,“ usadil ho Rus. „Od teď.“

„Bezvadný,“ odsekl. „A schopnýho nepovýšej.“

„Schopnýho ano,“ zazubil se Bouchač. „Ale debila ne!“

„Čuráci,“ zavrčel Hezoun.

To už jsem ale byl v chodbě a likvidoval první dvojici útočníků, co mi přišla pod hlaveň. Lodí se nesly zvuky boje. V dáli zuřila přestřelka jak prase.

„Singrano,“ použil jsem vysílačku. „Jsme na palubě. Dostal se i někdo další?“

„Ne,“ odpověděl Žukov smutně. „Komiky i Cyniky sestřelili. Nikdo nepřežil. Je to na vás.“

„Rozumím,“ odtušil jsem. „Karino! Veď nás! Přímo na můstek!“

„S radostí,“ odpověděla.

Cesta na můstek se nesla ve znamení výbuchů, výstřelů a kuchání jednoho Kagoše za druhým. Plně jsem popustil uzdu svému hněvu a hnal se úzkými chodbami jako nezřízená střela. Rus a Bouchač se mnou drželi krok, ale Tichošlápek s Hezounem se drželi vzadu a hlídali nám týl a boky.

O tři prázdné zásobníky do pušky a padesát mrtvých Kagošů později jsme stáli před dveřmi na můstek. Ani jsem se nepokoušel je otevírat, rovnou jsem pokynul Bouchačovi, aby na ně dal výbušninu.

Výbuch roztrhal dveře a my vnikli na můstek.

Můstek ve tvaru oválu byl plný lidských a Kagertských těl. Ze zničených přístrojů stoupal dým a po stupínkách se šlo ke kapitánskému křeslu.

A tam stál on- Velitel.

Usmíval se na nás svýma žlutýma prasečíma očkama a v rukách třímal dlouhý nůž a onen velký revolver.

„Jak ses sem dostal?!?“ zavrčel jsem.

„Normálně,“ odpověděl chrčivým hlasem. „Dveřma.“

„ONO, to mluví!“ otevřel ústa překvapený Hezoun.

Nebyl jedinej, kdo zíral jak tele.

„Ano,“ odpověděl Velitel. „A taky zabíjím.“

V tu chvíli jeho volně svěšená ruka vystřelila nahoru a už to po nás solil z revolveru. Já uskočil jen tak tak, ale Tichošlápka to trefilo do ramene. Zaskučel a odletěl dozadu.

Já se vrhl vpřed přímo proti němu. Vlna vzteku mě nesla dopředu jako raketu. Vyběhl jsem po schůdkách až k němu a pak ho prachsprostě taranoval celou svou vahou do hrudi.

Oba jsme slétli dolů ke konzolím se zbraněmi.

A začli se bez skrupulí řezat. Nasolil jsem mu na ksicht pár solidních pěstí a vše zakončil silným levým hákem. Dvojice jeho zubů vylétla vzhůru a přistála kdesi za ním.

Dal mi hlavičku do hrudi a setřásl mě.

Najednou jsme stáli proti sobě.

Já měl pušku, on ten svůj dlouhý nůž. Čas se zpomalil on se připravoval k seku já ke střelbě.

Prudká dávka ze zbraní celého zbytku týmu přišla právě včas. Většina kulek šla kolem něj, ale část se dostala přes ten štít, či co to měl.

Doletěl dozadu a zanechával za sebou krvavou dráhu.

To mu však nestačilo. Opět se postavil a sekl po mě.

Já byl však připravenej.

Skrčil jsem se.

Dal pušku před sebe a strčil mu hlaveň přímo pod bradu.

A zmáčkl spoušť.

Jeho mozek vyletěl z hlavy ven, udělal efektivní přemet a se slizkým plácnutím dopadl na konzoli ovládání věží.

Mrtvé tělo se bez hlesu zhroutilo k zemi.

„To bychom měli,“ ucedil jsem a škrábal se nahoru k pilotní konzoli. „Jak jsme na tom?“

„Tichouš to koupil,“ ukázal palcem za sebe Bouchač. „Má po ruce.“

Podíval jsem se na něj: „Dostaňte ho odsud.“

Rus se mezitím už pouštěl do upravování kurzu. Hezoun seděl u Tichošlápka a prohlížel mu rameno. Z celýho pravého ramene měl krvavou kaši a z ruky nepoužitelnej pahýl. A to zbroj zřejmě zadržela většinu síly zbraně.

Pocítil jsem, jak loď lehce mění směr.

„Hotovo,“ nahlásil Rus. „Loď se trošku proletí. Stáhl jsem i tah, takže i to by nám mělo přidat trochu času.“

„Výborně,“ pochválil jsem jej. „Teď už se tu jen udržet.“

Znělo to snadně, ovšem během necelých dvou minut se na nás sesypali snad všichni Kagoši na palubě. Průběžně jsem přijímal hlášení o dalších a dalších modulech přisátých k lodi, aby doplnily neustále ubývající Kagerty.
Singrana se musela stáhnout, jelikož to pěkně schytala. Ostatní lodě jakbysmet.

