Rss

Archives for : AVP

LV-666-Džungle

Džungle:

„Fajn, bažanti! Teď si smočíte prsty. Pod námi je vesnice a v ní patnáct cílů. To je přesně jeden pro každého z vás! Ti, co se vrátí do patnácti minut s hlavou někoho z nich, uspěli. Tečka.“

Hlas seržanta Kurtze mi zněl v uších ještě dlouho poté, co celá akce skončila.

                                                                                  XXX

Kráčel jsem džunglí. Bylo tu horko. Potil jsem se a moje nohy se prodíraly nízkou, ale hustou trávou. Vzduch byl vlhký a ztěžka se dýchalo.

„Voytzi!“ ozvala se Stokesová.

Ignoroval jsem ji. Kurtz měl možná pravdu. Stáhnu sebou všechny okolo.  Van Dien a Kasper to měli za sebou. Já byl na suchu a totálně vyčerpaný.

„Voytzi! Nevím, jestli mě slyšíš, ale jestli ano, tak poslouchej. Když půjdeš stále po téhle cestě, tak se dostaneš až ke kontrolní stanici. Je tam desátník Matthewson s dalšíma dvouma klukama.  Čeká tam na tebe a ostatní.“

Najednou jsem tak trošku přišel k sobě a řekl si, že ji bude dobré poslechnout. Promnul si oči a otřel pot z čela. Na chvíli sundal helmu a nechal ji vykapat.

„Tady Voytz,“ řekl jsem po chvíli do vysílačky. „Jsem v pořádku.“

„Voytzi?“ zarazila se. „No konečně! Slyšel, co jsem říkala? Kde jsou Van Dien s Kasperem?“

„Mrtví,“ odvětil jsem s podivným klidem. „Slyšel jsem tě, ale nemohl jsem odpovědět. Nějak mi blbne vysílačka.“

„Rozumím,“ odpověděla sklesle. „Jak jsi na tom?“

„Poslední zásobník. Sotva dvacet nábojů.“

„Matthewson bude něco mít, konec.“

„Konec.“

Kráčel jsem klidně dál a rozhlížel se po prašné cestě. Bylo horko, ale také velké sucho. Ústa byla jeden velkej troud a pot ze mě už odkapával.

Nepřestával jsem se však rozhlížet, zda-li něco neuvidím. Klid byl až podezřelý. Něco mě sledovalo, tušil jsem to. Jakoby někde nade mnou stál nějaký hlídač, pozorovatel nebo lovec vyhlížející svojí kořist.

Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde nic.

Pohyb!

Někde v koruně stromů se něco pohlo a já zaslechl nějaké podivné kroky a hýbající se větve.

Pečlivě se díval na cosi pohybujícího, ale nebyl jsem si jistý, co to vlastně je. Nesundal jsem to ze zaměřovače, ale nestřílel jsem. Zmizelo to stejně rychle, jako se to ukázalo.

Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat.

Když se mi konečně povedlo dostat se ke stanici, slunce notně pokročilo. Z dáli to vypadalo opuštěně, ale jakmile jsem přišel blíž, viděl jsem pohyb.

Něčí hlava se v okně pohnula. Měli mě na mušce.

„Voytzi!“ ozvalo se špitnutí, když jsem došel téměř ke dveřím. „Pojď dovnitř, rychle!“

Dveře se s lehkým zasyčením otevřeli a já vkročil. Pak se honem rychle opět zavřely. Mathewson na mě mířil puškou a pak ji sklopil, když se ujistil, že jsem to já.

Byl sám.

„Co se děje,“ zíral jsem. „Kde jsou ostatní?“

„Je po nich,“ odpověděl sklesle. „Něco je dostalo. Někdo. V jednu chvíli byli a pak se oba rozprskli po zásahu… nevím, prostě něčím. Střílelo to ze stromů.“

Ukázal někam za sebe ke stolu: „Máš tam munici, kdybys chtěl. Já si tu musím sednout, aspoň na chvíli… Ta věc mě stopovala až sem. Chvíli chodila po střeše a pak se ukázali vetřelci. Bylo jich deset a on je zmákl jako nic! Potom zmizel.“

Vypadal zničeně. Bledý, zpocený. Najednou se opřel o zeď a svezl se na zem. Za ním se leskla krvavá skvrna.

„Hej!“ vykřikl jsem poděšeně a sklonil se k němu.

Teprve teď jsem viděl jeho bok. Měl v něm díru jak do prdele. A ošklivě krvácela. Taky to dostal, to mi došlo okamžitě.

„Vypadni odsud,“ hlesl. „Vypadni odsud. Se mnou je konec.“

Jeho zelené oči mě nepřestaly provrtávat, i když už byl dávno po smrti. Obličej zkřivený bolestí v poslední smrtelné křeči mu zůstal. Žádný úlevný obličej jako ve filmu. Zůstal přesně v té samé poloze, jako když ještě žil. Jakoby zamrzl.

„Stokesová?“ ozval jsem se po chvíli do vysílačky. „Jsem na stanici.“

„Pokračuj, jak je na tom Mathewson?“

„Je mrtvý, zemřel před chvílí. Ty dva zbylí podle něj taky.“

„Cože?“ vyštěkla.

„Prej je něco postřílelo,“ vysvětlil jsem. „Mathewson mi tu zemřel pod rukama. Rozkazy?“

„Vykoukni z okna ven,“ rozkázala. „Uvidíš tam bránu do části staré kolonie. Vidíš?“

„Ano.“

„Tak tam jdi a dostaneš se na křižovatku. Tam se dáš doprava furt po cestě, až se dostaneš k další bráně. Ta vede k laboratořím. Je to několik kilometrů. Půjdeš po té cestě, až narazíš na další strážní stanici. Tam je velká vysílačka. Tu aktivuj. Jasné?“

„Ano,“ odvětil jsem suše.

Nyní bylo na čase se podívat po výbavě. Rozhlédl jsem se. Mathewson nelhal. Na stolu se válela dvojice batohů. Zřejmě je vzal těm, co s ním šli. Rozbalil jsem je a vysypal na stůl jejich obsah. Munice do pušky, pistole a brokovnice, co hrdlo ráčelo.

Super.

Přepil jsem zásobník a pokusil se všechno vměstnat do jednoho batohu. Obral Mathewsona o pistoli a tu si dal do pouzdra, jež jsem mu také zčořil.

Měl u sebe také brokovnici, ale tu jsem narval do držáku u batohu. Puška bude ve venkovních prostorách lepší.

Rozhlédl jsem se, jestli jsem tu něco nenechal. Ujištěn, že nic nezbývalo nic jiného než to tu opustit.

Cesta k bráně netrvala dlouho. Jen mě překvapilo, že vrata jsou vyvrácená, jako kdyby jimi projel tank.

Musel jsem postupovat velice opatrně. V každém rohu, každé budově mohlo něco číhat. Naštěstí to vypadalo na klid a mír. Instrukce byli jasné a nečekal jsem nějaké komplikace.

Teprve u druhé brány začaly potíže. Měla zakódovaný zámek, tudíž příruční nabourávací zařízení slavilo úspěch.

Syčení.

Prudce jsem se otočil a už od boku posolil vetřelce, jež se na mě hnal. Skulil se do strany a hned za ním se vyvalil druhý. Na toho už jsem plně zamířil a stačilo mně na něj méně nábojů.

Chvíli jsem se prudce rozhlížel, zda-li neuvidím nějaký cíl.

Něco tu bylo.

Sledovalo.

Hodnotilo.

Bavilo se.

Na střeše domů jsem zahlédl koutkem oka pohyb. Vypadalo to, jakoby se tetelil vzduch. Po zaostření jsem viděl tvar toho pohybu.

Postava, podobná lidské.

Jen o mnoho větší.

Vrata se i přes nabourávací zařízení začala otevírat až teď. Navíc pekelně pomalu, na můj vkus.

Trojice laserových světýlek ve tvaru trojúhelníku se pomalu posouvala po mé hrudi. Jasně jsem spatřil, odkud míří.

„Chceš si hrát?“ zeptal jsem se tiše a zacílil.

Spustil jsem palbu. Kulky prolétly místem, kde tvor stál, a zvedly oblak nějaké zelené mlhy.

Tvor vypálil.

Skočil jsem do pootevřených vrat brány.

Za mnou se rozlila obrovská exploze, jak plazmatická koule zasáhla bránu a zastavila její otevírání.

Tvor řval, asi bolestí.

Já se dal do běhu.

„Stokesová!“ řval jsem udýchaně. „Ta věc po mě jde! Mířím ke stanici!“

Zmizel jsem v džungli. Nepřestával utíkat. Pot se mi dral do čela, ale nezpomalil ani na okamžik.  V korunách stromů něco bylo. Něco, co se pohybovalo pekelně rychle.

A šlapalo mi to na krk.

Docházel mi dech.

Kolena bolela.

V boku píchalo.

Cítil jsem, jak ten tvor si mě usazuje do zaměřovače a čeká na vhodný okamžik.

Z dáli se ozvalo vrčení, jež po chvíli přešlo do dunění.

„Kde seš!“ ozvala se najednou Stokesová.

„Těsně před kontrolní stanicí!“ zařval jsem z posledního dechu. „Ta věc je v korunách stromů! Opakuju v korunách stromů!“

Stanici jsem měl opravdu před sebou. Opět se jednalo o nizoučkou budovu s dvěma místnostmi a sociálním zařízením. A přistávací plochou.

„K zemi!“ zaječela Stokesová.

Plácnul jsem sebou do bahna vedle cesty.

Něco žuchlo těsně za mnou.

Já se otočil.

Měl tak dva a půl metru. Kůže trochu světlejší než u člověka, velice skvrnitá. Na obličeji měl hladkou masku s dvojicí průzorů pro oči. Jedno bylo jisté, tohle člověk opravdu nebyl. Obrovské tlapy s dlouhými nehty se bořily do bahna cesty a pomalu ke mně přistupoval. Myslel si, že má vyhráno.

Já už popravdě viděl všechny svatý.

Dunění zesílilo až na sotva únosnou mez.

„Vidíme ho!“

Zpoza stanice vylétla výsadková loď. Rotační kulomet pod její přídí se roztočil a začal střílet. Tvor to vytušil a začal utíkat. Ne však tak rychle, jak by si přál a pár ran schytal.

Zmizel v džungli a stroj to bez přestání sypal do džungle. Na všechny strany létaly kusy listí, kůra stromů a třísky. Dva nebo tři nejbližší stromky padly k zemi a zatarasily cestu do džungle, kterou jsem přišel.

„Díky!“ vyskočil jsem na nohy a mával rukama, když stroj přestal střílet.

„Za málo,“ ozval se pilot.

Výsadková loď se otočila, trochu poodlétla a vysunula podvozek. Šla na přistání.

„Teď tě vyzvedneme a mizíme!“ ozvala se Stokesová. „Už jsi poslední, kdo je ještě tady.“

„Co Apone a ostatní?“ zeptal jsem se, když loď zpomalovala.

Neodpověděla. Její mlčení vydalo za vše. Už žádní ostatní nejsou. Nevím jak, ale vypadalo to, že ti, co jsou na palubě lodi jsou vše, co zbylo.

Loď už byla téměř na přistávací ploše. Už budu odsud pryč.

Kdesi daleko v džungli tvor, jež byl před chvílí zahnán, vystřelil.

Koule zasáhla loď těsně pod levou trysku motoru. Loď se otřásla, naklonila na bok a začala hořet.

„Ne!“ zíral jsem nevěřícně. „To přece nemůže být pravda!“

Loď se prudce otočila, zavřela podvozek a začala stoupat, aby unikla. Druhá rána vylétla z džungle a zasáhla ji do spodku trupu. Roztočila se a odletěla kamsi za kopce, kde s obrovskou ránou havarovala.

„Stokesová! Slyšíš mě! Stokesová!“

Ticho.

Najednou vysílačka ožila: „Myslím, že se ještě neznáme, ale potřebuji vás.“

„Kdo jste?“

Dívka, mladá podle hlasu: „To není podstatné. Důležité je to, že mám souřadnice, kam vaše loď havarovala. Navedu vás tam. Na oplátku chci něco zase od vás.“

„Co?“

„Chci, abyste mě odsud dostali,“ vysvětlila dívka.

„To půjde asi těžko,“ odsekl jsem kysele. „Naše poslední loď právě havarovala.“

„Vaše loď ano,“ připustila. „Ale je tu ještě jedna. A s tou se odsud dostaneme.“

I kdyby to měl být starej vrak, za pokus to stálo. Jiskřička naděje rozdmýchávala oheň. Vlévala novou bojovnost do krve.

Zkontroloval jsem munici- mám jí dostatek. Jak do pušky, tak do brokovnice a pistole snad nepřijde na řadu.

„Co mám udělat?“

LV-666- Kolonie

Probudil jsem se s třeštící hlavou. Marně jsem se snažil pohnout jakoukoliv svojí končetinou. Byly jako z rosolu. Z blikání houpající se lampy nade mnou mě okamžitě rozbolely oči.  Pot ze mě jen lil, a když se ruce uvolily, nahrabal jsem špinavý hadr, do kterého jsem se otřel.  Smrděl olejem.

Jak jsem přicházel k sobě, začal jsem se rozpomínat na předešlé události. Na probuzení z hibernace na palubě bitevní lodi jménem Charon. Na bojovou přípravu. Další kolonie, se kterou lidstvo ztratilo kontakt. Osobně jsem doufal, že to bude jak minule, na mém prvním výsadku. Tehdy jsme přiletěli ke kolonii, provedli perfektní výsadek podle příruček a uvítali nás překvapení kolonisté, kteří si jen postěžovali, že jim zdejší počasí občas ruší vysílání.  Tudíž jsme pár hodin seděli ve zdejší nálevně a pak se vrátili do výsadkového člunu.

Bohužel, dneska to bylo jiný.  Teda, nevím, jak dlouho jsem byl mimo.  Další kolonie, kde nefungovalo spojení. Zajímavé bylo, že na této kolonii měla společnost Weyland-Yutani svoji velkou laboratoř a údajně tu měl být i její šéf, samotný Weyland.

Začalo to, podle slov ostatních, klasicky (já nemohu posoudit, můj druhý výsadek.)  Probrali jsme se z hibernace, něco snědli a šli se vybavit. Naházeli jsme všechnu výbavu do dvojice bojových člunů a odstartovali. Potud to byl běžný výsadek.

Můj člun letěl dále od lodi a pomalu se připravoval k sestupu.  Nalevo od nás se zvětšovala červenošedá planeta, náš cíl.  Doslova z ničeho se před náma objevila obří, šedá loď. Nebyla lidská. Trup byl hladký a lesklý, oproti našemu hranatému a matně černému křižníku. Jenom kolem nás proletěla a my do ní málem narazili. Pak vypálila. Trojice modrých koulí letěla prostorem a mířila k Charonovi.  Zablesklo se a milý Charon s padesátkou dalších vojáků se rozletěl na kusy.

Pak přišla tlaková vlna a já od té doby viděl všechno jako v mlze. Pouhé záblesky. Záblesky výsadku. Záblesky přestřelky s nějakým černým, pištícím tvorem v úzkém koridoru. Nic víc.

Po chvíli ležení se mi udělalo lépe. Posadil jsem se a promasíroval si rozbolavělý krk. Pak se pokusil vstát. Zpočátku to šlo ztuha, ale po pár okamžicích jsem byl opět fit.  Měl jsem na sobě plnou výbavu, pistoli v pouzdře na stehně, baterku na rameni, nůž a velkou zásobu světlic.

„Četo tři!“ ozvalo se v ušní vysílačce. „Četo tři! Tady Stokesová, slyšíte mě?“

„Ztratil jsem jejich signály,“ ozval se druhý hlas.

„Slyší mě někdo? Gibons? Ramos? Montes?“

„Tady Voytz,“ odpověděl jsem. „Jsem v pořádku. Můžete mi říci, co se kurva stalo?“

„Voytzi? Jak to kurva… No to je jedno. Kde jsi?“

„V nějakém skladišti,“ rozhlédl jsem se. „Spousta krabic a nehoráznej bordel. Nade mnou se furt houpe nějaká lampa.“

„To bude skladiště, kde tě nechala četa A,“ zamyslela se.  „Jsme dost daleko od tebe. Přes celou kolonii.  Jsem teď v administrativním centru u ovládání systému. Zkusím tě navést k sobě.“

„Rozumím,“ odvětil jsem a vypl vysílačku.

Popadl jsem svoji výbavu. Světlice, náhradní zásobníky do pistole a lékárničky, to vše jsem naházel do předem určených kapes. Vzal jsem si helmu, co se vedle mě válela a zapl svítilnu na jejím pravém boku. Spustil dolů hledí s detektorem pohybu a vydal se na cestu s pistolí v ruce. To byla jediná zbraň, kterou mi tu kámoši z jednotky nechali. Zmrdi jsou to, co si budem povídat.

Nejprve jsem musel najít cestu ze skladiště. Hlavní dveře byly zavřené a bez energie (klasika.) Stokesová mi poradila, abych našel generátory a nahodil je.

Vrátil jsem se cestou, kterou jsem přišel a vydal se hlouběji do budovy. Chvíli to trvalo, ale našel jsem je.  Generátory. Jako na potvoru byly vypnuté. Nebylo těžké je nahodit. Místnost s nimi bylo ozářeno jasnou bílou září vycházející z generátorů.

„Hele,“ ozvala se Stokesová. „Mám energii u tebe ve skladišti. Spustils něco?“

„Jo,“ odvětil jsem do vysílačky. „Generátory jsou nahozený. Doufám, že ta vrata už nyní půjdou otevřít.“

„Zařídím to,“ ukončila hovor Stokesová.

Když jsem se vrátil, vrata už byla otevřená. Vyšel jsem ven.

Vzduch v kolonii byl suchý a prašný. Páchl jako v každé kolonii. Potem, prací a chlastem. Bylo tu však cítit ještě něco. Něco nepopsatelného. Jakýsi závan, kterej polil moje tělo ledovým potem. Závan smrti a zmaru.

„Jsem venku, co dál?“

„Posílám ti do helmy souřadnice, budu tě navádět sem.“

A skutečně. Do pár okamžiků se mě na displeji s detektorem pohybu rozsvítila šipečka se směrem, který bych měl následovat.  Šel jsem po hlavní ulici. Drobně se svažovala k obrovské rokli v dáli. Rozhlédl jsem se a pomalu otočil s napřaženou pistolí. Všechny okenice byly zavřené, nebo rozbité, tudíž nebylo vidět dovnitř budov. Šel jsem dál.

„Stokesová, slyšíte mě?“ ozval se hlas Poručíka Apona, velitele mise.

„Slyším, poručíku.“

„Jsem s četou A a C v údolí za kolonií a potkal jsem pár hochu z Charona. Tvrdí, že se jich dost dostalo do únikových modulů. To znamená, že můžou bejt roztroušení všude po planetě. Jste pořád v administrativní budově?“

„Ano, postarám se o to, zkusím je navést k sobě.“

„Rozumím, Apone konec.“

„Voytzi, slyšíš?“ oslovila mě.

„Jasně a zřetelně.“

„Fajn. Když se dáš doleva na nejbližší křižovatce, dostaneš se do pomocné administrativní budovy. Některé počítače jsou tam odpojené a já se díky tomu nedostanu k některým systémům odsud. Musíš tam najít páku na přívod energie, vypnout ji a po chvilce zapnout. Počítej zhruba do deseti. Tak zresetujeme systém.“

Udělal jsem, jak řekla, a dostal se do oné budovy. Vůbec se mi nechtělo dovnitř. Posvítil jsem do temných pootevřených dveří, nadechl se a vešel. Chodby zde byly stísněné a páchly plísní. Očividně se zde dlouho nevětralo. Na každé důležitější chodbě jsem nechal svítit světlici a neustále se otáčel. Detektor pohybu nic neukazoval, ale já se nemohl zbavit dojmu, že v té tmě něco je. Něco zlého.

Cílová místnost byla dobře osvětlená a na rozdíl od zbytku budovy i dobře ventilovaná. Rozházené regály s papíry, rozbité hrnky na kafe a talíře s jídlem naznačovaly, že se tu strhla nějaká potyčka. Musel jsem dojít do zaskleného výklenku a najít páku. Tu jsem pevně sevřel a zatáhl. Přesunula se do polohy vypnuto. Na chvíli vše zhaslo.  V té tmě jsem měl zase ten neodbytný dojem, že za mnou něco je. Něco velkého, hrozivého. Zlého.

„Jedna,“ začal jsem počítat.

„Dvě.“

„Tři.“

„Čtyři.“

„Pět.“

Detektor zaznamenal pohyb. Třicet metrů za mnou.

„Šest.“

Dvacet metrů. Zhasnul jsem svítilnu a poslouchal. Nic. Zůstal jsem v absolutní tmě a čekal.

„Sedm.“

Pět metrů. Byl přímo za zavřenými dveřmi. Čekal jsem ho. Držel jsem jednou rukou tlačítko baterky a druhou rukou jsem mířil na ony dveře.

„Osm.“

Zastavil se a já rozsvítil. Nic tam nebylo.

„Devět.“

Nic, opět klid.

„Deset.“

Prudce jsem se otočil a přepnul páku do polohy zapnuto.

Světla zablikala a naběhla. Místnost byla opět otevřená.

Něco vrazilo do dveří a dveře povolily. Prohly se a nešli otevřít.

„Bacha! Máš tam jednoho!“ zařvala do vysílačky Stokesová.

Druhé dveře zajiskřily a otevřely se samy od sebe. V tu chvíli mě napadlo přejít do útoku. Vyběhl jsem ze dveří, zapl svítilnu a prudce se otočil k druhým dveřím, do kterých někdo bušil. On zpozoroval světlo, postavil se na zadní a otočil se přímo na mě.

Legendární vetřelec. Dva metry vysoký, černý trup a dlouhý ocas s ostny. Pozoroval mě. Díval se na mě tou svojí hlavou bez očí. Kdyby měl rty a ne jen tlamu plnou zubů, vím, co by dělal. Usmíval by se. Přišlo mi, že se usmívá. Stočil ocas za záda a nyní se mu výhružně pohupoval za hlavou. Pootevřel tlamu a zpoza zubu mu byla vidět další řada zubů. Udělal krok dopředu.

Namířil jsem zbraň, přepl palcem na dávku a začal střílet. Kulky se mu zahryzly do hlavy a okolí pocákala koncentrovaná kyselina. Střílel jsem, dokud mi nedošel zásobník. On skočil. Já jen tak tak uhnul zpátky do místnosti. Kousek od mého obličeje proletěla jeho ruka následovaná švihnutím ocasu.

Přebil jsem a opět vykoukl. On se otáčel. Začal jsem opět střílet. Kulky ho opět trhaly na kusy a než se stihl plně otočit, složil se k zemi a nereagoval. První zabití, dalo by se říci.

Chvíli jsem tam stál a čekal, až se mi odplaví adrenalin z krve. Vydýchal jsem se.

„Voytzi?“ ozvala se Stokesová. „Tys ho dostal?“

„Kdyby ne, odpovídal bych?“ odpověděl jsem kysele.

„Asi ne,“ odtušila. „Jsi první člověk, co znám, kterej toho hajzla dostal jen pistolí.“

„Jsem rád, že ze mě děláš hrdinu,“ zavrčel jsem. „Nemusel jsem jím být, kdyby mě někdo nezčořil pušku.“

„Mám tu jednu navíc,“ odpověděla kvapně. „Navedu tě k sobě. Mám nové úkoly.“

Urychleně jsem opustil budovu a vydal se podle šipky. V kolonii vládlo tíživé ticho. Kde jsou sakra všichni? Šel jsem rychlým krokem, avšak nepřestával jsem se rozhlížet a kontrolovat své okolí. Byl jsem těsně před administrativní budovou.

„He-he-he,“ ozvalo se odněkud nade mnou.

Namířil jsem hlaveň vzhůru a divoce se rozhlížel. Nic tam nebylo, ani pohyb na detektoru. Nic. Asi mě hrabe. Vešel jsem do budovy. Byla rozhodně lépe větraná a osvětlená. Sice jsem si musel pořád místy svítit baterkou, ale už jsem si nepotřeboval dělat značky světlicemi.

Stokesová byla ve vrchním patře zavřená v jedné místnosti. Jakmile mě uviděla na kameře, otevřela mi.

„Zdravíčko, vojíne,“ poprvé mě oslovila hodností.

„Zdravíčko, desátníku,“ odpověděl jsem jí.

Ať už uvnitř byla jakákoliv, z venku bylo jasné jedno. Byl to kus. Teda, alespoň podle toho, co bylo přes zbroj vidět. Metr sedmdesát vysoká, hubené postavy s mandlovýma očima a krátkými blond vlasy s copem. Přesně o hlavu menší než já. Ideální kousek, jak jsem už řekl.

Zasunul jsem pistoli do pouzdra a všiml si, že v místnosti jsou s ní další tři mariňáci, které jsem neznal.

„Voytzi,“ začala. „To jsou vojíni Dickens, Martens a Drake. Pánové, vojín Voytz.“

Lehce přikývli.

Přešla ke komunikační konzoli a jen ledabyle ukázala na pušku položenou na stole.

„Ta je tvoje,“ řekla. „Náboje jsou ve skříni.“

Já měl málem druhý vánoce, to vám řeknu. Měl jsem poslední dva zásobníky do pistole a už mě pomalu napadlo, že budu brzo na suchu. Nyní jsem tu však měl pulzní pušku s nejméně čtyřmi zásobníky a spoustu nábojů do pistole. Docela rychle jsem pobral vše, co se dalo narvat do kapes, a nabil pušku. Ohlásila mi devadesát devět nábojů. Plný zásobník.

„Haló? Slyší mě někdo?“ ozvala se konzole.

„Tady Stokesová,“ odpověděla. „Rodriguezová, jak jsi na tom?“

„Jsem s pěti hochy z čety B v klubu kousek od administrativní budovy. Čety D a F si udělaly základnu ve skladištích kousek od nás. Jo, přišli čtyři mariňáci, co přežili pád Charona. Jsou potlučení, ale celí.“

„Výborně,“ odvrátila pohled Stokesová. „Pošlu vám tam tři hochy. Přeskupte se a dejte se do kupy s četami D a F. Pak se sem pro mě vraťte.“

„Rozumím.“ Odvětila Rodriguezová.

„Drake, Martens a Voytz, běžte na to,“ rozkázala.

„Rozkaz,“ řekli jsme jednohlasně.

Potvora. Vyslala mě, utahanýho, s rozbitým čelem, zatímco Dickens si bude válet šunky s ní v teplíčku u kafíčka.

Opět jsem byl venku na ulici, tentokrát s doprovodem. Postupovali jsme pomalu a navzájem se kryli. Všiml jsem si, jak se obloha rychle zatáhla, asi bude pršet.

Ke klubu nám to trvalo ulicemi zhruba pět minutek klidné chůze. U dveří do klubu nás čekala Rodriguezová se smartgunem. Byla stejně vysoká jako Stokesová, s tvrdými mexickými rysy. Byl s ní ještě jeden, kterého jsem taktéž neznal.

„Pojďte na pivko,“ usmála se.

Vešli jsme do baru. Opět tu byl nehoráznej bordel. Někdo byl té dobroty a vypl hudbu, která obvykle v takových klubech hrála. Dunivá, jen rytmus a pár tónů. Společně se světelnou šou to byla ideální cesta k epilepsii. Svítilo normální osvětlení, žádné disco.

Pár mariňáků odpočívalo u baru, a jakmile nás spatřili, už po nás letěly plechovky piva. Položil jsem pušku na stůl a otevřel ho. V krku jsem mě vyprahlo, takže i teplé pivo mě hodně osvěžilo. Vnímal jsem, jak klouže dolů, do žaludku.

Světla najednou zhasla. Všichni se hrozně lekli a většina z nás okamžitě nahodila svítilny. Rozhlíželi se kolem sebe a snažili se najít něco v té temnotě.

Pak se stalo to, čeho jsem se nejvíce bál. Spustila se hudba i s blikajícími světly.

„Pohyb!“ ozval se jeden mariňák.

„Kde?“ ozval se druhý.

„Všude!“

Na mém detektoru začaly blikat signály jako pominutý, bylo jich nejméně deset.  Ne dvacet. Ne třicet. Přestal jsem je počítat.

Přepážka od větráku na stropě se rozletěla na kousky. Další a další se rozbíjely a z nich vylézali vetřelci.

„Zabte je!“ zařvala Rodriguezová.

Rozhořel se obrovský boj s neuvěřitelnou přesilou. V blikajícím světle bylo blbé odhadnout, kam skočej a tak to bylo spíše o štěstí. Dlouhou dobu se střílelo, světla blikala, hudba hrála a my jsme navzájem kryli jednoho s druhým. Bylo to však marné. Bylo jich prostě moc. Někteří začali umírat.

Když bylo po všem, zůstala pouze Rodriguezová, já, Drake a tři další. Na Martense spadnul rozstřílený vetřelec, a zatímco se ho snažil ze sebe dostat, druhý k němu přiběhl a dorazil ho.  Ostatní zemřeli obdobně. Všude se válely jejich těla. Mnohdy v značně poničeném a popáleném stavu.

„Do prdele,“ vztekala se Rodriguezová a otírala si kapesníkem spálenou tvář.

„Co teď?“ zeptal jsem se. Znělo to asi hodně hloupě.

„Teď?“ odpověděla vztekle. „Teď jdem k četám D a F.“

Vstala, popadla svůj smartgun a vydala se chodbou vedoucí přes několik budov přímo do skladiště. Cesta byla krátká a my rychle narazili na automatickou věž a jednoho mariňáka, co ji obsluhoval. Byl jsem vyčerpaný. Měl jsem toho dost a chtěl jsem si odpočinout. Vešli jsme do hlavního, vícepatrového skladiště.

Původně jsem se chtěl zeptat, proč nám nepřišli na pomoc, ale jakmile jsem spatřil deset mrtvých na podlaze, překrytých igelitem, došlo mi, že oni zažili stejný útok, co mi, ne-li horší.

V nejvyšším patře skladiště byla důstojnice obsluhující palebné věže, které byly rozmístěné u každého vchodu. V patře pod ní byl doktor a ošetřoval raněné, a že jich bylo dost. Požádal jsem ho o několik stimulátorů, které okamžitě zmizely v mé kapse u kalhot.  O patro níže byl vchod do stok.

Důstojník z Éčka nám rozkázal, abychom zkontrolovali věž ve stokách pod skladištěm. Jo, uděláme to a pak si odpočinu, říkal jsem si v duchu. Šel jsem pouze já a Drake.

Hlavní dveře do stok se za námi zavřeli a my se vydali po zrezlých kovových schodech dolů.

K věži nás navedli snadno. Byla zničená, totálně. Když jsem to nahlásil, všichni nahoře zpozorněli a důstojnice poslala dolů technika, který tu věž měl opravit.

Matně osvětlená chodba pohasla. Zničehonic. Když se opět rozsvítilo, měl jsem Drakovy boty v úrovni svých očí. Něco ho táhlo do ventilace na stropě. Po jeho prázdných rukách odkapávala krev a puška ležela pod ním na zemi ve vodě.

Namířil jsem pušku do ventilace a začal střílet. Kulky proletěly kovem a do něčeho se zabořily. Ze stropu začala odkapávat kyselina.

Drake se zhroutil na zem. Byl mrtvý. Měl ukousnutou tvář. Nějak mě to nepřekvapilo, ale málem jsem se poblil.

„ÚTOČÍ!!!“ ozvalo se z vysílačky a to bylo jediné, co zabránilo, abych hodil šavli.

Vyběhl jsem nahoru po schodech a utíkal k hlavním dveřím. Ty byly otevřené a zpoza nich se ozývaly výstřely.

„ZABTE JE!!!“

Běžel jsem ze všech sil. Dveře se s prásknutím zavřely přímo mě před nosem. Otočil jsem se a vběhl do vedlejší chodby, kde měly být další dveře. Ty byly naštěstí otevřené a já za nimi spatřil nějakého mariňáka, jak právě rozstřílel na kusy jednoho vetřelce.

Otočil se na mě a oslnil mě baterkou. Sklopil ji. Usmál se. Malé kovové dveře se s prásknutím zavřely.

„He-he-he,“ uslyšel jsem zpoza dveří.

„CO TO JE?“

Pak se s prásknutím zavřely i všechny dveře za mnou. Nemohl jsem nikam. Zůstal jsem v úzké kovové chodbě, v absolutní tmě sám jen s baterkou, puškou a pistolí. Z druhé strany dveří jsem slyšel hromadu výstřelů, nějaké duté zvuky a ve vysílačce nadávky. Oboje postupně utichalo.

Došlo mi, že jsem sám. Totálně sám. Jedinný přeživší. Vysílačka najednou nereagovala.  Klepaly se mi ruce a já měl doopravdy strach. Zpoza dveří jsem uslyšel kroky.  Tyhle nebyly lidské. Byly těžké a podivně čvachtaly. Byly však jisté a rytmické, žádné pomalé našlapování mariňáka. Ať tam byl kdokoliv, nebyl to člověk.

Ventilace na zemi za mnou se rozletěla na kousíčky a já spatřil dvojici lesklých bílých zubů. Začal jsem střílet. Na okolí se rozletěla hromada kyseliny. Byl jsem však dost daleko, aby na mě neulpěla ani kapička.

Dveře se otevřely a já padl na záda. Prudce jsem se otočil a rozhlédl. Všude byli mrtví. Někteří z nich vyseli stažení z kůže hlavou dolů pověšení za přepážku na stropě. Všude byla krev a orgány. Udělalo se mě špatně a tentokrát nic nezabránilo tomu, abych hodil šavli.

Jakmile byl celej můj žaludek na hromadě něčích orgánů, matně jsem zaslechl Stokesovou ve vysílačce.

„Haló?“ řvala. „Slyšíte mě? Co se děje?“

„Všichni… jsou mrtví,“ odpověděl jsem.

„He-He-He-He,“ ozvalo se na střeše. „Jsi v prdeli.“