Tichouš seděl v kapitánském křesle a střílel z pušky jednou rukou. Ostatní si našli různé pozice a odtamtud odráželi jednoho Kagoše za druhým.

Můstek se postupně změnil jen v pouhou hromadu sutin a rozbité elektroniky. Většina konzolí se už nedala použít ani omylem.

Skoro hodinu a půl, jsme to takhle drželi. Loď se nám rozpadala pod zadkem, nabíhali na nás Kagoši jeden za druhým, ale udrželi jsme se.

„Týmu BZ, tady Žukov,“ ozvala se najednou vysílačka.

„Na příjmu.“

„Zmizte z lodi,“ rozkázal. „Evakuace proběhla úspěšně. Odjistěte bombu, spusťte časovač a zmizte. Posílám pro vás člun.“

„Rozumíme a končíme.“

„Hele, Fénixi?“ řekl Rus zaraženě. „Máme průser.“

Ohlédl jsem se a jen hlesl: „A kurva.“

 

Závěr korunuje vše:

Ovládací konzole pro odpálení bomby byla v čudu.

„Odtud to asi nespustíme, že?“ prohodil jsem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rus. „A přímo u bomby to nespustíme už vůbec. Tam to odpojili. Tohle bylo poslední místo, kde se dala naprogramovat a spustit.“

„Hmm,“ zamyslel jsem se. „Je odjištěná, že?“

„To jo.“

„Tak, když vyvoláme explozi blízko ní, tak se spustí že?“

„Určitě. Co tě napadá?“

Vytáhl jsem granát z držáku a chvíli si s ním pohrával: „Co takhle odpálit motory? Pokud hodíme do vodičů granát, motor se časem destabilizuje sám a vybuchne.“

„To by šlo,“ připustil Bouchač. „Ale je to sakra těžký odhadnout, kdy to bouchne a kolik budeme mít času.“

„Se mnou ne,“ ozvala se Karina. „Nahraj mě přes to, co zbylo z kapitánský konzole, do systému.“

Udělal jsem, jak řekla.

„Tahle loď prošla ždímačkou,“ okomentovala to. „No nic, navedu vás do strojovny.“

„Ne nás,“ zadržel jsem ji. „Jen mě. Zbytek bere kramle.“

V tu chvíli se na mě obořil Rus: „Co vyvádíš? Chceš chcípnout jako Šéf?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Nikoliv, ale samotnýmu se mi odsud bude zdrhat líp, až mi loď bude bouchat pod prdelí. Navíc, Tichouš to koupil.“

„Dobrá,“ ucedil Rus.

Otočil jsem se na patě a došel ke dveřím: „Karino, můžeš začít.“

Rozběhl jsem se úzkou chodbou a snažil se po cestě šetřit municí. Moc dobře to nešlo, protože loď byla v podstatě narvaná Kagošema k prasknutí. Po cestě jsem se stavil v jedné, téměř vybrakované zbrojnici a nabral hromadu munice.

A našel hotovej poklad.

Tříhlavňový rotační kulomet s batohem munice. Urychleně jsem si jej oblékl a s kulometem v ruce se vydal na smršť lodí.

Kráčel jsem pomalu jako dokonalý terminátor. A také vše likvidoval. Kovové zdi se plnily dírami a obarvovali cákanci krve.

A když jsem dorazil do strojovny, masakr pokračoval. Milí Kagerti se snažili dostat do ovládání, což jsem rezolutně zatrhl. Bohužel to odskákaly i konzole.

„Takže, co teď?“ zeptal jsem se Kariny.

„Teď si dáme cigáro,“ odpověděla cynicky.

„Nekouřím,“ zatvářil jsem se kysele. „Ostatní už jsou pryč?“

„Právě odlétají. Mám jim vyřídit, ať přistanou, až bude třeba?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tahle loď má na palubě nějaký stíhačky ne?“

„Počkej… ano má. O tři paluby níže se nachází několik stíhačů. Jeden z nich má hyperpohon. A je funkční. Co tě napadá?“

„To, že máme únikovou cestu. Co teď s těmi motory?“

„Vidíš ty šedá potrubí nad sebou?“

Vzhlédl jsem a přikývl. Dvojice šedých trubek se táhla od ovládací konzole až po reaktor.

„Vylez nahoru ke konzoli.“

Vydrápat se po poničených schodech nahoru nebyl problém.

„Teď ty trubky prostřel.“

„Stalo se,“ řekl jsem okamžitě po jedné dlouhé salvě. „Co dál?“

„Teď zahoď ten kulomet a hoď do prostřelených trubek granát. A začni utíkat, a to hezky rychle!“

Nemusela pobízet dvakrát. Jakmile granát vybuchl, celá strojovna pohasla a začala se třást. Sekundární výbuchy v reaktoru nenechali na sebe dlouho čekat.

Vyběhl jsem ze strojovny a modrý plamen mi ožehl zadek. Celá loď začala skučet a bortit se.

„Řekni Singraně ať okamžitě vypadnou!“ zařval jsem za běhu.

„Už jsou pryč. Je to na nás.“

„Tak mě naveď!“

Moje kroky byly dávno přehlušeny neustálými výbuchy kolem mě. Hangár se stával čím dál vzdálenější a vzdálenější. Nakonec se mi povedlo tam přece jenom dostat.

Stíhač ve tvaru dlouhého křídla s dvěma oválními motory mě vítal otevřenými zadními dveřmi. Okamžitě jsem do něj naskočil a vyběhl do pilotní kabiny.

„Myslím, že je na čase vypadnout!“ ozvala se Karina. „Šlápni na to!“

Předstartovní kontrolou jsem se nezaobíral, ani otevíráním vrat hangáru. Prostě jsem je odstřelil.

Plný tah, praskající kotevní svorky a stíhač už letěl z hangáru ven. Hned jsem zapl hyperpohon. Ani se nesnažil dát nějaký cíl.

V tu chvíli to za mnou vybuchlo.

Plameny vletěly za mnou do hyperprostorového tunelu, ale po chvíli zmizely. Všechno se zběsile třáslo a kokpit se plnil dýmem.

Přehřátí motorů! Řvaly kontrolky.

„Vypni je,“ řekla Karina. „My už nemusíme zdrhat.“

Stroj vyletěl z hyperprostoru jak postřelený jelen. Chvíli se točil a než se mi povedlo jej ustálit, dost to trvalo.

Ocitl jsem se ve vesmírné prázdnotě. Nikde nikdo nebyl.

„Co teď,“ zaklonil jsem vyčerpaně hlavu.

„Jestli to vyšlo,“ usmála se. „Tak si můžem odpočinout. Je po všem.“

Uvolnil jsem helmu a sundal si ji. Lehce ji položil na křeslo vedlejšího pilota. Promnul jsem si ztuhlý krk a pohodlně se usadil.

„Myslím si, že jsme teprve začali…“ ucedil jsem pro sebe.

 

Epilog:

Tak trvalo celý týden, než mě našli.

Po mém menším odpočinku jsem přišel na to, že jsem spálil motory na uhel, takže stíhač se už nikam nehnul. Nezbývalo než čekat.

Nakonec mě našla jedna hlídka lehkých korvet pátrající po zbylých Kagertech. Okamžitě mě odlifrovali zpět na Singranu.

Tam byla menší oslava na moji počest a já dostal vyznamenání za statečnost. I když nevím, přál bych si z toho všeho mít lepší pocit.

Zničili jsme celej solární systém. I s celou Kagertskou flotilou. Mylně se domnívali, že to je náš domovský svět a zaplatili za to.

O našich ztrátách jsem radši ani nechtěl slyšet. Graves zůstal s malou skupinkou přeživších na planetě a držel ji, dokud jsme to neodpálili.

Moc dlouho teda Šéfa nepřežil.

„Fénixi,“ přišel za mnou Bouchač. „Máš vteřinku?“

Přikývl jsem. Vstal jsem a vyšel z kajuty, kterou mi tu přenechali. Bouchač šel přede mnou a tvářil se tajemně. Došli jsme do naší původní místnosti, kde už byli ostatní.

„Jednotko, pózor!“ zahlásil Rus obřadně. „Přichází velitel!“

„Co je to tu za šaškárnu?“ nechápal jsem.

„No,“ uculil se Bouchač. „Vzhledem k tomu, jak sis vedl, tak ode dneška přebíráš velení u nás ty.“

„Čím?“ zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.

„Vším,“ odpověděl klidně Rus. „Je to spíš symbolická funkce. Většina terminátorů má volnost ve vlastním rozhodování a …“

„Když se to posere, schytáš to za nás,“ zazubil se Bouchač.

„Díky za důvěru,“ zašklebil jsem se kysele.

„Ono to bylo hlavně Šéfovo poslední přání,“ dodal Rus.

„Je mi to jasný.“

Tehdy jsem se usmál i já. Bylo toho na mě na jednu chvíli moc. Bouchač vytáhl láhev nějakého dobrého alkoholu a my si chtěli všichni přiťuknout a napít se.

Najednou nám došlo, že chybí Hezoun.

Vytratil se.

 

 

Hezoun vešel do své kajuty a vlezl rovnou do koupelny. Chvíli v přítmí zíral do zrcadla a pak si prohlédl ruku.

A pak poškozený rukáv nanoobleku odhozený u umyvadla. Cítil se jiný, od té události v tunelu před reaktorem. Spokojenější.

Šťastnější.

Silnější.

Hlavně už nebyl ten, kterého by přehlíželi. Nyní jim všem ukáže, že on měl velet. Že on je tu ten nejlepší.

Usmál se a po obličeji mu přejely černé vlnky a oči mu na okamžik zčernaly.

Zíral do zrcadla a šklebil se.

„Jistě, má paní,“ řekl si pro sebe. „Jak si přejete.“

A pak se usmál tím nejodpornějším úsměvem, jakým se člověk dokáže usmát.

 

* KONEC*

407972-the_pillar_of_autumn

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *