Rss

Archives for : Píseň přežití

Píseň přežití- 10- Finální kapitola

Kapitola 10- Přímo do chřtánu

 

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 15:54

 

Kafíčko:

Seděli jsme ve výsadkovém člunu a čekali. Venku se dohadovali technici, pobíhali a připravovali loď na výsadek. Žukov se už neukázal. Spojil se s námi přes interkom a oznámil, že vše včas vysvětlí. Vždycky někdo všechno včas vysvětlí. Kulový, zase se dozvíme leda velký prd.

Najednou se Žukov vyhoupl do člunu a nesl šálky. Dva vojáci za ním nesli termosky. Rozdali nám termosky a šálky. Nechali nás, abychom si nalili horkou kávu.

Žukov sám se posadil do volné sedačky vedle mě a požádal mě, jestli si může nalít. Nalil jsem mu a on poděkoval.

„Nuže, hoši,“ usrkl a začal. „Je na čase vám něco vysvětlit. Už bylo víc skupin, co narazilo na lidské vojáky, ale těm to musel vysvětlit někdo jiný.  Vám to vysvětlím, aspoň to si zasloužíte.“

Lehce jsem se napil a přikývl.

„Před zhruba šesti sty lety,“ pokračoval. „Nalezli lidé zbytky prastaré civilizace. Důvod proč vyhynuli jsme nikdy nezjistili. Nalezli jsme akorát továrny na stroje a tak jediná rozumná domněnka byla, že je zlikvidovaly jejich vlastní výtvory. Lidé se tehdy rozdělili na několik skupin a začala politická přetahovaná o to, jak s daným nálezem naložit. Hlavní strojovou továrnu během hádek někdo prachsprostě rozebral a ukradl. Nikdy se nepřišlo na to, kdo. Později se začalo uvádět, že malá lidská frakce továrnu prostě spakovala a rozhodla se ji využít ve svůj prospěch. Od té doby bylo ticho po pěšině. Až do nedávné doby.“

„Takže Kagertové jsou doopravdy lidé?“ zeptal jsem se. „Nebo je vedou?“

Znělo to až příliš neuvěřitelně. Nepravděpodobně.

„Ano, i ne,“ připustil Žukov a opět se napil. „Podle všeho je technologie Kagertů nadobro ovládla. Už nejsou lidmi. Jsou to jen stroje, jako celá Kagertská rasa. A přišli si nás podat. Vypadá to, že celá tahle válka souvisí s tím, že lidstvo postoupilo na skoro stejnou úroveň, jako oni a to se jim nelíbí. Nebo nás chtěj prostě absorbovat. To je vše co vím.“

„To víte od začátku?“ promluvil Rus.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Dozvěděl jsem se to včera.“

„Pěkný,“ odtušil jsem. „Můžete nám nyní říci, proč tu vlastně sedíme?“

„To je druhá věc, proč jsem přišel,“ začal Žukov opět vykládat. „Před pěti hodinami přiletěla vlajková loď admirála Dresslera Pilíře Jara ke Svatyni. Na své palubě měla experimentální solární nálož.“

„Solární?“ zamračil jsem se.

„Bomba schopná zničit celou sluneční soustavu,“ vysvětlil a zase jednou si lokl kávy. „Proto se stahujeme ze Svatyně. Kagertové očividně nevytasili nejsilnější trumfy, protože to vypadá, že celý jejich hlavní voj je teprve na cestě. Plán byl vcelku prostý. Evakuovat, počkat až se ukážou a pak celý systém vyhodit do luftu.

Bohužel, byla před třemi hodinami napadena. Kagertové se dostali na palubu. Stále se na ní bojuje, ale získali kontrolu nad můstkem a strojovnou. Loď nasměrovali přímo do výchozí pozice pro odpálení bomby. Jestli to udělají, jejich hlavní síla zůstane nedotčená a většina našich lodí se vypaří. Víte, kam tím mířím, že?“

„Zase zachraňujeme vesmír,“ nadhodil Hezoun.

„Přesně,“ přisvědčil Žukov. „Nyní Singrana letí k Pilířům, aby podpořila Daidalos, Apollo a Pegasus. Ty lodě neustále střílejí, ale proti Pilířům nemají moc šancí. Je to naše nejsilnější loď v okolí. Zbytek těžkých lodí je už dávno pryč. Proto letíme i my. Udělám vám cestu na loď a pak už to bude jen na vás. Musíte tu loď zpomalit, za každou cenu. Musíte nám získat minimálně dvě hodiny, pak bude evakuace všech důležitých osob a materiálu kompletní.“

„Nic víc?“ zeptal jsem se. „Jen zdržet loď?“

„Nic víc,“ kývl hlavou. „Jestli tohle vyhrajeme, tak by mělo být po všem.“

„Tak, hoši,“ řekl jsem najednou týmu. „Dáme se do toho.“

Žukov vstal a odešel. Vojáci odnesli prázdné termosky a my se pustili do přípravy vybavení.

„Z tebe jednou bude druhej Šéf,“ pochválil mě nečekaně Rus.

„Proč?“ podivil jsem se, když jsem si připevňoval manévrovací trysky na záda.

„Způsob vystupování,“ vysvětlil. „Z tebe bude jednou dobrej velitel.“

„Nevěřím tomu,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Chce to čas.“

Doupravil jsem si výbavu a s puškou v ruce se usadil a přivázal. Kulomet byl v tak dezolátním stavu, že jsem jej zahodil. Místo toho si vzal útočnou pušku a nabral tolik zásobníků, co to jsem unesl. Tentokrát jsem nemusel šetřit místem na zásobníky do kulometu, proto jsem si vzal granáty a další zásobníky do pistole na stehně. Ostatně, kulomet by mě jen překážel.

Ostatní na tom byli více méně obdobně. Jen Bouchač si vzal místo pušky brokovnici a Tichošlápek shodil tlumiče ze zbraní.

„Připraveni?“ zeptal jsem se jich.

„Ano,“ odpověděli jednohlasně.

Že by mě poslouchali?

Tomu se nedalo uvěřit.

 

Nástup na scénu:

Další půlhodinu jsme strávili čekáním v člunu. Člun zůstal pro jistotu v hangáru a my jen poslouchali z interkomu, jak to vypadá venku. Dusivá atmosféra očekávání čím dál více houstla.

Najednou to bylo tady. Sirény se rozeřvaly jak stádo hladovejch kojenců a interkomem se prohnalo několik hlášení. Ani jeden hlas jsem nepoznával.

„POZOR! Útok!“

„Daidalos  útočí! Vypouští Cyniky.“

„Rozumím.“

„Pegasus vypouští loď s Komiky.“

„Rozumím.“

„Nepřátelské stíhačky na třech hodinách!“

„Stíhači na start!“

„Všechny věže v plné pohotovosti.“

„Doufám, že to po tom vejprasku Singrana ustojí,“ povzdechl si Tichošlápek a při mém nechápavém výrazu pokračoval: „Singrana byla při prvním kontaktu, pěkně to schytala a my jsme byli na její palubě v kryoboxech. Trvalo nám věčnost dostat se k McAuliffu. Celou cestu jsme dávali do kupy všechno, co se dalo.“

Otřes!

A pořádej. Hučení sirén přešlo v kvílení. Člun se otřásl a pak se vstup uzavřel. Začal se přesouvat na start. Pořád jsme ale slyšeli, co se děje na můstku.

„Zásah! Proražení trupu, paluba osm, sekce třináct!“

„Posílám opravářské čety!“

Další dunivé nárazy do trupu.

„Startujem!“ ozval se pilot. „Držte si klobouky!“

Během okamžiku byl člun venku z lodi. Divoce se kymácel, jak se vyhýbal palbě z lodi. Přepl jsem na kameru v lodní přídi, abych měl alespoň trochu přehled.

Singrana tvrdě dorážela na obrovskou bitevní loď ve tvaru štíhlého pětiúhelníku s obrovským dělem na přídi.

Pilíře jara.

Z jeho trupu šlehaly plameny a blýskaly výstřely z děl. Palba se přesouvala mezi trojici lodí. Apollo se snažilo zablokovat cestu a stavělo se před příď. Daidalos a Pegasus šli po motorech a Singrana šla naplno do všeho.

Po chvíli zaměřili palbu na Singranu, ta ovšem nezůstávala nic dlužná. Z jejího trupu odpadávaly kusy pancíře a v levém hangáru měli díru velikosti transportního člunu.

Kolem nás poletovaly nepřátelské stíhačky a nepřestávaly na nás dotírat. Našemu doprovodu se to však zatím hravě dařilo zvládat. Trojice těžkých bitevníků nás držela mezi sebou a dávala po čuni každému, kdo se odvážil na nás podívat.

„Panebože!“ vykřikl neznámý hlas. „Člun s Komiky to dostal!“

„Nějací přeživší?“ ozval se Žukov.

„Negativní! Negativní! Asi jim došlo, o co nám jde! Pět stíhačů se blíží ke Komikům!“

„Rozumím! Posílám stíhače.“

„Jdou po Zmrdech!“

V tu chvíli jsme všichni zpozorněli. Člun se otřásl pod náporem střel.

„Tady výsadkový člun!“ ozval se pilot. „Přišli jsme o podporu! Dostali jsme zásah! Pravý motor v plamenech!“

„Vraťte se na loď!“ vyhrkl jsem.

Další zásah. Světla na okamžik potemněla a pak se rozzářila nouzová rudá.

„Nemáme šanci!“ odvětil chvatně. „Kdybychom se otočili, bylo by po nás. Uděláte mi laskavost?“

„Ano?“

„Dostaňte je,“ řekl chladně. „A držte se!“

Člun zrychlil. Dostával jeden zásah za druhým a v kabině začalo hořet. Tady vzadu se to plnilo štiplavým dýmem. Ještě, že jsem nic necítil.

„Nedostanu vás do hangáru,“ řekl najednou pilot. „Ale můžu vás dostat k můstku!“

Zásahy drnčely do lodi a kamera to schytala a já ztratil přehled o tom, co se děje venku. Poslední věc, co jsem viděl, bylo, jak se člun řítil plnou rychlostí k Pilířům.

Pak jsme narazili do pancéřovaného trupu. Blesklo mi před očima a okamžik trvalo, než jsem přišel k sobě.

„Fénixi!“ ozval se Bouchač a kašlal při tom. „Jsi v pohodě?“

„Ano,“ odpověděl jsem, vytáhl nůž u pasu a odřízl se z popruhů.

A opět jsem tvrdě dopadl na palici. Člun byl očividně vzhůru nohama oproti lodní gravitaci. Vyhrabal jsem se na nohy, našel svoji pušku a vylezl ze člunu ven.

Skladiště kousek za můstkem. Výborně pilote.

Chtěl jsem ho pochválit nahlas, ale pak se podíval na kokpit člunu. Teda to, co z něj zbylo. Celý předek člunu byl zaražený a slisovaný do lodní přepážky. Neměl to šanci přežít.

„Všichni v pohodě?“ zeptal jsem se.

Celý tým se mi nahlásil a já se postavil k nejbližším dveřím. Tichošlápek automaticky přiběhl a pustil se do přemostění systému. Lehce jsem se ohlédl po spoušti, co jsme zanechali. Hala se už pomalu znova natlakovala a štít sem tam probleskl v obrovské díře v trupu.

„Jsme uvnitř,“ oznámil Tichošlápek.

„Fajn“ odpověděl jsem. „Jdu vepředu. Ostatní za mnou!“

„Hele,“ nadhodil Hezoun. „Kdo tomu mladýmu dal velení?“

„Já,“ usadil ho Rus. „Od teď.“

„Bezvadný,“ odsekl. „A schopnýho nepovýšej.“

„Schopnýho ano,“ zazubil se Bouchač. „Ale debila ne!“

„Čuráci,“ zavrčel Hezoun.

To už jsem ale byl v chodbě a likvidoval první dvojici útočníků, co mi přišla pod hlaveň. Lodí se nesly zvuky boje. V dáli zuřila přestřelka jak prase.

„Singrano,“ použil jsem vysílačku. „Jsme na palubě. Dostal se i někdo další?“

„Ne,“ odpověděl Žukov smutně. „Komiky i Cyniky sestřelili. Nikdo nepřežil. Je to na vás.“

„Rozumím,“ odtušil jsem. „Karino! Veď nás! Přímo na můstek!“

„S radostí,“ odpověděla.

Cesta na můstek se nesla ve znamení výbuchů, výstřelů a kuchání jednoho Kagoše za druhým. Plně jsem popustil uzdu svému hněvu a hnal se úzkými chodbami jako nezřízená střela. Rus a Bouchač se mnou drželi krok, ale Tichošlápek s Hezounem se drželi vzadu a hlídali nám týl a boky.

O tři prázdné zásobníky do pušky a padesát mrtvých Kagošů později jsme stáli před dveřmi na můstek. Ani jsem se nepokoušel je otevírat, rovnou jsem pokynul Bouchačovi, aby na ně dal výbušninu.

Výbuch roztrhal dveře a my vnikli na můstek.

Můstek ve tvaru oválu byl plný lidských a Kagertských těl. Ze zničených přístrojů stoupal dým a po stupínkách se šlo ke kapitánskému křeslu.

A tam stál on- Velitel.

Usmíval se na nás svýma žlutýma prasečíma očkama a v rukách třímal dlouhý nůž a onen velký revolver.

„Jak ses sem dostal?!?“ zavrčel jsem.

„Normálně,“ odpověděl chrčivým hlasem. „Dveřma.“

„ONO, to mluví!“ otevřel ústa překvapený Hezoun.

Nebyl jedinej, kdo zíral jak tele.

„Ano,“ odpověděl Velitel. „A taky zabíjím.“

V tu chvíli jeho volně svěšená ruka vystřelila nahoru a už to po nás solil z revolveru. Já uskočil jen tak tak, ale Tichošlápka to trefilo do ramene. Zaskučel a odletěl dozadu.

Já se vrhl vpřed přímo proti němu. Vlna vzteku mě nesla dopředu jako raketu. Vyběhl jsem po schůdkách až k němu a pak ho prachsprostě taranoval celou svou vahou do hrudi.

Oba jsme slétli dolů ke konzolím se zbraněmi.

A začli se bez skrupulí řezat. Nasolil jsem mu na ksicht pár solidních pěstí a vše zakončil silným levým hákem. Dvojice jeho zubů vylétla vzhůru a přistála kdesi za ním.

Dal mi hlavičku do hrudi a setřásl mě.

Najednou jsme stáli proti sobě.

Já měl pušku, on ten svůj dlouhý nůž. Čas se zpomalil on se připravoval k seku já ke střelbě.

Prudká dávka ze zbraní celého zbytku týmu přišla právě včas. Většina kulek šla kolem něj, ale část se dostala přes ten štít, či co to měl.

Doletěl dozadu a zanechával za sebou krvavou dráhu.

To mu však nestačilo. Opět se postavil a sekl po mě.

Já byl však připravenej.

Skrčil jsem se.

Dal pušku před sebe a strčil mu hlaveň přímo pod bradu.

A zmáčkl spoušť.

Jeho mozek vyletěl z hlavy ven, udělal efektivní přemet a se slizkým plácnutím dopadl na konzoli ovládání věží.

Mrtvé tělo se bez hlesu zhroutilo k zemi.

„To bychom měli,“ ucedil jsem a škrábal se nahoru k pilotní konzoli. „Jak jsme na tom?“

„Tichouš to koupil,“ ukázal palcem za sebe Bouchač. „Má po ruce.“

Podíval jsem se na něj: „Dostaňte ho odsud.“

Rus se mezitím už pouštěl do upravování kurzu. Hezoun seděl u Tichošlápka a prohlížel mu rameno. Z celýho pravého ramene měl krvavou kaši a z ruky nepoužitelnej pahýl. A to zbroj zřejmě zadržela většinu síly zbraně.

Pocítil jsem, jak loď lehce mění směr.

„Hotovo,“ nahlásil Rus. „Loď se trošku proletí. Stáhl jsem i tah, takže i to by nám mělo přidat trochu času.“

„Výborně,“ pochválil jsem jej. „Teď už se tu jen udržet.“

Znělo to snadně, ovšem během necelých dvou minut se na nás sesypali snad všichni Kagoši na palubě. Průběžně jsem přijímal hlášení o dalších a dalších modulech přisátých k lodi, aby doplnily neustále ubývající Kagerty.
Singrana se musela stáhnout, jelikož to pěkně schytala. Ostatní lodě jakbysmet.

Tichouš seděl v kapitánském křesle a střílel z pušky jednou rukou. Ostatní si našli různé pozice a odtamtud odráželi jednoho Kagoše za druhým.

Můstek se postupně změnil jen v pouhou hromadu sutin a rozbité elektroniky. Většina konzolí se už nedala použít ani omylem.

Skoro hodinu a půl, jsme to takhle drželi. Loď se nám rozpadala pod zadkem, nabíhali na nás Kagoši jeden za druhým, ale udrželi jsme se.

„Týmu BZ, tady Žukov,“ ozvala se najednou vysílačka.

„Na příjmu.“

„Zmizte z lodi,“ rozkázal. „Evakuace proběhla úspěšně. Odjistěte bombu, spusťte časovač a zmizte. Posílám pro vás člun.“

„Rozumíme a končíme.“

„Hele, Fénixi?“ řekl Rus zaraženě. „Máme průser.“

Ohlédl jsem se a jen hlesl: „A kurva.“

 

Závěr korunuje vše:

Ovládací konzole pro odpálení bomby byla v čudu.

„Odtud to asi nespustíme, že?“ prohodil jsem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rus. „A přímo u bomby to nespustíme už vůbec. Tam to odpojili. Tohle bylo poslední místo, kde se dala naprogramovat a spustit.“

„Hmm,“ zamyslel jsem se. „Je odjištěná, že?“

„To jo.“

„Tak, když vyvoláme explozi blízko ní, tak se spustí že?“

„Určitě. Co tě napadá?“

Vytáhl jsem granát z držáku a chvíli si s ním pohrával: „Co takhle odpálit motory? Pokud hodíme do vodičů granát, motor se časem destabilizuje sám a vybuchne.“

„To by šlo,“ připustil Bouchač. „Ale je to sakra těžký odhadnout, kdy to bouchne a kolik budeme mít času.“

„Se mnou ne,“ ozvala se Karina. „Nahraj mě přes to, co zbylo z kapitánský konzole, do systému.“

Udělal jsem, jak řekla.

„Tahle loď prošla ždímačkou,“ okomentovala to. „No nic, navedu vás do strojovny.“

„Ne nás,“ zadržel jsem ji. „Jen mě. Zbytek bere kramle.“

V tu chvíli se na mě obořil Rus: „Co vyvádíš? Chceš chcípnout jako Šéf?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Nikoliv, ale samotnýmu se mi odsud bude zdrhat líp, až mi loď bude bouchat pod prdelí. Navíc, Tichouš to koupil.“

„Dobrá,“ ucedil Rus.

Otočil jsem se na patě a došel ke dveřím: „Karino, můžeš začít.“

Rozběhl jsem se úzkou chodbou a snažil se po cestě šetřit municí. Moc dobře to nešlo, protože loď byla v podstatě narvaná Kagošema k prasknutí. Po cestě jsem se stavil v jedné, téměř vybrakované zbrojnici a nabral hromadu munice.

A našel hotovej poklad.

Tříhlavňový rotační kulomet s batohem munice. Urychleně jsem si jej oblékl a s kulometem v ruce se vydal na smršť lodí.

Kráčel jsem pomalu jako dokonalý terminátor. A také vše likvidoval. Kovové zdi se plnily dírami a obarvovali cákanci krve.

A když jsem dorazil do strojovny, masakr pokračoval. Milí Kagerti se snažili dostat do ovládání, což jsem rezolutně zatrhl. Bohužel to odskákaly i konzole.

„Takže, co teď?“ zeptal jsem se Kariny.

„Teď si dáme cigáro,“ odpověděla cynicky.

„Nekouřím,“ zatvářil jsem se kysele. „Ostatní už jsou pryč?“

„Právě odlétají. Mám jim vyřídit, ať přistanou, až bude třeba?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tahle loď má na palubě nějaký stíhačky ne?“

„Počkej… ano má. O tři paluby níže se nachází několik stíhačů. Jeden z nich má hyperpohon. A je funkční. Co tě napadá?“

„To, že máme únikovou cestu. Co teď s těmi motory?“

„Vidíš ty šedá potrubí nad sebou?“

Vzhlédl jsem a přikývl. Dvojice šedých trubek se táhla od ovládací konzole až po reaktor.

„Vylez nahoru ke konzoli.“

Vydrápat se po poničených schodech nahoru nebyl problém.

„Teď ty trubky prostřel.“

„Stalo se,“ řekl jsem okamžitě po jedné dlouhé salvě. „Co dál?“

„Teď zahoď ten kulomet a hoď do prostřelených trubek granát. A začni utíkat, a to hezky rychle!“

Nemusela pobízet dvakrát. Jakmile granát vybuchl, celá strojovna pohasla a začala se třást. Sekundární výbuchy v reaktoru nenechali na sebe dlouho čekat.

Vyběhl jsem ze strojovny a modrý plamen mi ožehl zadek. Celá loď začala skučet a bortit se.

„Řekni Singraně ať okamžitě vypadnou!“ zařval jsem za běhu.

„Už jsou pryč. Je to na nás.“

„Tak mě naveď!“

Moje kroky byly dávno přehlušeny neustálými výbuchy kolem mě. Hangár se stával čím dál vzdálenější a vzdálenější. Nakonec se mi povedlo tam přece jenom dostat.

Stíhač ve tvaru dlouhého křídla s dvěma oválními motory mě vítal otevřenými zadními dveřmi. Okamžitě jsem do něj naskočil a vyběhl do pilotní kabiny.

„Myslím, že je na čase vypadnout!“ ozvala se Karina. „Šlápni na to!“

Předstartovní kontrolou jsem se nezaobíral, ani otevíráním vrat hangáru. Prostě jsem je odstřelil.

Plný tah, praskající kotevní svorky a stíhač už letěl z hangáru ven. Hned jsem zapl hyperpohon. Ani se nesnažil dát nějaký cíl.

V tu chvíli to za mnou vybuchlo.

Plameny vletěly za mnou do hyperprostorového tunelu, ale po chvíli zmizely. Všechno se zběsile třáslo a kokpit se plnil dýmem.

Přehřátí motorů! Řvaly kontrolky.

„Vypni je,“ řekla Karina. „My už nemusíme zdrhat.“

Stroj vyletěl z hyperprostoru jak postřelený jelen. Chvíli se točil a než se mi povedlo jej ustálit, dost to trvalo.

Ocitl jsem se ve vesmírné prázdnotě. Nikde nikdo nebyl.

„Co teď,“ zaklonil jsem vyčerpaně hlavu.

„Jestli to vyšlo,“ usmála se. „Tak si můžem odpočinout. Je po všem.“

Uvolnil jsem helmu a sundal si ji. Lehce ji položil na křeslo vedlejšího pilota. Promnul jsem si ztuhlý krk a pohodlně se usadil.

„Myslím si, že jsme teprve začali…“ ucedil jsem pro sebe.

 

Epilog:

Tak trvalo celý týden, než mě našli.

Po mém menším odpočinku jsem přišel na to, že jsem spálil motory na uhel, takže stíhač se už nikam nehnul. Nezbývalo než čekat.

Nakonec mě našla jedna hlídka lehkých korvet pátrající po zbylých Kagertech. Okamžitě mě odlifrovali zpět na Singranu.

Tam byla menší oslava na moji počest a já dostal vyznamenání za statečnost. I když nevím, přál bych si z toho všeho mít lepší pocit.

Zničili jsme celej solární systém. I s celou Kagertskou flotilou. Mylně se domnívali, že to je náš domovský svět a zaplatili za to.

O našich ztrátách jsem radši ani nechtěl slyšet. Graves zůstal s malou skupinkou přeživších na planetě a držel ji, dokud jsme to neodpálili.

Moc dlouho teda Šéfa nepřežil.

„Fénixi,“ přišel za mnou Bouchač. „Máš vteřinku?“

Přikývl jsem. Vstal jsem a vyšel z kajuty, kterou mi tu přenechali. Bouchač šel přede mnou a tvářil se tajemně. Došli jsme do naší původní místnosti, kde už byli ostatní.

„Jednotko, pózor!“ zahlásil Rus obřadně. „Přichází velitel!“

„Co je to tu za šaškárnu?“ nechápal jsem.

„No,“ uculil se Bouchač. „Vzhledem k tomu, jak sis vedl, tak ode dneška přebíráš velení u nás ty.“

„Čím?“ zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.

„Vším,“ odpověděl klidně Rus. „Je to spíš symbolická funkce. Většina terminátorů má volnost ve vlastním rozhodování a …“

„Když se to posere, schytáš to za nás,“ zazubil se Bouchač.

„Díky za důvěru,“ zašklebil jsem se kysele.

„Ono to bylo hlavně Šéfovo poslední přání,“ dodal Rus.

„Je mi to jasný.“

Tehdy jsem se usmál i já. Bylo toho na mě na jednu chvíli moc. Bouchač vytáhl láhev nějakého dobrého alkoholu a my si chtěli všichni přiťuknout a napít se.

Najednou nám došlo, že chybí Hezoun.

Vytratil se.

 

 

Hezoun vešel do své kajuty a vlezl rovnou do koupelny. Chvíli v přítmí zíral do zrcadla a pak si prohlédl ruku.

A pak poškozený rukáv nanoobleku odhozený u umyvadla. Cítil se jiný, od té události v tunelu před reaktorem. Spokojenější.

Šťastnější.

Silnější.

Hlavně už nebyl ten, kterého by přehlíželi. Nyní jim všem ukáže, že on měl velet. Že on je tu ten nejlepší.

Usmál se a po obličeji mu přejely černé vlnky a oči mu na okamžik zčernaly.

Zíral do zrcadla a šklebil se.

„Jistě, má paní,“ řekl si pro sebe. „Jak si přejete.“

A pak se usmál tím nejodpornějším úsměvem, jakým se člověk dokáže usmát.

 

* KONEC*

407972-the_pillar_of_autumn

Píseň přežití- 9-2

Oni jsou my?

„Co to má kurva znamenat?“ rozčiloval se Bouchač. „To jako jdeme celou dobu po nějakým vojenským experimentu, nebo co?“

„Co ty víš?“ nadhodil Hezoun. „Třeba to jsou otroci. Nebo něco jako kolaboranti.“

„Jsou to vůbec lidé?“ dodal jsem já. „Třeba to je jejich nějakej novej druh, aby se mezi nás dostali.“

„Tomu snad ani sám nevěříš,“ promluvila Karina.

Šéf stál opodál a snažil se přemýšlet.

„Tady nic nezmůžeme,“ rozhodl. „Jdeme dál. Musíme najít ovládací místnost.“

Okamžitě jsem se narovnal a s napřaženou zbraní se vydal za Šéfem. Zapadli jsme do obvyklé formace a postupovali pomalu a obezřetně. Po schodech až na větší křižovatku, z níž jedna cesta vedla k velkým pancéřovaným dveřím.

Vypadalo to na náš cíl. Přistoupili jsme ke dveřím. Bouchač s Tichošlápkem a Rusem nám hlídali záda a já s Hezounem a Šéfem se připravili na vstup.

Jen jsme na sebe kývli a Šéf stiskl něco, co vzdáleně připomínalo otevírání dveří. Dveře se rozjely do stran a čtveřice vojáků uvnitř byla velmi překvapená.

Nestihli zareagovat.

Krátké dávky je poslaly k zemi a my se nahrnuli dovnitř. Jako poslední vešel Bouchač a zavřel za námi dveře.

„Tak co teď?“ podíval se na mě Šéf.

„Vteřinku,“ sáhl jsem si na přilbu a chvíli šmátral.

„Druhá strana,“ napověděla Karina.

Přehodil jsem si kulomet do druhé ruky a prohrabal bok přilby. Těsně nad uchem jsem nalezl malý slot a tlačítko. Po stisknutí vyjela malá paměťová karta.

„Teď musíme najít místo, kam to dát.“

Přistoupil jsem k obrovské sadě terminálů a našel místo na paměťové karty. To, že nám Kagertové nebudou zas tak vzdálení se čím dál více potvrzovalo. Počítače měli normální klávesy a vypadali až moc lidsky na mimozemšťany.

Něco tu kardinálně smrdělo.

Po chvíli pátrání jsem našel konečně místo, kam se dal slot tak nějak zastrčit. Sice port byl trošku větší, ale Karině to i tak stačilo. Přenesla svoji část lehce do počítače a už se pustila do práce.

Kompy se rozhučely.

„Hmm,“ ozvala se po pár vteřinách. „Není těžké pochopit jejich jazyk, ale šifrování je složité.“

„Dokážeš se přes to dostat?“

„Bez problému. Proto jsem tady.“

Vypl jsem vysílačku a promluvil čistě ke Karině: „Co mi tajíš?“

„Nic,“ odpověděla. „Jen pracuju.“

„Lžeš,“ zavrčel jsem. „Tobě mě nedali do hlavy jako dárek nebo občasnou výpomoc, že? Tys o tomhle věděla?“

„Ne, ale měla jsem podezření,“ vysvětlila. „Velení má podezření, že Kagertové nejsou ti, za které se vydávají, sám to nyní vidíš.“

„A dál?“

„Není žádné dál… Jo!“ vyhrkla najednou. „Jsem uvnitř. Po vaší levici by měli být dveře. Když jimi projdete, dostanete se na cestu k hlavnímu reaktoru budovy. Budu vás však navigovat. Dveře by měly být odemčené. Můžeš mě vytáhnout.“

„Rozumím.“

Zapl jsem komunikaci a pokynul ostatním, aby mě následovali. Zmíněné dveře se otevřely automaticky, když jsem se přiblížil.

Hned se na nás otočila trojice Kagertů útočníků, kteří zřejmě zevlovali na druhé straně. Já, Šéf a Bouchač jsme vypálili najednou a obsah jejich těl posloužil jako obohacení zdejšího vágního designu.

Následující bloudění tunely by se dalo shrnout do tří slov: Doleva, doprava, rovně.

Karina nás navigovala a sama prostupovala hlouběji do jejich systému. Sice se nedostala až k jádru, ale některé věci obstarala. Například poplach na druhé straně základny, čímž na chvíli odlákala jejich pozornost.

Na chvíli.

I tak jsme narazili na občasné hlídky, ale nic, co by stálo za řeč.

Sám jsem se divil, že ještě nespustili v naší oblasti poplach. Bylo to až moc snadné. Červíček podezření z nějakého podrazu se vydral na povrch u dveří k hlavnímu reaktoru.

Nehlídané velké dveře se sklem, aby bylo vidět do tunelu za nimi.

Jasná past.

Šéf jakoby vycítil mé pochyby a podíval se na mě. Pokrčil rameny a přiblížil se ke dveřím. Ty se otevřely. Dlouhý tunel vedl k dalším identickým dveřím.

„Hezoun se mnou!“ rozkázal Šéf. „Vy nám kryjte záda.“

Ostatní včetně mě se otočili a hlídali. Šéf pomalu nakročil a pak pomalu pokračoval vpřed. Hezoun šel pomalu za ním v jeho šlépějích. Podlaha měla jiný tvar. Místo jednotných obřích šedých kvádrů se zde skládala z drobnějších kachliček. Navíc bílých.

Lehce jsem se ohlížel, co se děje, ale nepřestával hlídat.

„Karino, děje se něco? Vidíš do tý místnosti?“

„Ne,“ odpověděla a pak poděšeně vykřikla. „Něco mě vytlačuje ze systému! Ztrácím kontrolu!“

V tu chvíli zhasla všechna světla. Pak se rozsvítila nouzová červená.

A dveře se za Šéfem a Hezounem zavřely!

„Bacha!“ zařval jsem.

Nestihli zareagovat. V tu chvíli kousek od mé hlavy práskla kulka o dveře.

„K zemi,“ zařval Bouchač.

Během pár vteřin se do chodby nahrnula hromada kagertských útočníků s puškami a brokovnicemi. A mezi nimi kličkovali lidé! Ne ti, které jsme zlikvidovali v kontrolní místnosti a v chodbě, ale lidé, co jsme viděli na hácích u vlaku.

Teda aspoň to, co z nich zbylo. Šedá kůže, jasně žluté oči, potrhané zbytky oblečení a místo pravé ruky něco, co se dalo označit za automatickou pušku.

Pohybovali se rychleji než útočníci, ale také mnohem míň vydrželi. Jedna do kebule a šlus. U útočníka musel se člověk trefit dvakrát (asi měli tak prťavej mozek.)

Zamířil jsem s kulometem a solil ostošest. Sem tam mě něco trefilo do štítu, ale většinu zásahů na naší straně inkasovali Bouchač s Rusem. Tichošlápek a já jsme se drželi za nimi.

Bouchač předvedl svoji specialitu. Hrábl do báglu na svých zádech levou rukou, už naučeným pohybem vytáhl dvojici disků a hodil je před sebe a Rusa na zem. Z disků vyjely vysoké energetické štíty a začaly odrážet střely. Štíty se po chvilce roztáhly a překryly celou chodbu. Z naší strany kulky v klidu šly k nim, ale od nich ne.

„Karino! Dostaň je odtamtud! Hned!“

„Dělám, co můžu!“ odsekla dotčeně.

Otočil jsem se ke dveřím. Šéf s Hezounem stáli až u našich dveří a stříleli na jakési malé šlahouny, co se k nim blížily přes celou chodbu. Šlahouny utvořily val a řítily se neodvratně na ně. I přes palbu se k nim dostaly. Jeden šlahoun sekl po Šéfově pušce a vytrhl mu ji z rukou. Šéf okamžitě zareagoval a vytáhl dlouhou dýku z pouzdra na své levačce.

„Tak pojte, čuráci!“ zařval vztekle a začal zběsile máchat kolem sebe.

Hezoun stojící za ním místo přehazovaní zásobníku pušku prostě odhodil a také tasil nůž.

Šlahouny padaly k zemi jeden za druhým. Jeden však prošel Šéfovým krytem a praštil jej do přilby. Nebyl to jen úder, který jej měl vyvést z rovnováhy, ale také mu to pohlo s přilbou.

„Sakra!“ zaklel.

„Karino!“ řval jsem vztekle. „Dostaň je odtamtud! Hned!“

„Dělám na tom!“

Šlahoun se přiblížil z boku k Šéfovi.

„Šéfe!“ pokusil jsem se jej varovat. „Nalevo!“

Zareagoval však pozdě. Šlahoun mu praštil do helmy, obmotal se kolem ní a vyrval mu jí. Druhý ho chytl za ruku s dýkou. V tu chvíli se jich na něj vrhla spousta. Obmotaly se kolem něj a vtáhli jej mezi sebe. Najednou zmizel a všechny šlahouny šly na Hezouna. Vykrýval jeden úder za druhým a přestával stíhat.

„KARINO!!!“

„Mám to!“ zaječela vítězoslavně.

Šlahouny najednou začaly zajíždět do zdí. Velké dveře se otevřely.

„Dovnitř!“ vykřikla. „Hned!“

Šlahouny během pár okamžiků zmizely celé. Zbytek skupiny se nahrnul do chodby. Dveře se s prásknutím zavřely a oddělily nás od Kagertů.

„Panebože!“ zarazil se Tichošlápek.

Šéf ležel daleko od nás na druhém konci chodby. Zbroj měl poničenou a jeden šlahoun mu zrovna vylézal z úst. Zvedl se neúspěšně na lokty a opět se rozplácl.

Rus popadl jeho přilbu a všichni jsme se k němu rozběhli. Okamžitě jsme jej otočili na záda. Byl bledější než obvykle. Obličej plný škrábanců a bílé vlasy slepené krví.

„Jsou ve mně,“ zakašlal. „Jděte!“

„Neser,“ odpověděl Rus a pokoušel se ho dostat na nohy.

„Nefunguje mi zbroj,“ oponoval. „Nanooblek selhává. Žiju díky tišícím lékům.“

„To bude dobrý,“ pokusil jsem se jej uklidnit. „Už je to skoro za námi.“

Po chvíli se mu podařilo udržet se na nohách. Bouchač s Rusem mu pomáhali, ale vypadalo to, že se dává do kupy nějak rychle.

„Jsou ve mně,“ začal. „Cítím je… hlasy. Tisíce hlasů…. Oni jsou jeden… jsou všude…. Nemáme šanci. Nic nezměníme…“

„No tak,“ tišil jej Rus. „To dáme dopořádku. Přece nechceš, aby tě ten zmrd Graves přežil?“

To vlilo do Šéfa vlnu hněvu. Zkusil se narovnat a chvíli stál sám. Dvěma pohyby rukou si poručil, abychom mu dali jeho přilbu a zbraň. Chvilku si přilbu prohlížel a pak si ji nasadil.

Nyní byl kompletní, akorát vypadal, že omylem spadl do drtičky.

„Jdem na to,“ prohlásil s až přehrávanou tvrdostí. „Já tomu zmrdovi ještě ukážu, kdo z nás je lepší. Karino?“

„Jsem na příjmu.“

„Otevři dveře k reaktoru,“ začal rozkazovat. „Najdi nám cestu nahoru na budovu. Vypni jejich obranu. A zavolej odvoz. Přesně v tomhle pořadí.“

Z jeho slov byla cítit námaha, s jakou je vyslovuje. Musela ho bolet každá molekula jeho těla, ale on si najednou přestal stěžovat. Chtěl to dotáhnout do konce.

Jako my všichni.

„Mám otevřít ty dveře?“ zeptala se Karina.

„Ano,“ řekli jsme všichni jako jeden muž.

Šéf se držel zpátky. Ostatní jsme vběhli dovnitř a byli připraveni střílet.

Nikdo tu však nebyl.

Celý slavný reaktor nebyl nic jiného, než obrovská plasmatická koule, z níž vedly hadice a trubky. To byl však jen vrcholek. Dolů se táhl obrovský tubus, který sloužil jako hlavní část. Nejsem sice technik, ale tohle bylo monstrózní.

„Tak to vypadá, že ať to dáme kamkoliv,“ usoudil Bouchač. „Tak to účel splní.“

„Věže vypnuty,“ nahlásila Karina. „Našla jsem vám cestu nahoru přímo z reaktoru. A pomoc už je na cestě. Kontaktovala jsem Žukova.“

„Skvělé,“ pochválil ji Šéf. „Bouchači, dej to támhle k tomu rozvodu. Jaká je ta cesta, Karino?“

„Kousek napravo po ochozu je malá ventilační šachta,“ začala. „Tam najdete plošinku, kterou použijete a dostanete se do odpojeného chladícího tunelu. Ten vede téměř na vrchol. Odtamtud se dostanete přes chodbu do výtahu, který vás vyveze na střechu. Tam budete muset počkat na loď.“

„Výborně, Karino. Bouchači, zapni to!“

„Jasně, Šéfe,“ usmál se Bouchač a sundal si batoh.

Vyndal z něj bombu a přenesl ji na určené místo. Tam si s ní chvíli hrál a aktivoval ji.

„Třicet minut?“ zeptal se.

„Doporučuji,“ řekla najednou Karina. „Nebo dálkové. Loď tu bude za dvacet dva minut.“

„Vezmu si ještě dálkový,“ řekl Šéf.

Rus a Hezoun se mezitím pustili do zlikvidování mřížky, která nám bránila v odchodu. Já je kryl. Tichošlápek kryl Šéfa, který ještě nevypadal nejlíp. Jeho postoj místo typické tvrdosti vyzařoval spíše velké utrpení. Pod helmu jsem mu neviděl, a možná to bylo jedině dobře.

„Hotovo,“ vstal Bouchač, a když došel k Šéfovi, dal mu detonátor.

Ten si jej zastrčil do pouzdra po noži a přikývl.

„Je na čase zmizet,“ prohlásil. „Karino, veď nás!“

Během okamžiku jsme všichni zmizeli v servisním tunelu. By hodně těsný. Musel jsem se všemožně zkroutit, abych prolezl a i tak jsem šel v takovém pokleku, že mi moje záda začala dávat o sobě bolestivě vědět. Na prvním žebříku jsem si poslal do žil pár léků proti bolesti, abych ulevil zmučeným zádům.

Cesta nahoru trvala téměř patnáct minut. Konec lezení v tunelech jsem uvítal s neskonalou úlevou.

„Jste dvě patra pod střechou,“ navigovala Karina. „Zahněte doleva a po patnácti metrech by tam měla být výtahová plošina. Ta vede až na střechu.“

„Díky,“ odpověděl Šéf.

Karina měla pravdu. Uvedená plošina nás vyvezla až na samý vrchol tohoto komplexu. Do ksichtu mě udeřil pořádnej nápor větru, co tu vál. Všude kolem poletoval sníh. Vypadalo to, že počasí se pořádně zhoršilo za tu dobu, co jsme byli dole.

„Čtyři minuty,“ oznámila Karina. „Bacha, už o vás vědí, přesouvají se na vaši pozici.“

„Rozumím,“ odpověděl Šéf. „Obrané postavení!“

A opět se na nás vyhrnula banda Kagošů. A tentokrát všechny druhy.

Jen jsem zaklekl a začal střílet. Kdyby se někde na přilbě ukazovalo skóre, byl bych jen raději, protože bych asi trhal všechny rekordy. Bouchač kolem nás hodil svoje poslední štíty a pak se otáčel kolem své osy a nepřestával střílet.

Výstřely práskaly tmou.

Nábojnice pleskaly o zem.

Vše se slilo do jediné šmouhy, která se neustále smršťovala a roztahovala. Adrenalin se mi nahrnul do krve takovým způsobem, že jsem chvilkama myslel, že mi praskne srdce.

„Minuta!“ oznámila Karina. „Loď už tu skoro je!“

Okamžitě jsem si navolil stopky a pokračoval ve střelbě. Za krásných pětačtyřicet vteřin se kolem nás utvořil ohnivý kruh.

Vzhlédl jsem.

Dvojice lehkých bitevníků kroužila nad námi a likvidovala vše okolo. Jediné štěstí, že věže byly stále vyřazené.

Přihnala se třetí loď- výsadkový člun. Mariňáci na ní stříleli z rotačních kulometů po všem, co netrefily bitevníky.

„Hoši,“ řekla Karina vyděšeně. „Máme průser.“

„Povídej,“ vyzval ji Šéf.

„Někdo odpojil časovač na bombě. A poškodil její roznětku. Spínač už nemá takový dosah.“

„Jaký je nyní dosah detonátoru?“ optal se Šéf.

„Jste na hranici,“ řekla smutně.

„Dobře,“ kývl hlavou Šéf. „Zůstávám, ostatní jděte!“

„Šéfe!“ vyštěkl jsem překvapeně. „To nejde! Vrátíme se klidně dolů a dám to do kupy.“

„Není čas,“ zavrtěl hlavou. „Já už mrtvý jsem.“

Pak si nadzdvihl přilbu. A já zkoprněl. Jeho vlasy byly plné černých vředů a z úst a nosu mu vytékala černá krev. Po sněhobílé kůži proplouvaly černé vlny a tvořily další puchýře v jeho obličeji.

„Co to…“ vykoktal jsem ze sebe.

Ostatní se podívali na Šéfa. Každý vypustil šťavnatou nadávku. Většina z nich nechápala.

„Tam dole jsem se něčím nakazil,“ vysvětlil. „Nebo někým. Napumpoval jsem do sebe všechny tišící prostředky v obleku, abych se dostal až sem. Cítím Kagerty tady,“ poklepal si na spánek. „Jsou ve mně. Brzo mně ovládnou…“

Najednou bylo vidět, že se jeho těla zmocňuje opět bolest.

„Určitě to tak chceš?“ zeptal se Rus.

Šéf jen přikývl: „Budete si muset najít nového velitele. Tady mladej není marnej.“

Pak nám stiskl pravice. Najednou se otočil a pevně sevřel zbraň.

„Jděte,“ hlesl. „Budu vás krýt.“

Nechtělo se mi ho nechávat, ale člun už čekal. Trochu jsem se loudal a pořád se otáčel po Šéfovi. Člun si mezitím hověl na samém kraji střechy a vyčkával. Bouchačovy pevné ruce mě do něj musely dostrkat.

Pak se člun zničehonic vznesl a začal stoupat vzhůru. Přepl jsem si videokomunikaci na Šéfa. Po pár úpravách jsem viděl to, co on. Kamera na jeho přilbě fungovala. Stál stále mezi štíty a sledoval přicházející Kagoše.

Pak najednou si sundal helmu a odhodil ji jen tak. Naštěstí spadla tak, abych viděl jeho další kroky a počínání.

„Tak pojďte, vy kokoti!“ zařval najednou vztekle a proběhl štítem. „Ukážu vám, kdo je tu Šéf!!!“

Rozběhl se proti té hordě a střílel zběsile kolem sebe. Nadával všem přítomným, střílel a rval se jako lev.

Když mu došla munice do pušky, zahodil ji a vytáhl pistoli. Když mu došla munice do pistole, vytáhl druhý nůž, co měl u pasu.

A když se mu i ten nůž při zaražení do čela jednoho Bruta, použil holé ruce. Mlátil se, kopal kolem sebe a nepřestával řvát jako vzteklý.

Nakonec jej povalili a kopali do něj. Přišel k němu Brut s nějakým kopím a zabodl mu jej do břicha.

Šéf nahmatal detonátor v pouzdře a vytáhl jej. Zvedl jej do výše, aby všem přítomným ukázal, co drží.

„Končíte, zmrdi.“

To byla jeho poslední slova. Pak stiskl pojistku a kamera ztratila signál.

A pod náma vyrůstal obrovský jaderný hřib.

 

 

 

Pyrrhovo vítězství:

Pachuť v ústech a smutek v srdci mě jen tak neopustil. Nevýslovná bolest z toho, že jsem ztratil člověka, který mně dal druhou šanci, jak aspoň trochu žít a znovu bojovat.

Učitele.

Nikomu nebylo do zpěvu.

Karina nám do přileb pustila nějakou starou písničku. Nevím, jestli proto, aby nás uklidnila, nebo aby naznačila, že sdílí náš smutek.

Ale docela se k tomu hodila.

Cítíš chlad a jsi ztracen v zoufalství

Vytvářel sis naději, ale selhání je vše co jsi znal

Pamatuj na všechen ten smutek a zklamání

A nech to být

Nech to být

Když člun zakotvil, už jsem se těšil, až si odpočinu, ale když jsem spatřil majora Žukova, jak stojí před člunem a čeká na nás, došlo mi, že si jen tak neoddechnu.

Vyskákali jsme z člunu a přišli blíže k němu. Byl bledý a vyčerpaný.

„Všechno vím,“ začal. „Je mi líto Johna, byl to dobrý chlap. Bohužel, na truchlení není čas. Ještě nemáme vyhráno. Za deset minut opět tady. Doplňte munici a přijďte.“

„Kam nás posíláte?“ prolomil jsem podivné ticho. „Zpět na Svatyni?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Přímo ke slunci.“

 

untitled

Píseň přežití-9-1

Kapitola 9- Úl

 

Čtveřice těžkých tanků v linii doprovázená patnácti středními a téměř padesátkou lehkých uháněla po sněhové planině směrem k hlavnímu stanu Kagertů.  Jako doprovod ji sloužil nespočet terénních vozidel s rotačními kulomety a raketomety.

V ústrety jim kráčelo několik obřích robotických pavouků a spousta lehčích vznášedel. Čím víc se k sobě obě strany blížily, tím víc nabíraly na rychlosti.

Střetly se s ohromným třeskem.

Tanky vypálily z děl, vozidla spustila palbu z raketometů a kulometů. Sněhová planina se během okamžiku změnila na ohnivé peklo.

Do vzduchu vylétávaly gejzíry sněhu a vody společně se střepinami. Boj byl tuhý a chvíli to vypadalo, že lidé zaženou Kagerty na útěk. Ovšem opak byl pravdou.

Kagertům dorazily posily a přes velkou snahu útočníků získali převahu.

Lidé museli s těžkými ztrátami ustoupit.

Ovšem onen útok svůj účel splnil.

Odvedl pozornost od pár kilometru západně projíždějícího automatického vlaku, v němž se ukrývalo komando terminátorů.

O půl hodiny později vlak dojel do cíle. Zastavil ve velké hale, kterou Kagertové postavili na vlakové stanici.

Když se kola s pískáním přestala točit, otevřely se všechny dveře nákladních vagónů a mrtvá těla se vyvalila ven, očekávajíce další přesunutí.

Jeden z Kagertů s puškou se procházel po ochozu a hlídal.

„Haló! Pane průvodčí!“

Zpozorněl a snažil se zjistit, odkud to vyšlo. Pomalu sešel po schodech dolů.

„Haló! Můžete nám prosím pomoci?“

Teď už si byl jistý místem, odkud to vycházelo. Z hromady těl.

S nedůvěrou se přiblížil k místu a zadíval se do hromady, hledajíce zdroj.

„Omlouváme se,“ vynořila se z těl trojice hlavní s tlumiči. „Ale nekoupili jsme si lístek.“

Tlumiče zaplivaly a kulky se zahryzly do hlídačova masa.

 

 

 

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 12:00

 

Rozdělení:

Z mrtvol jsem se vyhrabal jako předposlední. Za mnou zůstal akorát Rus. Ostatní už stáli v kruhu a hlavněmi pušek přejížděli po okolí. Panovalo zde podivné příšeří.

„Všichni si zapněte tlumení zvuků zevnitř,“ rozkázal Šéf.

Nemusel pobízet dvakrát.

Po těch pár trapasech jsem si nyní pro jistotu ověřil, zda opravdu mám zapnuté tlumení ven a ještě správně naladěnou vysílačku.

„Bouchači!“ řekl Šéf. „Máš pořád tu bombu?“

Bouchač si jen poklepal na záda: „Jasňačka, Šéfe.“

„Tichošlápku!“

„Ano?“

„Rozdej to!“

Tichošlápek sňal ze zad svůj batoh a vytáhl z něj šestici menších pětiúhelníkových disků.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Maskování,“ vysvětlil Tichošlápek. „Dáš si ho na levou ruku, přímo pod zbroj. Tam máš port, kterým se to připojí. Pak budeš mít na displeji ikonku maskování a přes ovládací systém to normálně spustíš. Funguje asi čtyři minuty, než ho budeš muset vypnout. Stačí pár vteřin a pak jedeš znova. Ale, když vystřelíš, demaskuje tě to. Jasné?“

Jen jsem přikývl hlavou a sebral nabízené maskování.

„Takže,“ skouknul nás Šéf, když jsme se dovybavili. „Uděláme to klasicky- Bouchač s Rusem se porozhlédnou po místě, kde by se dala dát bomba a Tichošlápek půjde před náma a bude špiclovat. Hezoun a Fénix se mnou. My se podíváme po velící místnosti, jestli tu něco takového mají.“

Všichni jsme se vzorně rozprchli.  Já se s Hezounem a Šéfem vydal po velkých schodech nahoru a úzkými dveřmi do servisní (asi) části základny.

Cosi jsem zaslechl.

Lehce se ohlédl. Několik velkých robotů táhnoucích za sebou korbu přijelo do haly a začalo nakládat těla.

Zavřel za sebou dveře.

 

Oni nás přetvářejí?

Okolní teplota se ustálila na krásných pětačtyřiceti stupních. Ještě že to zbroj odstínila, jinak bych se upekl.

„Trošku teploučko, co?“ ozvala se Karina.

Vypl jsem vysílačku: „To je dost, že ses ozvala. Myslel jsem, že na mě kašleš.“

„Já jen pozorovala,“ usmála se (neumím si to vysvětlit, ale prostě vím, kdy se usmívá.) „A občas ti pomohla s energií obleku. Navíc, ty zatím pomoc nepotřebuješ, ale potřebuju, abys mě dal Šéfa.“

„Proč?“

„Uvidíš.“

Přepl jsem kanál: „Šéfe, Karina by vám chtěla něco říci.“

„O co jde?“

„Šéfe,“ začala. „Když se vám podaří najít něco, co by připomínalo ovládací konzoli, můžete mě použít, pro nabourání jejich systému. Fénix má v helmě kartu, díky které se můžu připojit.“

„To by se mohlo hodit,“ usoudil. „Tak se po nějaké kontrolní místnosti mrkneme. Stejně to bylo v plánu.“

Vyrazili jsme dále jako jeden muž. Já šel se Šéfem vepředu a Hezoun za námi postupoval pozpátku a kryl nám záda.

Celé okolí bylo zašlé, špinavé, vůbec bych neřekl, že se jedná o velitelský stan mimozemšťanů, co zatápějí lidstvu bez větších problémů. I architektura byla divná… příliš lidská.

Něco mi tu nehrálo.

„Hoši,“ ozval se nečekaně Bouchač. „Tohle byste měli vidět.“

„Co?“ odpověděl Šéf. „Kde jste?“

„Podle mého displeje jsme patnáct metrů pod váma a třicet metrů dopředu. Trošku jsme se tu zamotali.“

„Rozumím, jdeme k vám. Kontakt?“

„Ne, ale tohle místo mi nahání husí kůži.“

Nejsi jedinej, řekl jsem si v duchu.

Došli jsme k jedněm velkým dveřím. Šéf chvíli zkoumal panel napravo a pak cosi stiskl. Dveře se zasunuly do stran.

To, co jsme spatřili po vstupu, se nám vrylo do paměti navždy. Mrtvá těla nabodnutá za krk na hácích se pomalu posunovala do nádrží se žlutou kapalinou, kde bobtnala a stávala se normálními kagertskými vojáky. Následující proces jsme si jen domýšlely, protože nabobtnalá těla odjížděla někam do vedlejší haly.

„To nás přetvářejí?“ nevěřil jsem vlastním očím.

„Vypadá to tak,“ podotkl Šéf.

„Rychle maskování!“ vyštěkl znenadání Tichošlápek. „Někdo jde.“

Během okamžiku se celá naše grupa zamaskovala a přisála ke stěně. Napjatě jsme očekávali, co se bude dít.

„Doprdele,“ sykl Rus.

Dveřmi na druhé straně haly vešla čtveřice vojáků. Až na to, že tohle nebyli Kagertové. Měli na sobě černé zbroje s rudými průzory a plynovými maskami. Tu zbroj jsem už kdysi někde viděl.

Lidé. Nebo alespoň to tak vypadalo.

„Co to sakra?“ zavrčel Hezoun.

„Pojďte za nima!“ rozkázal Šéf a odlepil se od stěny.

Následoval jsem jeho příkladu a s napřaženou puškou následoval čtveřici vojáků. Ostatní podle displeje dělali to samé.

Vojclové v klidu prošli po ochozu a zmizeli v další chodbě. My šli za nima.

„Musíme je dostat,“ rozkázal Šéf.

Napřáhl jsem pušku a pečlivě zamířil na roh chodby, a jak se přibližoval, vyhlížel vojáky. Ti už byli mnohem dále, než jsme čekali a mi museli přidat do kroku. Já se Šéfem jsme šli jako první a Hezoun nám hlídal záda.

Nevím, co se stalo, ale najednou se jeden z vojáků otočil a zůstal stát, zírajíce naším směrem.

Pak pozvedl pušku.

Na víc jsme se Šéfem nečekali.

Naše zbraně s tlumiči zaplivaly a otočenému vojákovi se rozprskla hlava.  V tu chvíli se otočil i zbytek.

Nestihl však zareagovat. Dva padli pod salvou okamžitě, poslední dostal pár zásahů do hrudníku. Zůstal chvilku nevěřícně stát a pak se opřel o zeď a sesul se.

„Sundám mu masku,“ řekl jsem najednou a přiblížil se opatrně k opřenému.

Tak nějak podvědomě jsem tušil, co mě asi čeká. Sklonil jsem se k němu a přemýšlel, jak sundat masku. Nakonec jsem to vyřešil normálně silou. Škubnutím za dýchací trubici jsem mu oderval předek masky.

V tu chvíli mě málem šlehlo.

Zpod zničené masky na mě zírala dvojice modrých mrtvých očí a krátká kštice blonďatých vlasů.

Člověk.

Píseň přežití- 8

Kapitola 8- Vlak do stanice Peklo

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 4:00

 

Plánování:

Našli jsme si krásné místečko v jedné větší hale, kde odpočívalo několik Terminátorů. Tolik jsem jich pohromadě v životě ještě neviděl. Někteří si hověli v koutech, zatímco jiní se starali o své zbraně a další rozdávali munici.

Šéf nás táhnul někam do malé místnůstky na kraji budovy. Tam si zřídili takovou malou taktickou místnost. Uprostřed měli mapu se stolem a kolem se motala pětice dalších terminátorů. Všichni mě pozdravili kývnutím hlavy.

„Pánové?“

„Pojďte dál, Fénixi,“ pokynul mě jeden z nich v zelené zbroji. „Ještě to nevíte, tak vás informujem.“

Rukou na mě mávl, abych přišel blíž a podíval se na mapu. Bylo na ní vyobrazeno nádraží a blízké okolí.

Prstem zabodl na nádraží.

„Zjistili jsme,“ začal s vysvětlováním. „Že Kagoši používají k přesunu vybavení naše automatické vlaky. Jejich hlavní struktura stojí na jižním pólu, přímo na naší stanici. Tam odvážejí lidská těla a naše zbraně. Nevíme, co s nimi dělají, ale stoprocentně to použijí proti nám. Cílem Bandy bude dostat se do jednoho z těch vlaků a nechat se dopravit na jejich základnu. Půjdou s vámi ještě Komici a Trhači. Ostatní skupiny vám budou krýt záda. Myslím, že k tomu není potřeba něco dodávat, že?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tudíž, do práce.“

 

Úder:

Kagoši raději nevylézali ze svých děr.

Pečlivě hlídali nádraží a doufali, že je nevezmem útokem.

Doufali špatně.

Jakmile jsme každý doplnili munici ze schozů, opravili opravitelné a zbavili se nepotřebných věcí, vzali jsme je doslova šturmem.

Hoši na střechách spustili nejprve palbu z odstřelovaček, čímž se postarali o ty za lehkými kulomety a děly.

Pak začal menší heavy metal. Ti, jež nedrželi v rukách odstřelovačky nebo protitankové kanóny, vystartovali ze svých úkrytů a ruským útočným stylem (hrr na ně) se rozeběhli k nádraží.

V tu chvíli vystartovali i Kagoši. Vyskákali ze svých děr a rozeběhli se proti nám. Vznikla nám tak trochu retardovaná situace, kdy obě strany (jak útočící, tak bránící) vystartovaly proti sobě a nepřestávaly na sebe střílet. Kagošů bylo mnohem více a také umírali ve větších počtech. To, že by umřel někdo z nás, jsem si nevšiml.

Vzduch se během okamžiku naplnil žhavým olovem, výbuchy a poletujícími troskami (kousky Kagošů si asi domyslíte.)

Teď jsme to byli my, kdo se valil jak jedna velká vlna. Já se nechal unést bojem a s prstem na spoušti vyrazil k hlavním vratům nádraží stříleje vše, co se pohlo a nemělo zelený obrys.

Se Šéfem jsme byli asi nejvíc vepředu, protože ostatní se opožďovali.

Pravidelně jsem přebíhal mezi sebemenšími kryty a chvílema nestíhal měnit zásobník do kulometu. Měl jsem sebou celkem patnáct zásobníků do kulometu a dalších patnáct do pušky a pistole. Speciální bágl, co spadl s výbavou se náramně hodil.

Zbytek mojí jednoty měl naštěstí napakováno, když už jsem dorazil. Před útokem jsem se maličko porozhlédl, co mají. Šéf, Rus a Tichošlápek zůstali u kulometů a puškách s tlumičem. Hezoun a Bouchač měli pušky a krátké samopaly na malou vzdálenost.

Těsně u hlavních dveří do nádraží Kagoši přešli do protiútoku. Už jsme skoro byli u dveří, jejich obrana v troskách a stahovali se.

Néé, oni prostě musej přejít do protiútoku.

A že to byl protiútok na ruský způsob, je asi jasné.

Vyvalili se jako velká lavina ze dveří zrovna, když jsem přebíjel.

Když jsem spatřil tu obrovskou masu těl, urychleně docvakl zásobník a namířil.

„Bacha!“ zařval jsem.

Šéf beze slova přesunul svoji hlaveň přímo na dveře a spustil palbu. Já během okamžiku také.

Kagoši na nás vyběhli snad se vším, co měli po ruce. Když neměli zbraně, používali kusy dveří, nábytku, okenice, prostě všechno možné.

Samotného mě překvapilo, že by nějaký kagoš nebyl ozbrojen, nyní jich tu byla hromada. Jejich těla padala na zem, až téměř zabarikádovala cestu dovnitř.

Po schodech, na nichž jsem stál, tekly potůčky tmavě rudé krve.

Ostatní také přiložili hlavně k dílu a během necelých deseti sekund se nepřátelé stáhli zpět do nádraží.

„Za nima!“ vykřikl Šéf. „Než se přeskupěj!“

V tu chvíli jsme za nima po hlavě vyběhli. Šéf s Bouchačem to naprali plnou rychlostí do těl a utvořili tím volný prostor. Pak skočili do krytu za dveřmi a kryli nás, abychom mohli projít.

„Všem velitelům, tady Koordinátor,“ ozvala se najednou vysílačka.

„Pokračujte.“

„Vypadá to,“ oznámil Koordinátor. „Že vás uměle zadržují, protože chtějí získat ještě trochu času. Na nástupišti je pouze jeden poslední nákladní vlak. Ten měl odjet až za 5 hodin, ale nějak ho nabourali a vyjede za 15 minut!“

„Rozumím,“ přerušil ho Šéf. „Hoši, přidejte!“

Vběhl jsem dovnitř a hned mě pokropila sprška střel odněkud shora, z balkónu. Tam se jich aspoň tucet zakempil a kropil nás dole. Rychle jsem zaplul za nejbližší kamennou lavičku, lehce vykoukl a pak celý vršek pokropil dlouhou dávkou.

Pár jich padlo, ostatní se zaměřili na mě a začali můj kryt ostřelovat. Okamžitě jsem se přesunul do dalšího krytu a celý proces opakoval.

Další a další kolegové vbíhali a pomáhali nám s obránci. Vzduch se pomalu, ale jistě zaplňoval dýmem a poletujícím prachem.

„BZ!“ zařval Šéf. „Za mnou! Zbývá 13 minut!“

Šéf pokropil trojici za těžkým kulometem, a jakmile padli na zem, vyrazil na druhou stranu nádražní haly ke schodům. V malém rozestupu jsme jej následovali a navzájem se kryli.

Každý si kryl svoji výseč a střílel pouze tím směrem. Hezoun a Bouchač, jež šli vzadu, se pravidelně otáčeli, aby nám kryli záda, jelikož pár protivníků obíhalo po balkónu a snažilo se nás kropit zezadu.

Šéf doběhl ke schodům a pokynul mě a Rusovi, abychom vyběhli nahoru. Sám zaklekl za nejbližší převrženou lavičkou a kryl náš postup nahoru.

Schody těžce duněly pod našimi kroky a občas čvachtaly díky četným krvavým loužím.

Nahoře jsem hodil šipku do nejbližší výlohy obchodu a zpoza pultu vykukoval.

Nepřestával vyhledávat cíle a krýt postup zbytku.

Šéf vyběhl jako poslední a zaplul vedle mě. Ostatní se různě rozmístili a našli si kryt na balkóně. Většinou to byly zbytky velkých květináčů, jež měli zdobit zdejší halu.

No, nyní sloužili jako dočasný kryt před palbou. A sloužily dobře.

Dým a prach stoupal ke stropu a já měl dojem, že brzo budu muset přepnout na termální vidění.

Nestalo se tak.

Šéf nám pokynul, abychom jej následovali dále, hlouběji do budovy. Vzal to zadní částí obchodu přímo přes zeď. My jej jen následovali a ocitli se v dalším obchodě, tentokráte v hlavní nádražní hale vedoucí k nástupištím.

Vyběhli jsme z obchodu a pokropili překvapené Kagoše. Bez sebemenších potíží zatlačili nepřítele hlouběji do nádraží.

Několik spolubojovníků si vzalo z nás příklad a přidalo se k nám na balkóně, aby i oni přiložili hlaveň k dílu.

A najednou jsme se opět zasekli. Od nástupiště začali přibíhat další a další a tentokrát se jim povedlo nás opravdu zastavit.

„Vlak odjíždí!“ ozval se Kooperátor.

„Cože?!?“ odpověděl Šéf. „Měli jsme mít ještě deset minut!“

„Překonfigurovali to! Vlak startuje! Do minuty je pryč!“

V tu chvíli se vlna adrenalinu v krvi ještě trochu zvýšila.

„Na střechu!“ otočil se Šéf najednou a zmizel v servisní chodbě kousek od nás.

Rozeběhli jsme se za ním. Pár kulek se mi při tom olízlo o štít, ale nic, co by nezvládl. Vyběhli jsme po schodech až na střechu. Šéf probíhal mezi dírami a trčícími nosníky a my jej pouze následovali.

To, že tahle budova vydržela výbuch atomovky bylo hlavně tím, že měla sloužit jako kryt. Pořádně postavená, ale i tak to pěkně schytala.

Ale stála.

Střecha se otřásala pod našimi kroky, až jsme konečně doběhli na kraj. Lehce jsem shlédl dolů.

Krásných padesát metrů až na koleje.

A nich pomalu se rozjíždějící automatický vlak. Obrovská dlouhá šedá bestie aerodynamického tvaru.

Pomalu, ale jistě se rozjížděla.

„Musíme skočit!“

„Děláš si prdel?!?“ odpověděl Šéfovi Hezoun.

„Dělejte!“ zařval vztekle Šéf a šel příkladem.

Skočil.

Já hned za ním. Jen se koukl na místo dopadu a přesunul energii obleku do štítu a posilovačích na nohou. Chvíli mi vzduch zašuměl kolem uší a pak jsem s obrovskou ránou dopadl na pancéřovaný vagón.

Klouby zapraštěly, tlumiče málem praskly.

Na místě dopadu zůstala obtisk mých nohou.

Další a další zadunění.

Otočil jsem se.

Celý tým tu byl.

Šéf se na nás podíval.

„Musíme se schovat, než si uvědomí, že jsme je vyšplouchli.“

Okamžitě se celá grupa pustila do hledání jakéhokoliv otvoru. Bouchač měl štěstí a našel vikýř do útrob jednoho nákladního vagónu.

Otevřel jej a já byl rád, že přes helmu nemůžu nic cítit.

„A kurva!“ zvolal do čím dál hlasitějšího větru.

Uvnitř vagónu to bylo narváno lidskými těly až po okraj. Těla v různém stádiu rozkladu a některá ani ne celá.

„No, tam nás určitě hledat nebudou,“ utrousil Hezoun a jako první tam vlezl.

Nezbylo nám nic jiného, než tak naskákat všichni.

Šéf šel tentokrát jako poslední a zavřel za sebou. Když zavíral, vše pohltila neproniknutelná černá tma.

„Koordinátore, Šéf,“ řekl najednou. „Jsme ve vlaku. Zvládl to ještě někdo se na něj dostat?“

„Je mi líto,“ odpověděl. „Jste na to sami.“

„Budiž,“ povzdychl si. „BZ nyní zahajuje rádiový klid. Pokud se do Třiceti hodin neozvem, považujte nás za ztracené.“

„Rozumím.“

Vysílačka nadobro utichla. Z venku nebylo nic slyšet. Nebylo slyšet, jak vlak zrychluje na osm set kilometrů za hodinu a míří ke stanici na jižním pólu. Čekala nás dlouhá nudná cesta. Minimálně osm hodin se odsud nehneme.

Chvíli jsem pozoroval, jak si hoši překontrolovali výbavu a pak se pohodlněji uvelebil v lidských tělech. Dá se říci, že jsem se jimi i obalil. Zůstala navrchu pouze moje hlava, abych měl přehled.

Napadlo mě zavřít si oči.

Adrenalin, díky jemuž jsem vše v posledních chvílích viděl zkratkově a jako v drogovým rauši odplouval. Já začal cítit a opět vnímat detaily okolí. V tom boji na to prostě nebyl čas.

Vypl jsem vysílačku a všechny nedůležité systémy obleku. Ticho mě objalo a únava mě dostihla.

Vše vypadalo najednou tak klidně a vlídně.

Kdybych rozsvítil, okamžitě bych si znovu uvědomil, kde ležím.

V mrtvolách.

 

Píseň přežití- 7 kapitola

Kapitola 7- Armáda jednoho

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 2:49

 

Noví hosté:

„Vidíme je!“ ozval se Šéf. „Zdrhej někam do krytu. Bouchač s Hezounem ti jdou naproti!“

Zkontroloval jsem náboje v pušce a vyrazil po cestě na nejbližší křižovatku. Tam prudce zahnul doleva a zmizel v nejbližší budově, která ještě jakž takž stála. Za patami mi do vzduchu vylétaly obláčky popela a prachu.

Kulky zabušily o stěnu a já jen tak tak schoval hlavu. Lehce si vydechl a prohodil zbraně. S napřaženým kulometem pokropil trojici útočníků, co se na mě hnali obrovskou rychlostí. Olovo létalo vzduchem a zakusovalo se do měkkých tkání. Krev vystříkla na všechny strany a všichni tři se po jedné dávce skáceli.

Okamžitě jsem se otočil a proběhl budovou na druhou ulici, co nejdál od přicházejících Kagošů.

Mezitím se to obří hejno strojů rozprostřelo po celém obzoru a rozprostíralo se nad městem. Nepřestávali vysazovat nové a nové vojáky.

Kdysi nějaký moudrý muž řekl: Bůh tě má rád, poslal ti hodně nepřátel. V této situaci mám dojem, že mě bůh přímo miluje.

Přebíhal jsem po ulici, když se země začala propadat. Měl jsem sotva co dělat, abych se odrazil od země a přeskočil na hromadu trosek, jež zbyly z jednoho domu.

Pavouk vylezl ze země a ani se neobtěžoval to předem oznámit. Natáhl jsem kulomet a důkladně ho pokropil. Lehce se otřásl, ale šel dál. Navíc si mě všiml a otočil na mě dvojici kanónů s hlavněmi velkých jak dvě pěsti vedle sebe.

Vypálil, ale to už jsem byl ve vzduchu a mířil na další budovu.

Hromada sutin vyletěla do vzduchu a rozptýlila se do okolí.

Neustále jsem skákal z jedné hromady trosek na druhou a plýtval drahocennou energií na skoky a uhýbání střelám. Za mnou vybuchovaly mrakodrapy (nebo to, co z nich zbylo,) a já si připadal jak v nějaké akční hře pro dospělé, kterou ve skutečnosti hlavně hrajou čtrnáctiletí fakani.

Proběhnul jsem jedním koridorem chodeb a najednou mi došlo, že zírám do další dvojice hlavní. Jen tak tak uskočil obrovské salvě těžkých projektilů a padal po zničených schodech dolů. Rovnou až do sutérénu.

Díky blbýmu prachu nebylo vidět ani na krok, proto jsem musel přepnout vidění na termální. Zdejší stěny byly tenčí z nějakého ne zrovna pevného materiálu. Tudíž se mi na displeji zobrazilo to, co bych raději neviděl.

Hromada rudo-oranžových obrysů se zbraněmi procházela chodbami vedle a já je viděl přímo přes zeď. Pomalu jsem pozdvihl zbraň a připravil se ke střelbě. Naštěstí šli dále ode mě, takže jsem si v klidu oddechl. Nechtělo se mi plýtvat municí, nevypadalo to, že bych ji měl v brzké době kde doplnit.

Oddech však trval jen okamžik.

„Fénixi!“ ozval se Hezoun. „Kde seš! Ztratil ses ze satelitu!“

Obrysy se otočily přímo na mě. V termálním vidění to vypadalo, jakoby mezi námi žádná stěna nebyla.

„Debile!“ zavrčel jsem. „Mám práci!“

Odjistil jsem pojistku zbraně a pevně se zapřel o nosnou zeď za sebou.

„Tak pojďte, vy kokoti!“

Stiskl jsem spoušť a bez jakéhokoliv míření to začal kropit. Kulky prolétly stěnami a zakously se do masa. Zběsilé dunění se neslo okolím a do neuvěřitelného bince se přimíchávaly další a další ingredience. Kusy sádrokartonu létaly na všechny strany a protivníci jakbysmet.

Na termálu to vypadalo zajímavě. Po zásahu tělo oběti obklopila oranžová mlha a ta se rychle rozplynula do okolí, ale zůstávala na stěnách.

Olovo létalo všemi směry, protože i překvapení Kagoši začali opětovat palbu. Jen na rozdíl ode mě nevěděli, kde jsem a tak stříleli naslepo přes stěny.

Pár kulek mě sice zasáhlo, ale štít to zadržel.

Jedna kulka z kulometu se zaryla přímo doprostřed čela toho, co zrovna vcházel do místnosti z leva. V termálu na mě zírala dvojice černých, ledových očí (nevím, jak to dělaj, že mají tělo teplé a oči studené.)

„Přesně mezi oči, šmejde!“

Počitadlo na displeji nebezpečně klesalo a oni se hrnuli na mě dál a dál, jakoby jich nebyl konec.

Ze schodiště, odkud jsem se více méně skutálel se na mě usmívala hlaveň brokovnice i s jejím stejně vysmátým majitelem.

Škubnul jsem se zbraní a prokropil i jej, stejně tak i útočníky za ním. Nevím proč, už se nesmál. Jen odletěl dozadu a jeho nohy zůstaly stát na místě. Krvavé obláčky se pomalu mísily s prachem a vytvářely opravdu zajímavé kreace na mém hledí. Postupně se rozptylující horká krev tvořila shluky mlhy.

NULA!

Zbraň klapla naprázdno.

Palcem jsem stiskl tlačítko na vyhození zásobníku. Zásobník vyletěl, ale to už jsem měl v ruce další a ládoval ho dovnitř.

Mezitím po schodech seběhla dvojice útočníků s brokovnicemi a hnala se přímo na mě.

Odrazil jsem se od stěny a doslova těma dvouma proběhl. Ti spadli na zem a jen stěží se sbírali.

Zbraň připravená ke střelbě! Tisíc nábojů!

Prohnal jsem se stěnou na chodbu a utíkal dále za světlem a šipkou na svém displeji, která mi ukazovala místo srazu.

„Fénixi!“ ozval se zas Hezoun. „Seš v pohodě?“

„Jo, vole,“ odsekl jsem. „Jen jsem na tom špatně s municí, díky někomu. Kdybys nezavolal, tak by si mě ani nevšimli!“

„Hele, víš, že si můžeš zbroj ztlumit?“

„Copak jsem na to měl čas?“ zavrčel jsem a dále utíkal dlouhou chodbou. „Honěj mě dva pavouci, bataliony Kagošů, takže na nějaké mačkání tlačítek zbroje nějak nemám čas!“

„No, jo,“ odpověděl smutně Hezoun. „Holt nováček, kterýmu zabili holku…“

„Já za to nemůžu,“ zařval vztekle. „Že sis ho musel uříznout kvůli syflu!“

V tu chvíli se do rozhovoru vložil doposud mlčící Bouchač svým huronským smíchem.

„Co je?“ řekli jsme s Hezounem najednou.

„Víte,“ chechtal se Bouchač. „Že jste jak dva debilové na prvním rande?“

„Opravdu děsně vtipný,“ odsekl jsem kysele a běžel dál.

 

Město mrtvých:

Po pár okamžicích jsem vyběhl po schodech na něco, co kdysi bývalo hřištěm. Obraz tohoto hřiště se mi vypálil hluboko do mysli. Všude stáli zuhelnatělé sochy lidí, kteří strnuli v momentě, kdy je zabil výbuch.

Nejhorší bylo, že tohle nebyla skupinka vojáků. Tohle místo muselo sloužit jako uprchlický tábor. Sousoší vyděšené ženy chránící svým tělem tělo svého dítěte. Oba proměněni ve spálenou slupku kdysi žijících bytostí. Po zdech domu byly vidět stíny lidí vypálené do cihel.

Nemůžu si pomoci, tohle mě opravdu složilo.

Nějak v duchu jsem cítil, jak Karina vyděšeně polkla. Možná žila pouze jako poradní program, ale asi s uchovala nějaké emoce ze svého dřívějšího života.

Navolil jsem soukromý kanál na Hezouna. Šéfa jsem nemohl nějak zastihnout.

„Můžu mluvit?“ zeptal jsem se.

„Co potřebuješ?“ řekl klidně, jakoby jsme se před pár minutama nepohádali.

„Kdo odpálil tu bombu?“

„Graves,“ odpověděl okamžitě. „Prokopali se do základny a zahájili útok. Graves společně s pár obránci se udrželi, evakuovali, co šlo a pak sami odletěli. Nakonec odpálili všechny atomovky, co měli po ruce.“

„Aha, kde je Šéf?“

„Čekaj s KSkama na vlak. Až k tobě dorazíme, tak ti to vysvětlíme.“

„KSkama?“

„Klub Sráčů,“ vysvětlil Hezoun. „Další terminátoři. Pomůžou nám.“

Viděl jsem, jak se Hezoun s Bouchačem pohybují nějak rychle. Těsně vedle sebe běželi po ulici přímo mě naproti, i když to měli ještě pořádnej kus cesty.

„To běžíte?“

„Néé,“ řekl najednou Bouchač. „Vozíme se!“

„Cože?“ vyvalil jsem oči.

„Z oblačný nám poslali pár terénních vozidel, ať se urychlí naše přesuny. Tak se vezem a jedem pro tebe.“

„Ovšem to nic nemění na faktu,“ zařval zničehonic Hezoun, a bylo vidět na displeji, jak prudce zpomalili. „Že tyhle ulice jsou plné trosek a já si musím dávat sakra majzla, abych něco nesejmul!“

„Jasný, kde dáme spicha?“

„Okamžik, ozval se zase pro změnu Bouchač. „Posílám souřadnice.“

Během okamžiku se mi na displeji ukázal bod srazu, ne jen pozice Bouchače s Hezounem, ke kterým mě to předtím navádělo. Bylo to zhruba na půli cesty mezi námi, když jsem si zvětšil mapku. Nutno říci, že mapa tohoto města je dosti zastaralá, přece jenom atomový výbuch je atomový výbuch.

Tudíž některé ulice neexistovaly nebo většinou všude byly neprůchodné trosky, které jsem musel důkladně obcházet, nebo přeskakovat.

Z toho druhého mě začaly brzo pekelně bolet kolena. Karina mi okamžitě stříkla do krve něco proti bolesti, ale ta moc rychle nemizela. Skočte si patnáct metrů převýšení a třicet do dálky. To minimálně pětkrát za sebou. Pokud ani po tomhle vás nebudou bolet kolena, smekám.

Vzduch se pomalu pročištoval a na obzoru bylo vidět něco, co vzdáleně připomínalo zářící slunce. Zářilo v dáli jako jakýsi záblesk naděje. Jakoby ještě nebylo všechno ztraceno.

„Takhle nemysli!“ pokárala mě Karina.

„Proč ne? Vždyť už jsme stejně v háji…“

„Myslíš?“ zavrčela. „V háji budeme, až to ostatní vzdaj. Ty to nesmíš vzdát, alespoň kvůli mně.“

Výstřel.

Prudce jsem se otočil.

Kagošovi za mnou se rozlétla hlava do okolí a ti dva za ním na okamžik zkoprněli.

Další dva výstřely a oni padli k zemi.

Opět jsem se otočil, zbraň  připravenou.

Na druhé straně náměstí jsem spatřil mezi troskami střechy jednoho z domů postavu v popelavé zbroji. Jen zamávala a pak opět zmizela. Ozvaly se další výstřely a Kagoši dole na náměstí popadali a já měl volnou cestu. No, alespoň jsem ušetřil za náboje.

Pomalu jsem se přesunul po náměstí. Hromada sutin mě poskytovala dost míst k úkrytu a místa, odkud si vyhlédnu další cíl přesunu. Stejnou taktiku bohužel použili i Kagoši.

Vše se zvrhlo v obrovskou melu, kdy jsem probíhal vraky vozů a neustále to kropil i přes zdi. Naštěstí to většinou byli Útočníci s puškami, nebo brokovnicemi, tudíž nijak extra velká hrozba.

Odstřelovač mě kryl celou dobu a půlku z nich zastřelil on sám. Nevšiml jsem si, že by někdy minul, nebo dokonce se mnou komunikoval. Prostě takový strážný anděl s padesátkou odstřelovačkou.

Ruku na srdce, kdo z vás to má.

Nakonec se mi povedlo zmizet ve vratech do podzemní garáže, kde to vypadalo klidně. Ovšem zdání klamalo. Během dvaceti vteřin se na mě sesypala nejméně třicítka Kagošů, kteří byli velice překvapeni nečekaným návštěvníkem.

Bohužel, jejich veškerý odpor se zúžil na to, že na mě vyběhli, vypálili pár ran a pak vystříkli obsah svých tělesných tekutin na nejbližší zeď či podlahu.

Kulky létaly (opět) všemi směry, ale tentokrát až nezdravě často tím mým. Štít to párkrát pořádně schytal, ale energie mě neklesla pod třicet procent. Kdyby klesla pod dvacet, veškeré kontrolky by se u mě na displeji zbláznily.

Po ujištění, že všichni protivníci slouží jako nové graffiti, jsem si přes celý displej vyvolal mapu oblasti.

K cíli mě to zbývalo jen pár bloků. Souřadnice ukazovaly na střed jednoho náměstíčka, ale bůh ví, jak to tam teď vypadá a jestli se tam Hezoun vůbec dostane.

Ti dva se blížili velkou rychlostí, nicméně bylo jasné, že já tam budu dřív. Tudíž jsem vyrazil a na nic nečekal. Vyběhnul na střechu garáží a s rozběhem přeskočil ulici. Tam seběhl po zničených schodech a rovnou do sklepa. Po ulici se jinak rojil jeden Kagoš vedle druhýho, ale naštěstí si mě nevšimli. Už jsem na tom nebyl nejlíp s municí, a proto musel každý střet důkladně rozmýšlet.

Sklepem to šlo nakonec snadno. Vyškrábal jsem se však do nejvyššího patra, abych měl předběžný přehled o situaci.

No, na náměstí se Kagoši poněkud přemnožili, co si budeme povídat.

Tři velké skupinky se přemisťovaly a očividně něco hledaly. Někoho.

A vypadali celkem nasraně.

Zapnul jsem vysílačku: „Hoši, jak jste na tom?“

Jejich tečka se na mapě přibližovala velkou rychlostí.

„Už jsme tůůů!!!“ ozval se najednou Hezoun.

Z jedné méně ucpané křižovatky se vyřítilo terénní vozidlo s těžkým rotačním kulometem na zádi. Tam stál Bouchač, Hezoun řídil.

Vozidlo prudce zbrzdilo a efektivním smykem se zastavilo před překvapenými protivníky.

Kulomet se roztočil.

„Ná pipipi!“ chechtal se Bouchač, když je kropil těžkými projektily.

Já pomalu seskočil a pomohl jim dokonat dílo zkázy.

Kagoši byli tak překvapený, že ani nestihli pořádně zareagovat.

Po boji Bouchač zahodil prázdnou bednu od nábojů do kulometu a dal úplně novou na sto tisíc nábojů. Pak seskočil a vykročil naproti mně.

„Půjčíš mi kulomet?“ zeptal se.

„Proč?“

„Jsem s ním efektivnější,“ vysvětlil.

Popadl ten svůj a magnetickým držákem jej připevnil k ocelovému ohraničení skel vozidla. Mířil přesně dopředu. Ten můj si vzal do druhé ruky a mířil do boku.

„Ty dokážeš střílet oběma najednou?“ podivil jsem se.

„Střílet ano, mířit ne,“ zazubil se.

„Naskoč!“ zavolal Hezoun a tůroval motor.

Zadek tereňáku se trošku prohl pod mojí váhou. Vyskočil jsem nahoru a postavil se za kulomet.

„Můžeš,“ oznámil jsem.

Kola se prohrábla a zvířila hromadu prachu. Vůz se poté prudce otočil a vyrazil směrem, jenž přijel.

V tu chvíli nám Šéf poslal zprávu.

„Podívejte se na satelitní průzkum!“

Okamžitě jsem si vyvolal mapku a spatřil hromadu červených teček mířících přímo na nás.

„Upláchneme jim!“ zvolal Hezoun a přidal plyn.

 

Spálené gumy:

Tereňák divoce poskakoval na cestě. Já se neustále otáčel a hledal nějaký cíl. Hezoun měl v jedné věci pravdu- upláchli jsme jim. I když, příště bych radši bojoval, než abych zažil znova jeho rychlou jízdu. Ač bych proti tomuhle měl být odolný, můj žaludek létal nahoru dolů a už tak bolavá kolena to schytala.

„Potkal jsem tam někoho od nás,“ řekl jsem najednou.

„Koho?“ zpozorněl Bouchač.

„Popelavá zbroj a nebezpečný s odstřelovačkou,“ vysvětli jsem. „Kryl mi záda chvíli, ale pak jsme si každej šel po svém.“

„Jó,“ rozřechtal se Hezoun. „Tak to byla Mraznička. Odstřelovačka od Komiků. Nemluví, nemá nervy a nikdy nemine.“

„Proč nemluví?“ dotázal jsem se zvědavě. „Nemůže, nebo nechce?“

„Nechce, protože jí prej někdo řekl, že její hlas zní, jak když retardovaný čivavě řežeš koule.“

V tu chvíli jsem vybuchl smíchy: „Cože?“

„Už je to tak.“

Raketa kolem nás proletěla sotva pár metrů.

Vybuchla v troskách domu a pěkně s námi zamávala.

„Doprdele!“ zavrčel Bouchač.

Bojová loď se vyloupla z trosek mezi budovami. Možná proto jsme ji nespatřili na satelitu. Co jsme však spatřili, byla hromada červených teček blokujících cestu.

Zátaras!

„Držte se!“ zařval Hezoun a zrychlil.

Motor řval na plný výkon, Bouchač střílel z obou kulometů naráz po přibíhajících Kagertech a já si s rotačákem vzal do parády loď.

Bohužel nebyla jen jedna.

Jakmile šla po dlouhé salvě k zemi, objevily se další dvě. Pak další tři.

Celkem nás mezi ulicemi honilo pět bojových lodí a my se blížili k zátarasu.

Čas se prudce zpomalil a začal táhnout jak rozteklá čokoláda. Všichni tři jsme začali vztekle řvát. Kulky bušily do pancíře ze všech stran a nábojnice z kulometů se jen sypaly na podlahu.

Jedna z lodí se naklonila na bok a začala hořet.

Jeli jsme tak rychle, že kdybychom zatočili, skončili bychom na boku.

Museli jsme rovně.

Navíc začínali přibíhat i z boků.

Hezoun zarazil pedál do podlahy.

Bouchač se pořádně zapřel.

Pevně jsem sevřel držák kulometu a nepřestával střílet.

Náraz!

Těmi rychle na sebe nakupenými vraky jsme doslova proletěli. Pevné nárazníky odpálily trojici vraků na všechny strany. Hromada létajících trosek poslala k čertu další Kagoše.

Tereňák se jen zakýval a pokračoval dál.

Otočil jsem se s rotačákem na podstavci a pokropil všechno okolo. Pak jsem se věnoval opět lodím.

Po několika okamžicích zbyly jen dvě, které nehořely a střílely po nás.

Raketa nad námi proletěla a zasáhla jednu z nich. Ta druhá se okamžitě stáhla.

Nechápal jsem.

Pochopil, když jsem se otočil. Na střeše a v oknech budovy naproti nádraží vykukovalo nejméně osm dalších terminátorů a ti bez přestání kropili nabíhající Kagerty.

Ti padali po desítkách. Po chvíli se stáhli a dali pokoj. Na ulici zůstala spousta jejich mrtvých těl. Chvíli jsem si prohlížel, jaké to zajímavé malby dokázali Terminátoři z nich udělat. Spousta krvavých šmouh rozesetých po celé ulici a zdech.

„Komici,“ odtušil Hezoun.

O nich už jsem slyšel. Jednalo se o jednu z několika skupin, jež zde byly nasazeny.

Tereňák vjel do garáže naproti nádraží. Zhasli jsme světla a vystoupili. Tam už na nás čekal Šéf se zbytkem skupiny. Všichni si v temné garáži svítili baterkami na přilbách. Rozhodně tam nebyla jen naše skupina. Bylo nás tam o hodně víc.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se Šéf a určitě se usmíval.

„Vcelku dobrá,“ odpověděl jsem. „Jen trochu překagertováno.“

„No, hochu,“ připustil. „To se ti v tom případě nebude líbit, kam jdeme teď. Jdeme totiž do jejich hlavní základny!“

 

Píseň přežití- 6 kapitola

Kapitola 6- Zahnáni do kouta

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 1:20

 

Výměna názorů:

Hned po zavření dveří na ně vojáci začali nahazovat vše v okolí. Stoly, židle a volné cihly. Já jsem přistál na protější stěně tak tvrdě, že mi vypadl kulomet z rukou. Hezounovy ruce se sevřely kolem okrajů zbroje u ramen. Několikrát se mnou praštil o zeď a já doufal, že to puška vydrží. Naštěstí bušil jen o ocelové pouzdro, v němž byla uchycená.

„Ty kreténe!“ řval vztekle. „Co sis kurva myslel do prdele!?! Si myslíš, že seš nějakej komiksák nebo co? Kurva, málem jsi nás všechny zabil!“

„On zabil Karinu!“ vyštěkl jsem vztekle.

„Tys neviděl, jak šly kulky?“ řekl Šéf klidně, než stačil Hezoun něco říci. „Až ti to dojde, tak nám ještě poděkuje.“

Nastalo hrobové ticho. Já v duchu přemítal, co tím myslel, přišlo mě divné, že ho ani jedna kulka netrefila, ale připisoval jsem to své nešikovnosti, než nějaké technologii.

„Jen jsem ho netrefil,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Možná,“ připustil. „Ale příště takhle neblbni. Holt budem na tebe dávat pozor.“

Hezoun mě pomohl na nohy:

„Jestli chceš umřít kvůli nějaký svý podložce do postele, tak fajn, ale my ostatní tu zařvat nechcem.“

„Nebyla to nějaká moje podložka!“

„No, možná jste se chtěli vzít, ale na tom nezáleží… Pustila by tě k vodě! Ženský jsou neuvěřitelný mrchy!“

V tu chvíli moje pěst mířila přímo na Hezounův obličej. Bouchač stál naneštěstí za mnou a stihl chytit mou ruku.

„Nechte toho!“ zavrčel Šéf. „A radši vymyslete, jak se odsud dostat.“

„Rozkaz!“ řekli jsme jednohlasně.

Zpakoval jsem kulomet a šel se podívat po ostatních přeživších. Naše drobná rozepře s Hezounem je všechny docela vyděsila. Drželi se při zdích a sledovali nás svými podezřívavými pohledy. Většinou se jednalo o mladé kluky, kolem dvacítky. Někteří se na nás dívali s respektem a jiní s obavami.

„Velitelství! Slyšíte mě, kurva?“ řval Šéf naštvaně, když se mu nedařilo dovolat na velitelství.

„Vojenský vybavení,“ rýpl si Hezoun. „Funguje do tý doby, než ho potřebuješ.“

„V týhle budově to nikdy nefungovalo,“ ozval se jeden z vojáků. „Tohle je jedna ze starých servisních budov vedoucí do systému kanálů pod námi.“

„Víte, kde je vstup?“ opáčil Šéf pohotově.

„Ano, pojďte za mnou.“

 

Temné tunely:

Čtyři silné paže opatrně nadzvedly téměř třicetikilový poklop, jež se měl otevírat pomocí počítače.

Rozsvítila se dvojice baterek a ty prozkoumaly tunel. Světlo ukázalo pouze žebřík a kovový ochoz vedoucí do neznáma. A hlavně klid.

Šéf ustoupil a sklopil zbraň.

„Fénix, Hezoun,“ pokynul. „Jdete první. My ostatní budem hlídat záda.“

„Rozumím,“ odpověděl jsem a vydal se k žebříku.

Opatrně nakoukl dolů a namířil kulomet do temnoty.

„To tam chceš jít s kulometem?“ dotázal se Bouchač. „Vždyť se tam s tím neotočíš!“

Po okamžiku váhání jsem mu dal za pravdu. Stiskl tlačítko a hlaveň kulometu se stáhla do sebe. Obrovský neforemný vak přesunul na záda a pohybem paže přesunul pušku do rukou. Rozsvítil baterku a skočil dolů.

Kovová podlaha zaduněla. Stál jsem na jakémsi ochoze vedoucím na druhou stranu nad obrovskou šachtou. Pro jistotu jsem si zapl ještě čtveřici světel na helmě a vydal se pomalu dopředu.

„Můžete,“ řekl jsem po pár krocích v temnotě s jistotou, že tu nikdo není.

Za mnou pomalu slézali ostatní. Vojáci po žebříku a můj tým to prostě seskočil. Pokaždé to zadunělo.

Hezoun se vedle něj zařadil, kývli na sebe a vydali se vpřed. Ostatní se zformovali za nimi a „obyčejní“ vojáci s nimi udržovali krok. Lépe řečeno, oni šli natolik pomalu, aby si mysleli, že jim stačí.

Kužely světla olizovaly staré vlhké zdi plné prachu a pavučin. Dlouho tu nikdo nebyl, napadlo mě.

Všechno tu bylo takové… zašlé. Chodby se na mnoha místech zakrucovaly, nebo křížily s jinými. Jeden z těch vojáků „prý“ znal cestu. Vždy řekl, kam máme jít, ať už to bylo doleva nebo doprava či rovně.

No, upřímně, kdyby nás navigovala peroxidová blondýna s Íkvé-Tykve, dopadli bychom jednoznačně líp.

Po pár minutách bloudění v kruhu přiznal, že se ztratil. Hezoun to okomentoval nadávkou šťavnatou jak zralý třešně a já pozdvihl oči v sloup.

Nakonec jsme to vyřešili následovně: Na každý křižovatce jsme položili světle žlutou neonovou zářivku.  Když jsme se na ní vrátili, dali jsme tam druhou, rudou.

Nutno říci, že jsme takhle šaškovali nejmíň hodinu. Prolézali jsme stejné chodby téměř dvacetkrát, než si Bouchač hlídající naše záda všiml špatně viditelných dřevěných dveří.

Stačil jeden silný kopanec a průchod byl volný. Úzký tunel, kde jsem musel bejt přikrčenej vedl do další sítě chodeb.

Nakonec jsme se dostali do velké několikapatrové místnosti podobné divadelnímu sálu. Akorát tu byly hrobky místo sedadel. Nemohl jsem si pomoci, ale působilo to na mě dosti komicky.

„Hrobka vládců,“ řekl najedou „skvělý“ navigátor.

„Víš, kde jsme?“ zeptal se Šéf.

„Kousek za akademií,“ odpověděl. „Tohle vím jistě. Kdysi jsem tu byl… jako malej.“

Ukázal na velké dřevěné dveře: „Támhle je východ.“

Ve vzorné formaci jsme se vydali ke dveřím. Hezoun je vykopl a my jej klidně následovali. Rus s Hezounem šel tentokrát vepředu.

„Hele, co má Hezoun za trable?“ zeptal jsem se Tichošlápka kráčejícího vedle mě.

„Nesnáší ženský,“ odpověděl.

„A proč? Jeho opustila, a proto se stal jedním z nás?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Chytil od kurvy syfla.“

Vyvalil jsem oči. „Cože?!?“

„To, cos řekl,“ ztišil hlas Tichošlápek. „Se stalo Šéfovi. Manželka mu utekla s Gravesem. Jako jednoho z nejlepších mariňáků ho to pekelně vzalo, zvlášť když zjistil, že jeho dcera jaksi není jeho. Víš, co tím myslím?“

„Vím.“

„Hele, debile,“ ozval se znenadání Hezoun zepředu. „Když už o někom vyzvídáš, tak to aspoň dělej s vypnutou vysílačkou!“

V tu chvíli mě došlo, že Tichošlápek si ji nejspíš na okamžik vypnul. Stačilo určitým způsobem zacvakat prsty. Tím se dala ladit i frekvence vysílaček. Bohužel, zapomněl jsem na to.

„Sorry,“ usmál jsem se pod přilbou. „Jen chci vědět, proč seš takovej magor.“

„Cos to řekl?!“ zarazil se.

„Tak se uklidníme, ano?“ ozval se znenadání Šéf a veškeré pokusy o hádku padly.

Zarazilo nás něco jiného.

Škrábání.

Nejprve jsme tomu nevěnovaly pozornost, ale časem se to začalo rozléhat chodbami. Jako bychom se přibližovali ke zdroji. Neměli jsme to už daleko k východu, ale kdosi řekl, že to mohou škrábat na zdi uvěznění civilisté a Šéf se toho chytil.

Šli jsme bez zastávky za zvukem. Tyhle chodby mě začaly lézt na nervy, nebylo se téměř podle čeho orientovat.

Našli jsme další dřevěné dveře, za kterými zněl pravděpodobně zdroj toho škrábání. Kdyby ty dveře Hezoun s Rusem nevykopli, asi by udělali líp, protože to, co jsme našli, předčilo naše očekávání.

Na druhé straně haly bylo něco, co připomínalo obří šroubovici zakončenou dvěma ostrými bodci.

A z té šroubovice vylézal zdroj toho škrábání- pavouci. Drobní černí se šesti nohama a osmi zářivýma očima.

Jakmile nás zmerčili, okamžitě zaútočili. Prostě jsme vlezli, kam neměli. Najednou se na nás valila hromada hnusnejch pavoučků ne větších než pěst, kteří měli úžasnou vlastnost- po zásahu vybouchli.

Takže jakmile Rus (vystřelil totiž první) zasáhl prvního, změnila se jich většina v ohnivou kouli a dost to otřáslo s místností.

„Ústup k východu!“ zařval Šéf.

Východ byl naštěstí na druhém konci tunelu, jímž jsme přišli. Většina z nás naštěstí byla ještě na chodbě, tudíž se nikdo nemusel tlačit vehementně u dveří.

Vojclové zdrhali ze všech sil a my je popoháněli. Zároveň kryli ústup. Neustálé výbuchy pavouků osvětlovaly tunel víc než naše svítilny a záblesky z hlavní.

Pavouci začali vylézat i z děr ve zdech. Jeden se dokonce dostal až k trojici vojáků úplně vepředu. Skočil na vojáka, dvěma kousnutími se mu dostal pod brnění a kůži a vsoukal se dovnitř. Jestli vám něco říká pojem „masová fontána,“ tak asi tušíte, čeho jsem byl svědkem.

Všichni tři zemřeli na místě a další dva zůstali s utrhanými končetinami ležet. Tudíž jich zbylo pouze osm, pokud nepočítám nás šest.

Po tomto šla veškerá spořádanost stranou a vše se změnilo v zběsilý úprk tmou k východu. Najednou jsem byl poslední. Neustále se otáčel a kropil pavouky.

Než se nám podařilo otevřít železné dveře a dostat se po úzkých schodech nahoru, vystřílel jsem trojici zásobníků. Vrážel jsem poslední na sedmdesát pět ran, zatímco Hezoun s Rusem hodili čtveřici fosforových granátů a prudce zabouchli.

Celé sklepení se pořádně otřáslo.

Nastala chvilka oddychu, alespoň jsem v to doufal. V klidu jsem nechal na čerpadlech v hrudníku, ať mě dostanou adrenalin z krve a ventilátory ve zbroji nechal nafouknout čerstvý vzduch.

Po uklidnění všech přítomných jsme zjistili takovou nemilou věc. Byly jsme stále v podzemí, i když „Navigátor“ se dušoval, že už je to poslední patro, těsně pod povrchem.

Naneštěstí vedla k dalším schodům jen jediná cesta. Dlouhá úzká chodba jak ze středověku plná dřevěných dveří a v půli rozdělená poněkud nepatřičným železným ochozem nad propastí. Šéf lehce nakoukl a tiše hvízdl.

„Dolů je to snad padesát metrů.“

„Vede to do sítě kanálů,“ vysvětlil Navigátor. „Kdysi to tu postavili jako muzeum, ale pak se to támhle probořilo a jaksi už nebyl čas to zazdít. Tak tam dali jenom ochoz.“

Nutno říci, že vypadal pěkně vratce. Nejprve prošli Hezoun se Šéfem, pak vojclové a nakonec zbytek z nás.

Já šel jako poslední. Nejprve zkusil pevnost ochozu. Zrezlý nebyl, ale bombardování a boje na povrchu s ním musely pěkně zamávat.  Taky bylo vidět, že dostal pořádnej náraz z padajících sutin. Zábradlí zohýbané a v mřížích na zemi zela nádherná díra jak do prdele. Našlapoval jsem pomalu a opatrně.

Strach z toho, že to pode mnou rupne, nebezpečně sílil. I ostatní chodili po jednom a také velice opatrně našlapovali.

„Pavouci!“ varoval mě Bouchač. „Za tebou!“

Prudce jsem se otočil, až to s ochozem zavrzalo. Ze tmy se vynořila masa těch bastardů. Jejich oči zářily odpornou žlutou, a šli, hádejte po kom (pro nechápavé- po mně.)

Vypálil jsem dlouhou salvu z pušky a hoši mě ochotně kryli. Nepřestával ustupovat a jen s hrůzou sledoval, jak se počet nábojů blíží k nule.

„Pod tebou!“ ozval se kdosi.

Pozdě.

Milej hnusnej pavouček vyskočil na ochoz a skočil přímo na mě. Bouchnul dobrých třicet centimetrů od mého obličeje. Výbuch to naštěstí nebyl tak strašný, ale i tak štít spadl na pětadvacet procent.

Další už však skákal.

Tentokrát letěl na zbraň.

Podařilo se mi ho levačkou chytit a hodit za sebe.

A to jsem opravdu, ale opravdu neměl dělat.

Ten zmetek vybouchl pár centimetrů od nosníku, tudíž nosník praskl.

Ochoz se otřásl.

A nádherně ulomil těsně u strany, kam jsem mířil.

Podařilo se mi ještě skočit, ale tento krok se ukázal velice nešťastným. Dal jsem si parádní jebu do řepy a po zadku sklouzl z ochozu do temnoty.

Naštěstí jsem padal po nohách, což mělo jedině plus.

Ze shora zněly výstřely stahujících se spolubojovníků. Někdo dokonce stihl zařvat mé jméno, ale už bylo pozdě.

 

Sám v temnotě:

S pořádným zaduněním jsem práskl do betonové podlahy a zanechal za sebou efektivní pavučinu.

Štít padl poprvé na absolutní nulu a počítač hlásil poškození integrity zbroje.

Integrita devadesát osm procent.

Bezvadný.

Škrábání!

Prudce jsem se vzhlédl a namířil pušku nahoru do tmy. Pavoučci lezli za mnou v množství větším než malém (ať žijou zákonodárci, kteří tuhle debilitu vymysleli!)

Pokropil je dlouhou dávkou a to spustilo menší řetězovou reakci. Výbuchy šli snad až do poloviny výšky zdi, nicméně přibývali další a další. Dokonce navrchu zastínili místo, odkud jsem vypadl.

Tentokrát už jsem musel vzít nohy na ramena. Skočil do odpadního kanálu a utíkal tmou co nejdále od nich. Při jednom z ohlédnutí jsem zjistil, že oni nejdou do vody.

Bojí se jí!

Doběhli mě a obklíčili, do vody ve které jsem byl, však nešli. Zůstaly stát na suchu a bedlivě mě pozorovali. Chtěli zaútočit, jen nevěděli jak. Na to, že tunel byl celkově široký asi osm metrů (část s vodou měla zhruba čtyři) bylo podezřelé, že je odvaha tak rychle opustila.

Teď jsem dostal odvahu zase já. Pustil jsem pušku do vody, vytáhl zbývající čtveřici fosforových granátů a sedl si do vody. Nyní jsem ji měl až po prsa, původně sotva po kolena. Jelikož jsem neviděl jinou cestu ven a ocitl se ve slepé chodbě, napadlo mě cosi pěkně blbého. Dal ruce před sebe a lehl si. Prudce hodil dva granáty na každou stranu a ponořil se celý. Zaklapl stínidlo obličeje a zavřel oči. To stínidlo slouží jako kryt před sluncem při bojích ve vesmíru, takže tady mi přišlo celkem vhod.

Uvolnil jsem se a odpočítával.

Tři.

Dva.

Jedna.

Exploze se mnou pěkně zamávala a štít nabitý na plno padl v krátké době opět na nulu. Zbroj to však ustála. Chvíli jsem jen tak ležel a rozjímal. Nad vodou to spálilo určitě všechen kyslík, ale to mě nevadilo. Lehce jsem se zvedl a pustil svítilny na helmě.

Pořádná zkáza, jen co vám řeknu. Celý tunel byl spálený a zeď odrolená. Místy upadlo pár kamínků, takže mě napadlo, jestli jsem to tady nějak výrazně neporušil.

Potom se stalo něco nečekaného. Z temnoty se přihnalo dunění a tlaková vlna mě srazila opět pod vodu. Zem se třásla a voda šplouchala. Vyskočil jsem na nohy, popadl pušku a vydal se na druhou stranu doufaje, že nebude zasypaný. Běžel jsem jako s větrem o závod, né-li rychlejc a tunel se za mnou místy bortil. Nakonec jsem narazil na žebřík na boku tunelu a zběsile po něm šplhal nahoru.

Chvíli se bál, zda-li to pode mnou nerupne, ale naštěstí starý zrezivělý žebřík vydržel. Jen to jeho vrzání mi lezlo solidně na nervy.

Vyšplhal jsem nahoru a dostal se do další sítě tunelů. Tentokrát byly jiné, modernější.  S napřaženou puškou jsem kráčel a prohlížel každé zákoutí, aby tam na mě něco nečíhalo. Naštěstí bylo všude hrobové ticho a klid. A další skvělá věc, že jsem našel cedulku s nápisem východ a šipku doleva označující směr.

Takto jsem se dostal do velké servisní haly plné strojů a beden. Vše bylo poněkud rozházené a poničené. Tato hala zřejmě sloužila k tomu, aby se zde uskladňovali stroje a výbava na čištění tunelů.

Od okolního světa je dělily obrovské ocelové dveře, které sotva drželi na místě.

Něco tu nehrálo.

Při přiblížení k nim se Geiger zbláznil.

Geigerův počítač v mém obleku okamžitě ukázal silnou radioaktivitu a hodnoty vyletěly do závratných výšin. Věděl jsem, že mně to neublíží, ale svědčilo to o dvou možnostech.

Buďto byl za dveřmi jaderný reaktor, nebo na povrchu někdo odpálil atomovku. Po šťouchnutí do dveří jsem si byl jistý, jaká možnost je ta správná.

Dveře se s rachotem sesunuly na zem a já prošel.

Byl jsem na povrchu.

Všude kolem nebylo nic kromě pustiny. Budovy srovnané se zemí a poletující prach. K obloze se vznášely oblaka kouře z hořících trosek.

Otočil jsem se a spatřil to, co hledal.

K oblakům stoupa obrovský mrak po jaderném výbuchu.

Konvoj vezl atomovky, že by ji ze zoufalství odpálili? Nebo vybouchla po cestě? Jak jsou na tom ostatní.

Nemohu si pomoci, ale docela na mě začala lézt beznaděj. Napadlo mě, že ostatní to mají už taky za sebou, stejně jako tohle město.

„…, slyšíš mě?“ ozvala se vysílačka.

„Haló?“

„Tady velitelství!“ řekl něžný ženský hlásek.

„Tady Fénix!“ odpověděl jsem rychle. „Signál je špatný, ale slyším vás. Co se stalo s mým družstvem?“

„Družstvu BZ! Našla jsem ho!“

„Kde je?“ vložil se do hovoru Šéf.

„Tři kilometry na jih!“

„Tři kilometry!?“ zarazil jsem se. „To jsem ušel těma tunelama takovou dálku?!“

„Ne, přesunuli jsme se,“ vysvětlil Šéf. „Tak pohni zadkem, ať nás doženeš!“

„Jdu na to!“

Na displeji se mi od velitelství zobrazila mapička a šipka, kam mám jít. Ať žije moderní technika, řekl jsem si a vydal se po sutinách nahoru rovnou na cestu.

„Tak vidíš,“ řekla Karina znenadání. „Tak špatné to zas nebude.“

Vypl jsem vysílačku. „Karino?“

„Jsem tady,“ odpověděla. „S tebou. Nezmiňoval se jeden z doktorů o jakémsi překvapení, které nevyšlo?“

V blesku jsem si prošel vzpomínky na lékařskou loď a vzpomněl si na to, že jeden doktor něco takového říkal.

„No, vzpomínám,“ řekl jsem a byl rád, že mě nikdo nevidí.

Takhle mluvit sám se sebou. Vypadalo to, že mi pěkně hrabe. Tak brzo a už mi hrabe.

„Tak to překvapení jsem já,“ vysvětlila svým sladkým hláskem. „Doktorům se podařilo převést mé vědomí do tvého obleku. Sice to zpočátku nevypadalo, že to vyšlo, ale teď jsem tu.“

„Fajn,“ odvětil jsem s úsměvem. „Budeš mi radit.“

„Od toho jsem tady,“ usmála se (aspoň jsem to tak cítil.)

Uslyšel jsem zvuky leteckých motorů, jen zněly nějak divně. Temný bas nesoucí se tichou spálenou krajinou plnou trosek lidských obydlí. I to málo světla prosvítající z mraků zmizela a byla nahrazena stínem valícím se přese mě.

Nechtěl jsem se otočit, protože mi bylo jasné, co uvidím.

Ale stejně jsem to udělal.

Celý obzor od jihu byl pokrytý hromadou nepřátelských strojů. Ať velkých, tak malých. Spousta jich pomalu sedala na hranicích města a vysazovala vojáky s vozidly. Vypadalo to, že jich jsou desetitisíce.

„ÉÉÉ, hoši,“ zapnul jsem vysílačku a naladil kanál družstva.

„Ano, Fénixi?“ zeptal se Šéf.

„Vypadá to, že máme problém.“

 

Píseň přežití- 5 kapitola

Kapitola 5- Mise začíná

 

Jméno: Fénix

Jednotka: Terminátor

Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)

Týmové číslo: 6

Čas od zahájení mise: 0:00

 

Přílet:

Šustění listů rotorů od dvourotorového transportního vrtulníku bylo jedinou věcí, kterou jsem z venku slyšel. Pevně držel kulomet a zíral ven do trosek města.  Trojice vrtulníků uháněla směrem k místu výsadku. Od začátku mi tu něco smrdělo, i když čichové buňky (těch pár, co zbylo) bylo uschováno pod přilbou.

Z města na některých místech stále stoupaly sloupy kouře a plamenů. V dáli se urputně bojovalo. Za poslední tři dny, se toho hodně změnilo. K horšímu bohužel. Flotila dorazila ke Svatyni a zahájila masivní koordinovaný útok. Ve vesmíru jsme konečně na chvíli získali převahu. Dole to šlo do háje čím dál rychleji. Kagertové obsadili téměř tři čtvrtě hlavního města a celé okolí. Zůstalo jen několik větších jednotek a hromada dobrovolníků, kteří se zoufale drželi zuby nehty. V horských pevnostech a továrnách byla situace trošku lepší (takhle, zatím je nevzali útokem.) Na velkých pláních se to rojilo Kagerty kam oko dohlédlo a poblíž jižního pólu si postavili něco jako velitelství. Obrovskou černou strukturu vysokou zhruba jeden a půl kilometru a v průměru měřící tři další.

Naše jednotka si bojem na zemi ještě neprošla. Zůstali jsme zaseknutí na jedné z oblačných pevností téměř dva dny a pomáhali s opravami po masivním útoku. Tichošlápek se ukázal jako dobrý technik. Hezoun si furt ladil tu svoji odstřelovačku, sestřeloval průzkumné drony nepřítele, co se nás snažily vypátrat a nabonzovat.

Teprve třetí den od hlavního útoku nás poslali dolů. Přímo do hlavního města, k velké nelibosti Šéfa. Přiřadili k nám jistého praporčíka Kimblea, rezatého Skota s doutníkem permanentně v hubě. Válel se na podlaze vrtulníku a civěl ven, jakoby hledal cíl.

Náš tým seděl na sedačkách, já na pravé straně, Šéf na levé a mezi náma Tichošlápek. Rus s Hezounem si hověli za kulomety. Bouchač seděl naproti nám a zřejmě chrápal.

Kimble vyhlédl ven, vyndal z huby to, co zbylo z doutníku a cvrnkl to někam ven.

„Tak, Hošani. Letíme nyní na Jižní náměstí,“ začal. „Tam se setkáme s plukovníkem Gravesem, jež nás instruuje o našem úkolu. Budu vám sloužit jako spojovací důstojník a koordinátor.“

„Silas Graves?“ zeptal se Šéf a zaklonil hlavu. „Doprdele.“

Tichošlápek do mě šťouchnul: „Teď to bude úžasný.“

Nechápal jsem. Pochopil až po přistání na základně.

Ta slavná „základna“ nebylo nic jinýho, než spousta stanů rozestavěných na velkém náměstí a opevněné budovy okolo. Mezi stany stálo několik transportérů s hrozivě vyhlížejícími raketami a vedle nich trojice tanků.

Vrtulník dosedl na jednu ze čtyř přistávacích ploch a my vystoupili. Jakmile jsme byli venku okamžitě začali nakládat raněné.

Kimble poplácal Šéfa po rameni a naznačil mu, aby jej následoval. Šéf pokynul pro změnu nám.

Vešli jsme do jednoho z největších stanů. Jeho strany byly obsypány spoustou radiostanic a radarů s plnou posádkou. Uprostřed stál skládací ocelový stůl s mapou.  U něho se skláněl plešatý svalovec, notně přes padesát. Když vzhlédl a spatřil Šéfovu černou zbroj, zarazil se.

„Ty,“ zavrčel.

„Taky tě rád vidím,“ odsekl Šéf a spolkl nadávku. „Řekni mě, co máš, ať se s tím neotravujem.“

Šéf přešel k němu a začal mu nahlížet přes rameno, zatímco mu Graves ukazoval různá místa na mapě.

„Z horských pevností nám sem poslali celkem tři konvoje po rozdílné trase. Bohužel, všechny je přepadli pár kilometrů od nás. Konvoje jedna a tři byly kompletně zničeny. Konvoj dvě se zasekl poblíž Univerzity Umění. Jsou tam zabarikádovaní a nehnou se z místa. Problém je v tom, že právě tento konvoj vezl malou taktickou hlavici, jež jsme chtěli použít na jedno z doupat pod městem.“

„Je mi jasný, co chceš,“ odpověděl Šéf chladně. „Dojít pro tvý hochy, pak vzít bombu a odeslat ji do podzemního doupěte. Snadný. Víc toho nechceš?“

„Ne,“ odpověděl Graves a očividně si nevšiml Šéfovy ironie.

„Fajn,“ odfrkl si Šéf. „Jdeme na to. Holt schopní musejí dělat práci za neschopné.“

Toho si už Graves všiml: „Cos to řekl!?!“

Další události přišli jako na zavolanou. Okamžitě mi došlo, že Šéf chce Gravese vyprovokovat k nějaké akci, aby mu mohl rozlousknout lebku. Dovnitř vběhl mladík, stejně starý jak já, v ušmudlané uniformě a šátkem označujícím dobrovolníka na pravém rameni.

„Útočí!“ zařval vyděšeně. „Západní a jižní perimetr!“

Šéf se podíval nejprve na Gravese a pak na nás: „Hezoun, Fénix a Tichošlápek do západního a já si se zbytkem vezmu jižní!“

Nenamáhali jsme se s odpovědí. Otočili se na podpatcích svých těžkých bot jako jeden muž a vystřelili ze stanu.

Na západním perimetru se to už mlelo. Nějakého chytráka napadlo postavit základnu na náměstí a přitom jedna z budov měla velké dvojité schodiště vedoucí seshora přímo k ní. Po něm k nám upaloval minimálně tucet útočníků.

S Hezounem a Tichošlápkem jsme se rozdělili, jakoby do nás střelili. Každý šel na jinou stranu a já přímo rovně. Palcem odjistil pojistku na kulometu, zapřel se a pokropil nepřítele první dlouhou dávkou.

A hned dvojice útočníků padla k zemi.

Doběhl jsem k barikádě z pytlů s pískem a skrčil se. Několik kulek mi zabušilo do těla, ale nebylo to nic, co by štít nevychytal. Počkal jsem, až se štít zregeneruje a vykoukl.

„Pět na levým a osm na pravým!“ zahlásil Hezoun.

Vykoukl jsem a pokropil je: „Oprava: Čtyři na levým, sedm na pravým!“

Teď byl na čase Tichošlápek. Ozvalo se pár výstřelů a jeho tiché:

„Tři na levým, pět na pravým…“

V tu chvíli mě zasáhla kulka přímo do přilby. Jelikož jsem si ještě nezvykl na svoji novou velikost, lehce jsem vyčuhoval zpoza pytlů s pískem. V tu chvíli mi energie ve štítu klesla skoro o padesát procent. Něco mě v tu chvíli v hlavě přeskočilo a já se více méně slušně řečeno pořádně naštval.

Vyskočil jsem na nohy a začal bezhlavě střílet na přicházející útočníky. Padali jeden po druhém a jediné, co si já uvědomoval, byl můj neuvěřtelnej vzteklej řev. Tichošlápek s Hezounem se taky přidali a nepřestávali střílet, dokud všichni neleželi. Jen dvojice útočníků, co stála zrovna na schodech se otočila a zdrhla.

„Ustupují!“ zaječel radostí voják vedle mě, no, spíš to byl ještě mladej kluk, na kterýho zrovna navlíkli uniformu.

Tehdy se stalo něco divného, co se později začalo rozvíjet. Ozvala se Karina.

„Neustupují, přeskupují se!“

Znělo to jako vnitřní hlásek někde vzadu v mé hlavě, ale její hlas jsem poznal bezpečně. Nejvíc mě na tom štvalo jediné- měla pravdu.

„Neustupují,“ zopakoval jsem nahlas. „Přeskupují se!“

Naneštěstí, nebo naštěstí (vyberte si sami) to slyšeli ostatní. Hezoun s Tichošlápkem mi to jen potvrdili a kluk vedle mě strnul. Sakra, vždyť nebyl o tolik mladší, maximálně o rok. Přišlo mi, že za ty tři týdny jsem zestárl o dvacet let.  Na svět jsem začal pohlížet pomalu jak starý válečný veterán, ne jako kluk, co zrovna dokončil akademii.

„Hoši,“ ozval se Šéf. „Je na čase jim to vrátit. Všichni teď vyrazíme vpřed. Přiblížíme se tak ke konvoji ze dvou stran. Velitelství a satelity nás navedou. Zůstaneme rozdělení, tak jak jsme. Vyrážíme okamžitě, ať je donutíme ještě trošku k ústupu.“

„Rozumím,“ řekli jsme jednohlasně a vyrazili.

Společně s Hezounem jsme si vzali každý jednu stranu schodů a vyběhli je rychlým sprintem. Tichošlápek si od nás držel odstup, a jak jsem zjistil, při první příležitosti vytáhl obří hák, nasadil jej do pistole a namířil na nejbližší okap. Vyjel na dlouhém laně nahoru a vylezl na střechu domu, čímž se dostal mimo můj dohled. Já s Hezounem jsme šli normální cestou.

„Kam šel?“ zeptal jsem se Hezouna.

„Bude nás krýt z vrchu,“ vysvětlil. „Obvykle se přemisťuje po střechách nebo podkroví. Je to jeho styl.“

Prošli krátkou chodbičkou na hlavní chodbu v kancelářské budově, zahnuli doleva a vyšli opět ven. K mému velkému překvapení tam čekala dvojice útočníků. Okamžitě jsme je pokropili a vydali se dále. Udělali jsme to beze slov, bez jakékoliv gestikulace. Jakoby strojově jsme najednou zvedli zbraně a zastřelili je. Já teda střílel více méně od boku, protože jsem nestihl mířit.

U toho mého kulometu je to vlastně jedno. Tisíci rannej zásobák velkej jak dvě pěsti vedle sebe, malinkaté trhavé náboje s obrovskou průrazností likvidující vše, co jim přijde do cesty. Já té zbrani říkal jednoduše- Sprej.

Na tom plácku už nás nikdo další nečekal. Zahnuli jsme doprava a vyšli na kdysi krásnou zahradní terasu nad budovou, z níž jsme zrovna vyšli. K ní vedlo několik poničených schodů, jež nebyl problém zdolat.

K naší smůle nás na terase čekalo nejméně šest útočníků doprovázených odstřelovačem. Okamžitě jsme se schovali za sutinami a lehce vykoukli.

„Já se o něj postarám,“ ozval se Tichošlápek a oba jsme věděli, koho myslí.

Vzduchem proletěla kulka a odstřelovači se rozletěla hlava na všechny strany. Ty jeho obří brýle se rozbily o betonovou podlahu. V tu chvíli přišla řada na nás dva. Vykoukli, pokropili a hledali si každý sám jiný kryt. Takto šli k zemi snadno, i když bylo vidět, jak spolu spolupracují. Pečlivě se kryli a hlídali jeden druhému záda.

Pravda, schytal jsem pár zásahů, ale štíty vše pokryly na jedničku. Urychleně jsme se přesunuly z terasy dovnitř budovy. Tam nás naštěstí nikdo nečekal. Vše však bylo zdevastované. Stoly rozmlácené, židle rozdrcené a všude stopy po střelbě.

Šéf říkal o tom, že v této oblasti se bojovalo doslova o každý metr a nyní se to ukázalo v celé kráse. To, že jich zaútočilo tak málo, bych přikládal testování naší obrany, než úbytku jejich jednotek.

O pravdivosti mé teorie jsem se přesvědčil o několik sekund později. Jakmile jsme s Hezounem vyšli na větší plácek vedoucí mezi domy přímo na jednu z hlavních ulic, pokropila nás sprška střel. Okamžitě si našli kryt a z něj hledali cíle. Nutno říci, že během dobrých 4 sekund tu bylo víc, jak patnáct Kagertů s útočnými puškami a někteří třímali něco, co připomínalo brokovnici.

Taky že jo.

Moje taktika krčit se, rychle vykouknout a pokropit je dlouhou dávkou z kulometu se ukázala jako velice praktická a užitečná. Zbroj sice schytala několik zásahů, ale nikdy energie ve štítech neklesla pod pětačtyřicet procent.

S Hezounem to nebylo jiné. A Tichošlápek nám zdatně sekundoval ze střech. Poté, co mu došla munice, seběhl osm pater jedné z budov během pár okamžiků a dal si s námi spicha přímo pod ní. Pušku si složil na záda a pokračoval pouze s malým samopálkem v ruce.

Druhá část našeho týmu se činila více, alespoň podle vysílačky. Dispečink hlídající satelity nás navigoval ke konvoji. Podle toho, co jsem slyšel, naráželi na mnohem hustší odpor, než my. Vysvětlení přišlo až později- hlavní útok na naši základu se musel rozdělit na dvě části. Jedna musela zvládnout obklíčený konvoj a druhá základnu. Těch pár tuctů protivníků, přes které jsme se dostávali my, bylo docela prd oproti tomu, co zvládal Šéf s Bouchačem a Rusem.

Dostat se ke konvoji byla jedna věc. Osvobodit ho ze smrtelného obklíčení věc druhá. Těžší. Výrazně.

Celý konvoj se zasekl na jedné dlouhé ulici, jež z jedné strany zatarasili zničenými náklaďáky a z druhé něčím, co vypadalo jako kagerstký tank, nyní již však zničený, tudíž nemohu odhadnout, jak předtím vypadal. V současnosti to byla hromada zuhelnatělého kovu bez jakékoliv známky smyslu uspořádání.

S týmem jsme se pustili do čištění okolí. Je mi líto, ale to, co se dělo nedokážu nějak podrobně popsat.

Vše se zvrhlo v obrovskou přestřelku mezi hochy uvězněnými v náklaďácích, budově naproti univerzitě, nám a spoustou Kagošů (tak jsem jim začal v duchu říkat.) Do krve se mi nahrnulo množství adrenalinu a já vše vnímal záblesky. Vše, co jsem učinil, bylo téměř automatické. Nedokážu to popsat.

Najednou jsem stál u lehkého kulometu na střeše univerzity a kropil utíkající Kagoše. Kolem mě se válelo pár jejich mrtvých těl a ty kulomety také patřily kdysi jim.

Po utichnutí posledního výstřelu mě Šéf poslal dolů a tam mě došlo, proč jim cesta sem trvala tak dlouho- táhli sebou ještě Kimblea s dvojicí normálních vojáků.

„Dobrá práce, Fénixi,“ poplácal mě Šéf po rameni, když jsem sešel dolů. Ostatní tam už čekali.

Vojáci pomalu vylézali ze svých děr a děkovali nám za pomoc. Vojáci si očividně oddechli a najednou si člověk myslel, že všechno bude v pohodě. Několik hochů seskočilo z jednoho náklaďáku, chvíli komunikovalo s velitelstvím a pak na nás mávli, abychom šli k nim.

Šéf na nás mávl rukou, abychom ho následovali.

Kimble se odněkud vyloupl a šel před námi. Nemůžu si pomoci, ale vypadalo to, jakoby nás měl na vodítku. Já šel radši jako poslední a pozoroval, co se bude dít.

Šéf přišel k vojákům: „Zdravím, máte to pro nás?“

Jeden z vojáků s velkou přilbou odpověděl: „Už se to nese, pane.“

Další voják seskočil s jakýmsi větším batohem a nesl ho přímo k nám.

„Tady je jedna z nich,“ oznámil. „My vezeme na základnu ještě další tři. Uvnitř je vše potřebné…“

Přestal jsem vnímat a rozhlédl se.

Panovalo ticho. Ne to ticho po boji, kdy si člověk může oddechnout, ale to ticho, které oznamovalo příchod pěkného průseru. Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde jsem nic neviděl.

Najednou mi došlo, že za mnou něco roste. Doufal jsem, že to je jen mrak přebíhající po obloze. Mé naděje se rozplynuly, jakmile jsem spatřil ostatní, jak zkoprnělé zírají za mě.

Na konci ulice se ze země vynořil obrovský ocelový pavouk s osmi nohama a kráčel si to přímo na nás. Pohyboval se rychle a skoro nikdo nestihl zareagovat.

Zpod jeho hlavy vyjelo nějaké dělo a vypálilo.

Obrovský fialový paprsek přejel přes celý konvoj. Rus po mě skočil a strhl stranou dřív, než paprsek mohl udělat ze mě popel.

Náklaďáky vyletovaly do nebes a explodovali. Vzduch se naplnil výstřely a výbuchy. Najednou kolem nás byli všude Útočníci podporovaní spoustou Brutů. Kulky bušily do mého štítu a ten slábl.

Nepřestával jsem střílet ze svého kulometu, než mi displej na masce oznámil docházející munici. Ve zbrani zůstalo jen dvacet nábojů. Vyhodil zásobník a strčil tam okamžitě nový.

Bez ustání pokračoval ve střelbě a pomalu ustupoval za ostatními ze své skupiny. Vojáci kolem mě padali pod salvami kulek. Najednou nás ubývalo neuvěřitelným tempem.

Pavoukův výstřel zanechal v zemi obrovskou rýhu, z které šlehaly plameny. Náš tým zůstal na jedné straně a Kimble s pár přeživšími na straně druhé. Něco na nás volal, ale přes ten lomoz ho nebylo slyšet a očividně mu vypadla z ucha vysílačka.

„Ustupte do protější budovy!“ rozkázal Šéf.

V tu chvíli jsem ho spatřil.

Vyšel ze dveří akademie.

Ten, co jsem ho spatřil na akademii. Obr v červeném kabátě a žlutýma očima. Tentokrát neměl nůž, ale obrovský revolver, nebo něco podobného. A šel rovnou ke Kimblovi. Za ním se valila vlna Útočníků.

To je ten parchant, co zabil Karinu! Teda, nevěděl jsem to určitě a on byl ideální.

„To je ten parchant, co zabil Karinu!“ zařval jsem vztekle do vysílačky a vrhl se dopředu.

Nemířil, prostě jsem střílel jeho směrem. Kulky létaly z hlavně, ale já se nemohl trefit a zatím trefoval všechny okolo. Tři útočníci se skáceli k zemi, ale on jakoby kulkám unikal.

Došel mi zásobník. Nechápu, jak jsem to mohl tak rychle vystřílet, když první zásobník mě trval celou cestu sem. Prázdný zásobník vyletěl z úchytu s obláčkem dýmu. Zbraň se přehřívá od frenetické střelby, blesklo mi hlavou.

Než jsem stihl přebít, on byl už u Kimblea. Kimble si ho ani nevšiml přes ten rachot. Všiml si ho, až když mu mířil revolverem na hlavu a to jen proto, že jsem na něj mával rukou.

Vystřelil.

Kimblův hezkej červenej baret vyletěl vzhůru, stejně tak obsah jeho hlavy. Zůstala jen spodní čelist.

„Né!“ zaječel jsem a běžel přímo do plamenů.

Kulky z nového zásobníku ho nezasáhly, nevím proč, ale za to zabili další čtveřici útočníků, kteří se měnili pod palbou v rozstřílená torza.

„Zastavte ho!“ ozvalo se ve vysílačce. „Fénixi, stůj!“

Ignoroval jsem to. On byl přednější.

Velitel.

Najednou jsem věděl, jak mu říkat. Prostě Velitel. Kdybych ho dostal, tak se stáhnou. Snad bychom vyhráli celou válku. Kdyby to vyšlo. Bohužel, vše se otočilo o sto osmdesát.

Na levém rameni mě přistála tvrdá ruka. O okamžik později pravá. Snažil jsem se vycuknout, ale kolem pasu mě chytla další dvojice rukou.

„Nechte mě!“ řval jsem vztekle a nepřestával střílet, dokud se zbraň nepřehřála.

„Kryjte nás!“ řval do vysílačky Hezoun.

Kopal jsem kolem sebe a sledoval na displeji stupeň přehřátí zbraně. Klesala strašně pomalu a já se zatím vzdaloval.

„Nechte mě! Já ho dostanu!“

„Je pozdě!“ zařval Šéf.

Táhli mě do budovy a očividně jim to dávalo zabrat. U budovy někdo rozrazil dveře za námi a táhli mě dovnitř.

Těsně než se dveře zabouchly, Velitel se otočil přímo na mě. V jeho žlutých očích jsem spatřil něco jako pobavení a z jeho huby plné dlouhých ostrých zubů se utvořil úsměv.

Dveře se s prásknutím zavřely.

Píseň přežití- 4 kapitola

Kapitola 4-  Z popela povstal…

 

Svět se smrsknul na občasné bílé světlo v jeho očích, hučení ventilace a pohybu hadiček. Necítil nic. Agónie zmizela před dlouhou dobou. Vznášel se v jakémsi podivném oparu. Musel mít v sobě spoustu utišujících léků.

Pořád dokola se snažil zopakovat události, jež ho dostaly do tohoto stavu. Pád transportéru, plameny všude kolem něj, umírající Karina. Černý voják stojící nad ním. Vše se mu slilo do jednoho nepřehledného obrazu.

Procitl.

Zhluboka zalapal po dechu.

„Už se probouzí,“ uslyšel nad sebou. „To je on?“

Zamrkal.

Nad ním se skláněl onen bojovník v černé zbroji, jejž mu říkali Šéfe. Nyní měl však sundanou helmu a James matně viděl jeho bílé vlasy. Vedle něj stál nějaký muž v uniformě flotily a výložkami majora.

„Ano,“ odpověděl Šéf.

„Nevypadá zrovna dobře,“ podotkl druhý. „Je ve stavu, kdy má jistý civil. Proč mě sem k němu táhneš?“

„Protože je to ideální kandidát.“

„Na co?“ zeptal se major.

„Na jednoho z nás.“

Ta slova zvonila Jamesovi v hlavě velmi dlouho. Přeslechl jejich další debatu. Nakonec major někam odešel se slovy: „Dělej, jak myslíš. Nebudu ti v tom bránit.“

Když přišel k sobě tak, aby mohl mluvit, Šéf u něj seděl a hleděl na něj. Jeho tvář byla zvrásněná a pohublá. Vypadal unaveně.

„Co jste tím myslel?“ vykašlal ze sebe James. Hlas měl nepřirozený. V krku ho pálilo a on umíral bolestí při každém slově.

„Nebudu ti lhát,“ začal Šéf a naklonil se k němu blíž. „Umíráš, a i když se z toho dostaneš, už nikdy pravděpodobně nebudeš moci normálně chodit. Máš poškozenou nervovou soustavu. Je pravda, že lékařství dneska dokáže divy, ale tohle bohužel nejde zařídit pro vojáka, který míří do civilu. A ty do civilu jdeš. Nikdy se nepodíváš do boje a do konce života budeš sedět někde v křesle a doufat, že bude bojovat za tebe někdo jinej. Je tu ovšem ještě jedna možnost.“

Šéf nechal ta slova vyset ve vzduchu a čekal, až James řekne: „Jaká?“

„Stát se jedním z nás,“ řekl Šéf a počkal, až si to přebere. „A vrátit jim to. Za sebe, za tvoji přítelkyni, která ti umřela v náručí a za ty ostatní, jenž zemřeli díky nim. Narovinu ti říkám… nebude to plnohodnotný život. Vzhledem k tvým zraněním ti nahradí končetiny protézami a navléknou tě do nanoobleku pokrývajícím celé tělo. My máme jen část a navíc si ho můžeme sundat. Ty v něm zůstaneš navždy. Navždy budeš spíš strojem, než člověkem, ale nebude ti na bojišti rovno. Viděl jsi nás v akci a víš, že oproti normálním lidem jsme silnější a rychlejší. Navíc nás nesloží jedna kulka. Mně jeden v týmu chybí už roky a ty jsi ideální kandidát. Kdyby projekt fungoval, mohl jsi jím být už v akademii, jak jsem koukal na tvé výsledky. Nechám ti čas na rozmyšlenou a zítra se tu zastavím. Rozhodni se, jak uznáš za vhodné.“

Šéf vstal, uklidil židli a dal se na odchod.

James zavřel oči. Před očima se mu míhaly všechny tváře těch, kteří zemřeli. Přátel, nadřízených, Kariny. Vzpomněl si na její hebké tělo, když ho hladil noc před útokem a na to, jak vypadala v transportéru. Hněv v něm narůstal. Věděl, že Šéf má pravdu o tom, jak skončí. Válka pro něj jako člověka skončila. Vrátí se domů, k rodičům a už nikdy nevyleze z domu. Bude z něj invalida, jež může vidět, jak jeho civilizace skončí. Nebo to mohl zvrátit?

„Šéfe,“ zachroptěl.

Otočil se ode dveří, čekaje další slova.

„Ano?“

„Jdu do toho…“

Šéf neodpověděl. Jen se usmál.

 

XXX

 

Druhý den ráno pro něj přišli.

Přeložili jej na pojízdné lůžko a pak ho dlouhou dobu převáželi chodbami až do hangáru. Připadal si jako náklad i když kolem něj pořád byli minimálně dva medici. Cestu si pamatoval matně, neustále usínal nebo zavíral oči kvůli jasnému světlu na chodbách, což byla obrovská změna oproti lehkému přítmí v pokoji.

Převezli ho na jinou loď. Cestu transportérem více méně prospal, takže nevěděl, jak dlouho trvala. Probralo ho až poklepání na rameno. Starý doktor s vrásčitou tváří, drobnou bradkou a velkými brýlemi.

„Vnímáte mě?“

James lehce kývl hlavou na souhlas.

„Takže chcete se stát Terminátorem, je vám jasné, do čeho jdete? Prý jste byl informován.“

James opět lehce přikývl. Nějak už neměl sílu mluvit.

„Je na čase se do toho pustit,“ začal doktor. „Nyní vás instruuji, o co vlastně půjde. Nejprve musíte získat výšku a svalovou hmotu, aby vám zbroj padla. Tudíž do vás pustíme růstové hormony a uložíme na týden k ledu. Normálně by nám to trvalo měsíc, ale máme pouze tři týdny, abychom vás dostali do bojeschopného stavu. Zkrátili nám dobu na necelou třetinu, než se flotila přeskupí a zamíří ke Svatyni. Zatím jasné?“

Tentokrát James už pouze mrkl na souhlas. Byl vyčerpanější a vyčerpanější. Doktor však pokračoval.

„Během toho to týdne budete v hlubokém spánku. Během spánku vám pustíme do mozku výcvikový program, který absolvuje každý terminátor. Navíc vám vyléčíme všechna zranění a nahradíme rozdrcené nohy a ruce robotickými. Původně jsem je chtěl nechat, ale poškození jsou natolik vážná, že s nimi nejde už nic dělat. Druhý týden se obvykle provádí již při vědomí, ale vy budete ještě spát. Jelikož většina vašich orgánů nefunguje a žijete jen díky přístrojům. Až se proberete, budete natrvalo umístěn v nanoobleku pokrývajícím celé vaše tělo, nikoliv jen trup. Díky tomu vám dáme několik vylepšení, co obyčejný terminátor nemá. Třetí týden s vámi proberu, až vás vzbudíme. Pořád chcete do toho jít?“

James zmobilizoval všechny zbývající síly v jeho zničeném a zlomeném těle k jedné jediné věci. Otevřel ústa a lehce zachraptěl: „Ano.“

 

XXX

 

Usnul a probral se uprostřed cvičiště na nástupu. Stál uprostřed nástupu vojínů a poslouchal řvaní výcvikového seržanta, který je instruoval o dnešním úkolu. Pak je poslal běhat. Běžel několik kilometrů plnou rychlostí a nepřipadal si unavený. Za ten den naběhal snad třicet kilometrů, ale necítil žádnou únavu. To bylo jen dobře, protože přes noc měli výcvik boje v lese. Vše pro něj bylo takové zvláštní, jakoby se na svět díval skrze zamlžené sklo.

Cítil, jak mu zkušenosti vlézají pod kůži, jakoby je do něj někdo nahrával. Absolvoval několik desítek kurzů od základního výcviku po létání se stíhačkou.

Jak to všechno rychle začalo, tak rychle to i skončilo. Najednou ho cosi donutilo zavřít oči, a když je otevřel, základna byla pryč a jediné, co slyšel, bylo pípání přístrojů.

Baterka mu posvítila do očí a on jen zamrkal. Všechno bylo najednou strašně jasné a zářivé. Okamžitě zavřel oči.

„Vypadá to, že má nastavenou citlivost příliš vysoko,“ řekl nějaký hlas.

Najednou vše potemnělo, a když oči otevřel znovu, viděl normálně.

„Lepší?“

„Ano,“ odpověděl. Jeho hlas zněl nyní nepřirozeně. Strojově.

„Dobře,“ usmál se lékař nad ním. „Teď vám uvolníme popruhy. Zkuste se posadit.“

Cosi zacvakalo a on se zvedl. Šlo to zlehka. Pak ustrnul překvapením. Celé jeho tělo bylo pokryto černým oděvem, jež obkresloval všechny jeho svaly na rukou a nohou. Trup měl od rozkroku po krk v pevném stříbrno-černém krunýři. Nejvíce ho překvapily jeho ruce. Robotické a tenké. V podstatě vypadaly jako šedivá kostra. Dal je k sobě. Cítil jakýsi dotek, ale necítil jaký. Byl chladný, bez života.

Rozklepal se zděšením. Rozdrkotal zuby a nemohl se zklidnit.

„Klid!“ chytil ho lékař za rameno. „To je v pořádku, za pár okamžiků vám bude lépe.“

Vytáhl injekční stříkačku a píchl mu ji do krku. Třes během několika vteřin ustal.

„Díky,“ odpověděl James.

„Jak se cítíte?“

James se pokusil pohnout nohama. Reagovaly tak, jako dříve. Opatrně je shodil z lůžka.

„Výborně. Teď se pomalu zkuste postavit. Kdybyste měl závrať, okamžitě řekněte.“

Robotická chodidla v nanoobleku se dotkla podlahy. Ucítil jemný dotek. Přitlačil a přenesl všechnu svoji váhu na nohy. V klidu se postavil a narovnal. V tu chvíli ho do čela něco udeřilo. Zakolísal a chytil se za hlavu.

„Vy idioti!“ zařval postarší doktor stojící v pozadí. „Já vám řekl, že tu lampu máte dát stranou!“

Jeden z asistentů okamžitě přiběhl a lampu odsunul. Dva další se vedle Jamese postavili a pevně ho chytli, aby neupadl. Ustál to však bez problémů. Lehce se chytil za bolavé místo na hlavě a promnul si ho. Robotická ruka byla studená, nepřirozená.

„V pořádku?“ zeptal se lékař.

„Ano.“

„Výborně!“ usmál se. „Teď se zkuste projít po místnosti.“

James udělal několik váhavých kroků. Přešel místnost tam i zpět. Po pár okamžicích si zvykl. Cítil se skvěle. Doktor ho chvíli pozoroval, jak kráčí na svých robotických chodidlech. Pak mu pokynul rukou, aby jej následoval: „Pojďte za mnou, dáme vás do kupy.“

Tím do kupy myslel, že ho připojí nejprve na běžící pás a donutí ho běžet dvě hodiny v kuse na plný výkon. Pro Jamese to bylo zvláštní- necítil únavu. Ani když zvedal dvojici padesátikilových činek, ani při dřepech s dvě stě kilogramy na zádech.

Při tom všem ho začal uvnitř hlavy hlodat červíček podezření. Už není člověk, a nikdy jím znovu nebude. Bude pouze stroj ve válce. V duchu se mu chtělo nadávat, ječet, proč to udělal, ale pak si vybavil Karinu, když zemřela. To spálené torzo bez života v jeho přelámaných rukách. Vlasy přiškvařené k lebce a místo očí dvojici uhlíků.

„Jak to jde?“ vyrušil ho z myšlenek příchozí.

„Skvěle,“ odpověděl za Jamese Doktor. „Za týden je plně připraven a vybaven.“

Tím příchozím byl Šéf. Bez černého obleku, pouze ve větší uniformě vypadal jinak. Více… lidsky. I když to byl obří člověk, jenž se sotva vešel do dveří. James vypadal nyní stejně. Musel si na to zvyknout.

„Aspoň nějaké dobré zprávy,“ povzdechl si Šéf. „Přišel jsem vám ho sebrat, protože s ním potřebuji mluvit.“

„Dobrá, odpojte ho.“

Po tomto rozkazu se k Jamesovi přiřítili tři technici, kteří doposud stáli opodál. Odpojili dráty vedoucí z jeho hrudníku k počítačům a pomohli mu z multipressu.

James vstal a společně se Šéfem odešli na chodbu. Vydali se na záď lodi do ubikací, nebo to si alespoň myslel.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ho Šéf.

S odpovědí nespěchal. Prohlédl svoje robotické ruce, nohy a krunýř na hrudníku. Chvíli přemýšlel, co má říci. Ani civění do šedé stěny při cestě nepomohlo.

„Bylo líp,“ řekl po chvíli.

„Vzdáleně tuším, jak se cítíš. Jsi naštvaný kvůli své přítelkyni že? Obrať ten hněv proti těm hajzlům, co to udělali, až se zase dostaneš do boje. Což nebude zas za tak dlouho.“

„Kam to teď vlastně jdeme?“ zeptal se James.

„Představit tě ostatním,“ usmál se na něj Šéf, ale jeho úsměv rychle opadnul. „A dát ti nalejvárnu o nadcházející operaci.“

„Letíme na Svatyni? Budeme ji bránit?“

„Spíš znovu dobývat,“ odpověděl Šéf temně. „Kagertové už jsou tam.“

„Kagertové?“ zarazil se James. „Jak už jsou tam?“

„Před třemi dny jsme dostali zprávu z velitelství na Svatyni,“ začal Šéf. „Vzali je útokem před pěti dny. Zatím jen průzkumná síla, podle těch počtů, ale i tak jim dávají zabrat. Flotila se naštěstí z devadesáti procent stáhla. Zbytek se dovíš na brífinku.“

Došli k ubikacím. Šéf lehce zaklepal. Otevřel dveře a nakoukl. Jen na někoho za dveřmi kývl hlavou a znovu je přivřel. Šoupl Jamese před sebe.

„Běž, neboj.“

S těmito slovy otevřel dveře a šoupl jej dovnitř. Uvnitř ubikací vybavené šesti postelemi seděla čtveřice terminátorů v pouze v kalhotách a nanooblecích. Ti ho uvítali zběsilým potleskem.

Blonďák sedící uprostřed vstal a podal mu ruku: „Vítej mezi námi, chlapče.“

„Tak tohle je Hezoun,“ řekl Šéf. „Jinak, svalnatej černoch je Bouchač, holohlavej týpek s kamenným výrazem Rus a támhleten černovlasej pošuk je Tichošlápek. Nenech se zmást, v boji o něm nevíš, ale tady na ubikacích chrápe, jak kdybys řezal železo flexou.“

„Ha ha ha…“ zavrčel Tichošlápek v odpověď.

Šéf ho poplácal po zádech. „Vzhledem k tomu, že jsi mezi námi nový, tak ti všechno vysvětlíme. Neboj, tady tě žádná buzerace vyšší šarže nečeká. Tady jsme všichni bratři. Najíme se, ne?“

„Já můžu jíst?“ zeptal se James a to vyvolalo salvu smíchu.

„Ovšemže,“ řekl až do teď mlčící Bouchač. „Tvůj oblek všechno recykluje. Navíc jídlo ti dá energii navíc. Takže se neboj najíst. Ten oblek má výhodu v tom, že prostě neztloustneš.“

Rus mu podal papírový sáček s jídlem. James se posadil na nabídnutou židli a otevřel jej. Byl tam obyčejný vojenský hamburger a celofánový váček se sladkým nápojem.

„Díky,“ odpověděl James a s chutí se pustil do jídla. V žaludku mu zakručelo, což byl pro něj příjemný lidský pocit oproti předchozím chvílím.

„V klidu se najez,“ posadil se na postel vedle něj Šéf. „Brífink počká. Teď probereme to ostatní.“

„Co ostatní?“

„Ve výcvikovém simulátoru tě naučili, jak se chovat na bojišti, ale ne jak žít s tímhle břemenem. Od toho jsme tu my. Narovinu ti říkám, už nejsi člověkem a nikdy jím znovu nebudeš. Budeš se muset tomu přizpůsobit. Zvyknout si. V tom ti pomůžeme, to se neboj. Jen si pamatuj, i když máš zbroj a různá vylepšení, pořád seš z části člověk. To znamená, že jsi pořád smrtelný, i když máš tuhej kořínek. Rozumíš mně?“

„Naprosto,“ dojedl James. „Co bude teď?“

„Teď? Teď ti vymyslíme přezdívku. Co vy na to, pánové? Nějaké návrhy?“

„Šestka!“ ozval se Bouchač.

„Švestka!“ zasmál se Hezoun.

„Benjamínek,“ prohlásil Tichošlápek.

„No tak pánové,“ okřikl je Šéf. „Něco normálního, ne?“

„Co třeba Fénix?“ řekl chladně dosud mlčící Rus.

„Cože?!?“ otočili se všichni na Rusa.

„Šéf ho vytáhl z hořícího vraku,“ vysvětlil. „Nebyl z něj nic jinýho než ohořelej škvarek, co sotva dýchal. Teď tu před námi sedí a v klidu jí. A co navíc, za pár dní půjde do boje a pomstí se. Dá se říci, že je jak bájnej pták Fénix. Z popela povstal.“

„To se mi líbí,“ usmál se Šéf. „Co ty na to?“

James se usmál a přikývl. Úsměv to byl poněkud křečovitý, ale musel uznat, že pojmenování bylo trefné.

Kdosi zaklepal. Vešel nějaký postarší major.

„Šéfe?“ prohlédl si je všechny a pohledem spočinul na Jamesovi. „Je připraven? Můžete na brífink.“

„Ano, můžeme,“ odpověděl Šéf. „Pojď, Fénixi, máme práci.“

Všichni vstali a šli za majorem. James očekával, že se projdou po půlce lodi, ale ve skutečnosti přešli jen chodbu do brífinkové místnosti. Chvíli počkali, než předchozí skupina terminátorů opustí místnost a pak vstoupili.

Asistentky roznesly ke stolkům tácky s kávou a oni se k nim posadili. U pultíku před obří obrazovkou také jeden zanechali. Všichni se klidně posadili. Jamesovi přišla židle nyní poněkud malá, ale vešel se. Jak tak koukal, nebyl jediný. Usrkl z kávy a dolil mléko.

K pultíku přišel onen major s postarším admirálem. Oba byli vojáci tělem i duší už od pohledu. Ošlehané tváře, ostré rysy, jen major měl menší pivní břuch. Nicméně, nepochyboval o jeho kondici.

„Pánové,“ začal admirál, podle jmenovky Koroljev, „to, co zde nyní uvidíte, je přísně tajné. Nyní vám řeknu, co se děje na Svatyni a co bude vaším cílem.“

Šéf si lehce odfrkl, jakoby to slyšel už mnohokrát.

„Těsně po McAuliffu se nepřátelská flotila ztratila. Čítala zhruba pětici velkých bitevních lodí a zhruba dvě stovky stíhačů. Zatímco jsme byli zaměstnáni likvidováním jejich sil, co po sobě zanechali, očividně počkali na posily a před týdnem se ukázali- u Svatyně. Už jich nebylo jen pět, nýbrž na dvě stovky velkých plavidel a přilétají další. Ukázalo se, že tyto křižníky jsou ten nejmenší problém. Přitáhli několik plavidel, které se rozdělily na menší kousky a ty se zabořily do kůry planety. Z těch vylezli ti tvorové a začínají hloubit jeden tunel za druhým, aby se dostali bez problémů a nepozorovaně po celé planetě. Vědí, že je tam centrum naší moci a vojenské síly a proto to nevzdávají. Proto se za týden setkáme s flotilou, jež se chystá na protiútok. Většina lodí jsou lodě z doků na Svatyni. Jediná dobrá zpráva- 95% flotily stihlo včas ustoupit díky systému včasného varování.“

No, aspoň něco, pomyslel si James.

Monitor za admirálem zablikal a zobrazil jednoho z těch tvorů. Vysoký, mohutný s šupinovitou kůží, žlutýma očima a ostrými dlouhými zuby.

„Nyní vás seznámím se všemi našimi poznatky o Kagertech.“

James to nemohl vydržet a přihlásil se: „Proč jim říkáme zrovna Kagertové?“

„Čekal jsem, kdo se zeptá… Důvod je jednoduchý. Po prvním útoku jsme prolezli veškeré naše záznamy, zdali se něco takového už nestalo. Byli jsme úspěšní. Zhruba před čtyřmi sty lety se několik okrajových kolonií dostalo do bojů s nepřáteli, kteří údajně vypadali tak, jak ti, co nás berou útokem teď. Tehdy to byl lehký příhraniční konflikt, který stál zhruba dva tisíce životů, a nepřátelé se stáhli. Od té doby tomu nikdo nevěnoval pozornost. V záznamech se o nich zmiňovali jako o „Kagertech,“ takže tímto vznikl jejich název.“

„Děkuji.“

„Nyní budu pokračovat,“ řekl admirál. „Tomuto říkáme Útočník. Jedná se o jejich základní jednotku a my se s nimi setkáváme nejčastěji. Mají naše obdoby útočných pušek a brokovnic. Zbraně mají vysokou průraznost, ale relativně malou přesnost a u brokovnic velký rozptyl a velmi malý dostřel. Jsou vždy ve skupinách minimálně po pěti, obvykle po deseti, či dvaceti.“

Obrazovka na okamžik zhasla a poté ukázala více méně toho samého tvora, jen místo očí měl obrovské žluté brýle. Byl oblečen v jakýchsi povlávajících hadrech, které byly spíš kolem něj omotané, než oblečené jako normální oblečení.

„Tož tomu říkám dobré bulve,“ okomentoval to Tichošlápek.

„Toto je Odstřelovač. Má velkou odstřelovací pušku a dokáže se velice dobře skrývat. Navíc ta puška je velice přesná podle těch několika ukořistěných, jež jsme získali. Většinou operují samostatně nebo po dvou.“

Obrazovka opět pohasla. Rozsvítila se a zobrazila tvora, jež byl o poznání vyšší a mohutnější. Ruce měl snad metr po obvodu. Od pasu nahoru neměl žádné oblečení, jen hromadu jizev různě hlubokých a dlouhých.

„Tento dostal krycí jméno Brut. Je o čtvrtinu vyšší než ostatní. Většinou nese raketomet, nebo granátomet. Toto jsou více méně tři hlavní jednotky, se kterými se setkáváme.  Jenže, je zde zřejmě spousta dalších druhů, navíc, jak jsme zjistili, Kagertové sbírají těla našich mrtvých a odvážejí je neznámo kam. Máme podezření, že je zkusí použít, proti nám.“

Admirál dopil svoji kávu a promnul si unavené tváře. Bylo na něm vidět, že tento brífink uvádí minimálně po šesté, či sedmé.

„Nyní k vašemu úkolu. Nejprve se přesunete na jednu z oblačných pevností v atmosféře planety. Odtamtud vás vrtulníky odvezou na místo výsadku. Tam se setkáte s pozemními jednotkami. Jedna jednotka vám obsadí přistávací zónu a poté vás instruuje o vašem úkolu. Budete pod velením pozemních vojsk, tudíž je budete poslouchat na slovo. Na rovinu říkám, nechci, aby se o mých speciálních jednotkách říkalo, že jsou banda pistolníků. Vyjádřil jsem se jasně?“

Celá jednotka souhlasně přikývla.

„Tímto končím,“ ukončil brífink admirál.

Chvíli panovalo ticho po tom, co admirál odešel. Všichni seděli jako zařezaní. Všem bylo jasné, že zatím prohrávají na celé čáře. Svatyně se stala takovým vojenským středobodem vesmíru, po devastaci vnitřních sektorů, kde nyní žilo minimum lidí. Svatyně, svět s třinácti miliardami obyvatel, skoro třetinou celkové lidské populace, byl nyní pod útokem a skomíral.

Šéf vstal. „Zajdu s Fénixem do zbrojnice a pak se uvidí.“

„Ano, pane,“ odpověděli všichni.

Ostatní se vrátili na ubikaci, zatímco on se Šéfem šel od zbrojnice. Tentokrát to byla delší cesta po lodi. Potkali jen několik členů posádky, ale podle výrazu bylo jasné, že vědí, jak na tom jsou. Naštvané, smířené, ale i vyděšené pohledy členů hovořili za vše. Morálka šla pod bod mrazu a potřebovali nějakou vzpruhu. A to rychle.

Zbrojnice vypadala větší, než ostatní místnosti, jež na této lodi navštívil. Ve třech řadách se zde nacházely zbraně všech druhů a velikostí. V přihrádkách pod nimi uložili příslušenství.

„Tak, tohle je začátek třetího týdne,“ vysvětlil Šéf. „Tady si vybereš výbavu a zbroj. Pak ti ji upravíme podle potřeb. Sice to neodpovídá vojenským standardům, ale když v tý kisně budeš trávit dvacet čtyři sedm, musíš to mít aspoň trochu pohodlný.“

James opět pouze přikývl. Poslední dobou už jen kýval, jelikož ho hlasivky zabolely při každém slově. Jinak mu bylo relativně dobře, až na chvilkový třas. Doktor mu řekl, že se jedná o postupné slaďování umělých orgánů s původními orgány a tělo se lehce brání. Neměl se však údajně čeho bát.

„Tak se do toho dáme, ne?“

Nejprve mu našli spodní část zbroje. Vybral si těžkou, pancéřovanou. I když si ji zkoušel, přišla mu lehká. Vnitřní polstrování se automaticky přizpůsobilo jeho stehnům.

Hned na to nastal čas na vrchní část. Opět pancéřovaný s mohutným hrudníkem a vestavěnými držáky na zádech pro zbraně a na bocích pro granáty a zásobníky.

Přilbu si vybral okamžitě. Ostatně, nebylo z čeho vybírat. Měl na výběr jen ze tří kousků. Drobné průzkumnické s průzory pro každé oko samostatně, střední útočníka s jednolitým průzorem a hrozivou velkou s dvojicí průzorů a různých úchytů navíc.

Vybral si tu prostřední. Nad průzorem měl jakýsi drobný pancéřový kšilt, jenž dokázal ochránit průzor před útoky z vrchu. Z určitého úhlu pouze, jinak kšilt byl krátký, ale k přilbě dokonale seděl.

Nyní nastal čas na zbraně. Díky úchytům mohl nést najednou tři zbraně. Krátkou na stehně, dlouhou v pouzdře na zádech a poslední v ruce.  V případě nouze se dala druhá dlouhá zbraň uchytit také na záda, ale Šéf ho varoval, že úchyty při takovéto zátěži mají tendenci povolovat, zvláště při běhu.

Pistoli si vybral černou automatickou a přimontoval na ní tlumič. S klapnutím se zacvakla do pouzdra.

Následoval lehký kulomet, jež vypadal jako obří hranatá vrtačka s dlouhou hlavní.

Jako hlavní si vybral dlouhou útočnou pušku. Když měl možnost, vylepšil si ji k obrazu svému. Přidal tlumič, laserový zaměřovač a pak ji dlouho testoval na střelnici, aby mu plně vyhovovala. Dal si k ní bubnové zásobník na pětasedmdesát nábojů a další na čtyřicet si dal stranou, aby si je později poupravil.

Šéf mu se vším pomáhal. Radil mu, co a jak, dával užitečné tipy. James měl dojem, že se k němu chová, jako k synovi. Pečlivě vše vysvětloval a klidně něco i dvakrát za sebou vysvětlil. Když skončili, musel všechno ze sebe shodit a uložit do bedny. Tu zamkli a Šéf na ni napsal jeho přezdívku. Zaheslovali ji, a když odcházeli, Šéf se ho zeptal:

„Každý máme zbroj jinak barevnou. Můžu ti jí dát přestříkat, ať ji nemáš v khaki. Jaká to bude barva?“

„Temně rudá,“ odpověděl bez váhání.

Píseň přežití- 3 kapitola

Kapitola 3- Znetvoření

 

Zápach ze stoky pod nimi a kyselý ledový pot stékající po čele a tvářích. Posledních pár hodin necítil James nic jiného. Seděl opřený o stěnu stoky a mířil kamsi do tmy očekávaje nějaký zvláštní zvuk. Výstřely z venku už dávno utichly. Nyní nebylo slyšet nic jiného, než kapání vody z parovodu nad jejich hlavami. V jednu chvíli mu kapala přímo na helmu takovým způsobem, že mu to začalo lézt okamžitě na nervy, takže se přesunul hlouběji do tmy.

„Nemyslíte, že je čas se přesunout?“ špitla Karina.

Hermandézová zapnula svítilnu. Kužel světla ozářil tunel, avšak neukázal nic jiného než další tmu. Otočila se a posvítila směrem k východu. Také nic.

„Pojďte,“ zašeptala. „Coburn jde na špici.“

„Rozkaz,“ odvětil a zvedl se.

Pomalu našlapovali a mířili k východu. Pušky napřažené a odjištěné. Vykoukl jako první a rozhlédl se. Nikde nebyl vidět žádný pohyb. Pokynul rukou a naznačil čistý vzduch. On, Karina, Hermandézová a dva mariňáci vylezli z vstupu do stoky.

A všichni zůstali stát bez hnutí.

Všude kam dohlédli, spatřili jen trosky, plameny a oblaka dýmu stoupající v dáli z města. Z nebe padala oblaka trosek z kosmické stanice a lodí u ní ukotvených. Obrovské kusy kovu padaly k zem v ohnivých koulích a zanechávaly za sebou černé stopy.

„Kolik bylo na orbitě lodí?“ povzdechl si James.

„Minimálně třicet,“ odpověděla Hermandézová. „Půlka páté expediční.“

„Bože,“ hlesla Karina.

„Bůh je už asi taky mrtvej,“ odvětil James kysele.

„Nechte toho!“ zavrčela Hermandézová, která si doposud pohrávala s nastavením helmy. „Musíme najít ostatní. Chytám v přilbě nějaký signál! Kanál padesát.“

James si okamžitě přeladil na uvedený kanál.  Zdvihl levou ruku a zašmátral po spínači na své helmě a díky zaplému spuštěnému hledí okamžitě věděl, jaký kanál právě naladil.

„… náměstí. Přijďte okamžitě! Opakuji, tady plukovník Onoda. Všem jednotkám! Stáhněte se na hlavní náměstí ve městě! Přijďte okamžitě! Evakuační flotila je už na orbitě!“

V pozadí vysílání byla slyšet neustálá střelba a výbuchy, což svědčilo o jejich situaci.

Hermandézová se na ně otočila: „Potřebujeme odvoz.“

Ostatní na ní jen kývli a rozprchli se. James šel s Karinou a Hermandézová šla s mariňáky. James neznal jejich jména, nějak nebyl čas na seznamování. Jako první zkusili bunkr s garážemi. Pootevřeli a hned jim bylo jasné, že tady nepochodí. Výbuch zničil vše uvnitř spolu se vším živím. James spatřil ohořelá torza těl, upálená v pozici, v níž zrovna byli.

Měl co dělat, aby nezvracel.

Dále prošli snad celý vozový park v půlce základny. Vše bylo zničené. Ti, jež na ně zaútočili, byli důkladní. Ničili vše, co jim přišlo do cesty. Spousta vojáků ležela na zemi s rozbitými zbraněmi, na které někdo naschvál šlápl.  Kdyby byl neslyšel volání ve vysílačce, myslel by si, že jsou jedinými přeživšími na této planetě.

Za nimi se ozval zvuk motoru a krátké zatroubení. Zpoza dlouhé linie vraků se vynořil terénní džíp s kulometem. Oprýskaný, poničený, ale jakž takž funkční. Jeden mariňák stál za rotačním kulometem a kontroloval okolí. Druhý byl na sedadle spolujezdce a hlídal svoje zorné pole. Hermandézová se zpoza volantu usmála a kývla hlavou na znamení, že mají nastoupit.

Oba nastoupili dozadu za střelce a oba dva se opřeli tak, aby mohli hlídat svoji stranu. Džíp se rozjel a pomalu vyjel ze základny.

Jestli James měl někdy nějaký relativní vrchol absolutní destrukce, tak nyní se na tento vrchol díval ze solidní výšky. Stačilo, aby opustili základnu a nepřestávali kličkovat mezi zničenými auty, vykolejenými vlaky a mrtvými těly. Bylo jasné, že zaútočili v době, kdy se spousta lidí vracela z práce nebo studenti na akademii. Některé hořící vraky ozařovaly ustupující noc.

Na východě se slunce pomalu chystalo vyjít. První ranní paprsky pomalu protrhávaly tmu a dávali scenérii ještě bezútěšnější vzhled. Z města v dáli stoupaly obří sloupce dýmu a kdysi impozantní mrakodrapy se staly nyní jen ohlodanými ocelovými kostrami.

Džíp uháněl po čtyřproudé dálnici směrem k městu a James nepřestával sledovat okolí. V dáli slyšel jakési dunění, což připisoval zuřivým bojům.

Čím více se přibližovali městu, tím více bylo dunění hlasitější.  Zpoza trosek mrakodrapů nyní spatřil záblesky výbuchů a k nebesům šlehající plameny.

O tom, že lidé se nevzdali bez boje, svědčilo vše po příjezdu do města. Proražené barikády, zničené obranné věže a ulice poseté těly byly zde běžným výjevem.

Opatrně projížděli a mířili přímo k náměstí, kde doufali, že najdou další přeživší. Hermandézová se pokusila odpovědět na volání, ale nějaké rušení jí v tom bránilo.

Najednou vysílačka sklapla úplně a nebylo nic slyšet.

V tu chvíli se všechno zvrtlo.

Zničehonic se na konci ulice z trosek jednoho z domů vynořila pětice velkých postav s velkými kanóny a ještě několik menších, taktéž ozbrojených.

„Bacha!“ vykřikla Hermandézová. „Střílejte!“

Rotační kulomet se roztočil a pokropil postavy smrští rychlých kulek. Karina vykoukla a začala také střílet. Hermandézová se pořádně zapřela a taktéž vykoukla a taktéž spustila palbu.

Velké postavy však jakoby nereagovaly na zásahy a vypálily smršť raket.

Až na jednu všechny letěly mimo. Ta jediná se zabořila přímo do země před džípem. Výbuch vyhodil džíp do vzduchu, a ten se v kotrmelcích začal omlacovat o všechny vraky až se změnil v obrovskou hroudu šrotu valící se ulicí.

James a Karina měli štěstí, že vypadli hned na začátku. Ač potlučení, okamžitě se překulili na bok a odkulili se do nejbližšího krytu na svých stranách ulice. Jakmile se James probral z otřesu, vzhlédl.

Na zemi byl dlouhý krvavý pruh s jasnými kousky masa a kostí. Jakmile se džíp převrátil, rozdrtil mariňáka stojícího u kulometu.

Opatrně vstal a vykoukl zpoza rohu. K vraku přibíhali tvorové a z trosek najednou vyšlehly záblesky z výstřelů. První tvor se zhroutil k zemi a James okamžitě namířil na druhého a pokropil jej.

„Karino!“ vykřikl. „Běž jim pomoci! Kryju tě!“

Poslechla. Vyběhla ze svého krytu a předpisově se přemisťovala k vozu a před každým přesunem vystřelila, někdy i naslepo. James se snažil trefovat a také se přesouvat. Vždy, když byla v krytu a oddychovala, on se přesunul blíže.  Takhle zabili celkem čtyři tvory. Ostatní si uvědomili svoji chybu a stáhli se. Zmizeli za překážkami a začali střílet naslepo.

U vozu byla první Karina.  Sklonila se do převržené kabiny a pomohla ven Hermandézové. James slyšel bolestný řev mariňáka, který zůstal zaklíněný za volantem. Přeběhl, vystřelil a schoval se.

„Uklidni se!“ řvala na něj Hermandézová. „To bude v klidu!“

Nebude, došlo Jamesovi, jakmile ho spatřil. Část volantu měl zaraženou přímo pod žebra a nohy měl rozdrcené zničenou palubní deskou. Neměl šanci.

Salva kulek donutila Hermandézovou k radikálnímu kroku. Nechtěla plýtvat municí do pušky, které jí už očividně moc nezbývalo, tak vytáhla služební pistoli a střelila mariňáka do hlavy. Jeho mozek se rozletěl po zemi a vytvořil dlouhý krvavý obrazec.

„Musíme pryč!“ rozkázala.

Hned na to ukázala hlavní pušky na otevřené dveře kousek od nich. Dveře od nějakého krámku v ulici. Výloha byla vymlácená, ale vypadal na solidní možnost úkrytu. A taky jako cesta pryč, když uvážili zadní východ.

James zůstal jako poslední, aby je kryl. Hermandézová s Karinou vyběhly a on začal střílet. Snažil se udržet protivníka v krytu po celou dobu.

„Můžeš!“ ozvalo se po chvíli.

Naposled vyslal dávku a rozběhl se k obchodu. Obě ho kryly přehradnou palbou a spousta kulek bušila do země okolo něj. Měl však obrovské štěstí, že dorazil v celku. Skočil excelentní šipku do výlohy a proletěl rozmlácenou dřevěnou policí.

„V pořádku?“ zeptala se Hermandézová a on jen přikývl. „Karino! Podívej se po zadním vchodě.“

Karina se zvedla a zmizela v zadní části obchodu. Za okamžik se vrátila celá bílá.

„Žádný tu není,“ dostala ze sebe. „Je zabarikádovanej!“

V tu chvíli se jeden z těch velkých tvorů dostali přímo před obchod. James pohlédl na jeho obří dělo. Zíral mu přímo do hlavně. Tvor byl obří s velkými ostrými zuby, šedivýma očima a šupinatou kůží. Na sobě měl jakousi zbroj kryjící trup a nohy.  A další se za ním vyrojili o pár okamžiků později. Ti menší vypadali více méně stejně, akorát nosili zbraně, jež připomínaly spíše útočné pušky.

James očekával, že nyní začnou pálit. A poté jen rychlý konec.

Spustila se palba ze spousty zbraní najednou. Zavřel oči.

Nic necítil, avšak střelbu slyšel pořád. Znovu oči otevřel.

Většina menších tvorů ležela v kalužích tmavě červené krve a další se káceli k zemi. Velký tvor vzhlédl a milisekundu později mu explodovala jeho velká hlava. Ostatní začali ustupovat a mizet.

Chvíli bylo ticho, pak uslyšel na střeše kroky.

Pak dopadl na zem. Lehce se zhoupl v kolenou a otočil se na ně. Obr v černé naleštěné zbroji s útočnou puškou v ruce.

Vedle něj se zjevil druhý, v zelené zbroji a lehkým kulometem. A třetí, v modré s odstřelovačkou. Čtvrtý a pátý přišli o pár vteřin později. Čtvrtý měl šedou a dvojici samopalů a pátý? Ten byl celý v bílé s útočnou puškou a tlumičem.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Černý.

„Ano,“ odpověděli ti tři překvapeně.

„Pojďte za námi,“ rozkázal Černý. „Hezoune, ty je hlídej! Tichošlápek před nás! Ostatní za mnou!“

Ti tři jen souhlasili. Bylo jim jedno, kdo jsou jejich tajemní zachránci, hlavně, že byli naživu. Ten, co ho nazvali Tichošlápkem, se zneviditelnil a jen slyšeli lehký krok mizící daleko před nimi.

James Hezouna poznal snadno podle modré zbroje. Zařadil se za ně a hlídal jím záda. Zelený s lehkým kulometem a Šedý neřekli, kdo jsou a jen mlčeli. Ostatně, až na černého ani jeden z nich neřekl ani slovo.

Ti tři měli co dělat, aby zachráncům stačili. Pohybovali se rychle a s překvapivou lehkostí. Zbraněmi kontrolovali každý svoji část a na křižovatkách zastavovali a čekali. Když se ozval Tichošlápek, vydali se na cestu. Občas zabočili, protože cesta byla neprůchozí, nebo na ní bylo větší množství nepřátel.

Čím více se blížili k hlavnímu náměstí, tím více se museli ohlížet a procházet zničenými budovami. Výstřely a výbuchy byly hlasitější a blíže.  Při přecházení jedné z ulic si James všiml, že okolo celého náměstí je jednolitá stěna z dýmu. Z některých domů šlehaly plameny do výše několika desítek metrů.

„Už tam budem,“ oznámil Černý. „Tichošlápku, jak to vidíš?“

Vysílačka po chvíli zapraštěla statikou a nějakým rušením:

„Průser. Jdou z jihu a severu. Na západě to je zatím čistý. Máme cestu na shromaždiště volnou. Prozatím, ale musíme sebou hodit. Už jsem oznámil náš příchod, Šéfe.“

„Rozumím,“ odpověděl mu Černý a otočil se na naši trojici. „Budeme se krýt navzájem a přemístíme se. Jasné?“

Všichni tři pouze přikývli. Prošli poslední budovou a rozprostřel se jim pohled na náměstí. Kolem zdejší radnice byla postavena spousta větších či menších opevnění, jež svým uspořádáním dávaly obráncům velké naděje na udržení svých pozic. Nyní to však vypadalo, že obránci boj proti naprosté přesile pomalu, ale jistě prohrávají. Zničená vozidla a tanky společně s proraženými postaveními tvořily depresivní výhled na náměstí. Jedinou výjimkou byl větší plac přímo před radnicí, kam přilétaly evakuační lodě a zase odlétaly naložené raněnými a civilisty.

Šéf se schoval u okna a chvíli vyhlížel. Ostatní čekali na jeho signál. Nakonec jim pokynul rukou, aby vyběhli.

James s Karinou vyběhli jako první a Hermandézová těsně za nimi. Ostatní se přidali po chvíli a rychle je doháněli. Přitom se nepřestávali krýt palbou. Nepřítel vycítil, co mají v plánu a začal jim přehrazovat cestu a snažil se je obklíčit ještě před dosažením cíle.

Jamesovi se do krve nahrnula spousta adrenalinu, takže se soustředil pouze na to, aby doběhl k vojákům u jedné z barikád. Všude kolem něj se rozbujela obří bitevní vřava. Kulky létaly všemi směry a země sbírala polibky od děl a granátů.

Vše se scvrklo na jeden jediný bod na konci tunelu. Najednou ho kdosi drapnul a stáhl do boku.

„Klídek!“ zařval na něj kdosi. „Už jsi v bezpečí.“

James vzhlédl. Byl to drobnější Asiat s tvrdými rysy a výložkami plukovníka na ramenou. Onoda.

Ostatní již také dobíhali. Karina byla jako poslední a za jejími patami vylétaly do vzduchu obláčky drceného kamení od neustálé palby.

Onoda si je všechny změřil. „To jsou všichni?“

Šéf zaplul za nejbližší barikádu a neustále vykukoval. Nepřestával střílet, stejně jako ostatní z jeho skupiny.

„Ano, plukovníku,“ odpověděl po chvíli. „Všichni, co jsme našli.“

Plukovník si povzdechl a přitiskl si prst k uchu, kde měl vysílačku: „Všem jednotkám! Stahujeme se! A vy tři jděte do támhletoho transportéru!“

Nakonec jim ukázal prstem, který transportér myslí. Dlouhý šedý s červeným křížem v bílém kruhu. Zdravotnický transportér pro raněné. Jak si James všiml, všechny civilisty a přeživší posílali do těchto transportérů. Pro vojáky, kteří zřejmě přiletěli na pomoc, tu byly normální drobné výsadkové lodě.

James popadl Karinu za ruku a táhl ji do transportéru. Hermandézová je předběhla a byla uvnitř první. U dveří hlídal výkonný zdravotnický důstojník a říkal, kolik lidí mohou ještě naložit. James a Karina byli poslední. Sedli si do sedaček a připoutali se. Dveře se pomalu zavřely a James naposledy spatřil tlačenici o místa a zoufalství v očích civilistů, jež se snažili dostat do bezpečí.

Byla to pouze iluze bezpečí, jak zjistil.

Adrenalin se mu pomalu dostával z krve a on začínal mít představu o okolním světě. Unavené tváře vojáků, vyděšení civilisté a ranění na lůžkách přivázaní k podlaze. Vzduch byl plný desinfekce a krve.

Exploze.

Transportér se otřásl a dovnitř vnikly plameny. James nikdy nezjistil, co se vlastně stalo. Najednou všude kolem něj létalo vzduchem a okolí pohltily plameny. Popruhy začaly hořet a praskly. Plameny mu sežehly kůži a vlasy. Padl na podlahu ještě dřív, než dopadli na zem.

„Karino!“ chtěl zařvat, ale nemohl.

Útroby měl spálené. Jen kolem sebe máchal spálenýma rukama bez prstů na levé z nich. Nakonec se mu podařilo ve změti těl najít Karinu. Doufal že je to ona, protože její tělo bylo spálené na uhel, stejně jako ostatní. Chtěl jí toho tolik říci, ale nemohl. Vše bylo pryč. Držel jí v náručí a čekal, kdy ho další vlna plamenů sežehne.

Z plamenů se vynořila jak uhel černá postava ve zbroji. Dívala se na něj zpoza průzoru. James na něj pohlédl a pokusil se zašeptat:

„Zachraň ji!“

Neřekl však nic. Jen zachrčel.

Píseň přežití- 2 kapitola

Kapitola 2- Procitnutí

 

Žukov stál v ovládací místnosti kryogeniky a popíjel kávu. Shlížel dolů na pětici tubusů sloužících k dlouhodobému uspání člověka.  Těchto tubusů měli na lodi deset, ale jen pět jich bylo plných.

Pomalu se otevíraly. Z boků stoupala pára a z krytů opadávaly kousky ledu.

Pět lidských těl po dlouhé době začalo normálně dýchat. Srdce se rozběhla naplno a krev se pomalu rozproudila.

Doktoři se stáhli co nejdále od tubusů a očekávali, kdo se zvedne jako první.

Byl to dvoumetrový blonďák s umělou levou rukou v tubusu druhém zleva. Poté ten po jeho pravici, taktéž dvoumetrový, ale holohlavý. Během okamžiku se probrali všichni až na toho úplně vpravo. Ten zatím ležel bez hnutí, i když přístroje naznačovaly, že je vzhůru.

Žukov byl rád, že se je povedlo všechny probudit. Uběhnuly tři dny ode dne, kdy se probral na ošetřovně po útoku. Stále zesláblý a vyčerpaný se opíral o berli. Za ty tři dny se jim podařilo stabilizovat loď tak, aby nehrozil její samovolný rozpad. Ošetřili většinu raněných a hned je poslali do služby, aby pomohli dát loď do kupy. Tři dny jim také trvalo, než připravili tubusy s těly, aby je mohli probudit. Žukov nechtěl nic riskovat, zvlášť když už teď tým postrádal jednoho člena.

Univerzální bojová jednotka neboli terminátoři. Za války s rebely to byli oni, kdo přetáhl vítězství v dlouhotrvajícím konfliktu na jejich stranu. Po válce však byli nepoužitelní a většina jich byla deaktivována.

Tím deaktivováním se rozumělo uspání v kryogenických komorách, umístění do skladů a zahození klíčů. Žukov si na počátku této výpravy vymohl jeden tým, který si sám zvolí. Byl to úmorný boj, ale nakonec dostal pětici těchto super vojáků k dispozici.

Jeden doktor ve vědeckém plášti s rouškou se naklonil nad posledního, aby zjistil, co se děje. Pravačka spáče prudce vystřelila vzhůru a stiskla doktora těsně pod krkem.

„Jak dlouho?“ ozvalo se z komory, kam Žukov neviděl.

„Pětadvacet let,“ odpověděl za doktora Žukov.

„Žuky?“ řekl hlas překvapeně.

„Ano, jsem to já.“

Poslední se zvedl. Vlasy měl sestříhané na čerokýze a tvář tvrdou, větrem ošlehanou. Chladné modré oči si měřily okolí překvapeným pohledem. To, co však udivovalo okolí, byla barva jeho vlasů. Sněhově bílé dávaly jeho obličeji nepřirozený zjev.

„Zase nás potřebujete, poručíku?“ zeptal se.

„Jsem už major,“ zamyslel se Žukov. „A máš pravdu… potřebuju vás víc, než kdy jindy,“ dodal temně.

Bělovlasý se rozhlédl po ostatních. „No, pánové, vstáváme. Lidstvo zase potřebuje Bandu Zmrdů.“

„Oblečte se a sejdeme se v poradní místnosti za hodinu,“ rozkázal Žukov a odešel.

Pětice vysokých mohutných postav se zvedla a vylezla z tubusů. Všichni měli na sobě šedý nanooblek, jež jim kryl celý trup, avšak ruce a nohy nechával odhalené. Holá chodidla pleskala o kovovou podlahu, jak kráčeli směrem k východu.

Bělovlasý se najednou otočil na jednoho z doktorů: „Nemáte nějaké normální oblečení?“

O hodinu později se sešli s Žukovem v poradní místnosti. Všichni usrkávali kávu a pozorovali Žukova, jak vysvětluje poslední události. Vojáci byli promrzlí a snažili se zahřát o horké šálky ze kterých stoupaly obláčky sněhobílé páry.

„To je vše, co víme,“ ukončil vysvětlování Žukov. „Zítra bychom snad měli mít hyperpohon, tak se snad dobelháme k McAuliffu. Co ty na to říkáš, Šéfe?“

„Pěknej průser, jen co je pravda,“ odpověděl zamyšleně bělovlasý. „Dostat se do McAuliffu není špatnej nápad, ale naděje bych si nedělal. Nejdřív bych to tam prozkoumal s týmem, než bychom podnikli další kroky. Navíc potřebujeme se dát do kupy. Je dobře, že jste nás neprobudili během bitvy. Bylo by po nás.“

„Přiznám se,“ začal Žukov. „Napadlo mě to, ale vše se seběhlo tak rychle, že jsme se nestihli ani pořádně rozkoukat. Zbylo nás tu jen kolem třiceti procent původního osazenstva, takže jsme rádi, že žijeme a loď se zatím nerozpadá. Mrzí mě, že se to takhle posralo.“

„Neobviňuj se z toho, Žuky,“ uklidnil ho Šéf. „Tohle nikdo nemohl čekat. Každopádně teď musíme zjistit, co jsou zač a jak se jim dostat na kobylku.“

„Na obviňování bude čas později,“ odvětil. „Teď se musíme dostat k McAuliffu co nejdřív. V současném stavu nám to potrvá čtrnáct až patnáct dní. Jinak bychom to zvládli za deset.“

„McAulif?“ zpozorněl Šéf. „Tam nás vyráběli, ne?“

„Ano,“ připustil. „Je tam zařízení na genetické úpravy a Kanova vojenská akademie.“

„Jako první cíl, dobrý,“ usoudil Šéf. „Ale jestli potom poletí rovnou na Svatyni, máme problém. A velký. Co tam teď vůbec je?“

„Hlavní velitelství našich sil v tomto kvadrantu,“ vysvětlil. „A dvoumiliardová kolonie.“

Šéf hvízdl. „Jestli se tam dostanou, bude to masakr.“

„Musíme se postarat, aby se tam nedostali.“

 

XXX

 

Cesta jim nakonec zabrala rovných dvacet dva dní. Přes veškeré snahy techniků měla Singrana spoustu problémů, které vše jen zdržovaly. Po dvou dnech cesty navíc prasklo chladící potrubí reaktoru a loď musela pravidelně vystupovat z hyperprostoru a chladit motory, protože nezůstal dostatek chladící kapaliny, aby byly motory neustále spuštěné.

Proletěli kolem několika drobných kolonií, jež měli akorát číselná jména s jedním písmenem. Mysleli si, že najdou nějaké přeživší, ale nenašli nic, krom absolutní zkázy.

Kolonie vypálené do základů se spoustou pohozených lidských těl. Žukov se rozhodl otestovat tým Terminátorů, a proto je vždy posílal na průzkum. Když viděl záznamy, bylo mu jasné, jak dobře udělal.

Z těch mladíků, co měl v posádce, by se asi všichni do jednoho složili. Už z onoho přepadu byli všichni nesví a těsně před bodem zlomu.

Blair se dal do pořádku a nyní pravidelně létal s dvojicí stíhačů na hlídku. Snažil se udržet to, co zbylo v bojeschopném stavu.

Zatímco Žukov z neustálého protahování šílel, našli se i tací, kdo to ocenili. Terminátoři trávili veškerý svůj čas v posilovně nebo v bojovém simulátoru. Na samotné průzkumy si brali pouze výbavu a uniformy. Zatím. Zbroje přijdou na ve správný čas.

Ten přišel hodinu před dosažením hraniční stanice McAulif.  Všech pět se jich sešlo ve zbrojnici, oblečení pouze tak, jak je probudili.

Zbrojní důstojník otevřel dvě velké zapečetěné bedny a světlo světa spatřila šestice zbrojí typu Thor.

„Tak se do toho dáme,“ řekl šéf.

Na původní nanooblek, který měli na sobě, a chránil jim trup, se navlékl druhý, jež zakryl vše od krku dolů. Okamžitě se přisál na kůži a do těla se zabodaly miliony malých jehliček. Ty se napojily na nervový systém a oblek se tak stal další kůží. Tento oblek byl zdrojem jejich síly. Při aktivaci dokázal do těla pumpovat povzbuzující látky, jenž dávali uživateli nadlidskou sílu a rychlost.

Nakonec přišla na řadu samotná zbroj. Každý z Terminátorů ji měl jinak barevnou.

Šéf ji měl celou černou, Bouchač světle zelenou, Hezoun tmavě modrou a Rus na ní měl šedé čtverečkované maskování.

Trvalo jim téměř půl hodiny, než se do zbrojí kompletně oblékli. Stáli tam ve zbrojích a jen oválné helmy s černým průzorem drželi v rukou.

Šéf se naposled výrazně nadechl a nasadil si helmu na hlavu. O okamžik později jeho obličej zmizel za průzorem. Ostatní následovali jeho příkladu.

Nadlidští bojovníci. Vzpomínka na minulou éru. Pětice obřích kolosů připravená jít opět do boje. V klidu došli k bednám se zbraněmi a každý si vzal tu svoji oblíbenou. Šéf dlouhou útočnou pušku s granátometem, Bouchač těžký kulomet, pro člověka téměř neuzvednutelný a Rus dvojici lehkých samopalů. Hezoun si vzal zbraň jako poslední, těžkou odstřelovačku.

Všichni se však vybavili pistolemi, krátkými tří ranými raketomety a sadou granátů. Zbroje byly k tomu vybavené. Každý z nich mohl v klidu nést na zádech raketomet a dlouhou zbraň, na stehnech mít dvojici pistolí a kolem hrudníku v pouzdrech granáty. Žádný problém. Díky tomu vznikl jejich název- Terminátoři.

„Můžeme?“ zeptal se Šéf.

Všichni přikývli.

 

XXX

 

Bezpečnostní popruh zaklapl a Šéf zůstal napevno zabezpečený v sedačce. Stisknutím tlačítka na ukazováčku si otevřel na průzoru počítačové okénko a pohybem prstů navolil komunikaci.

„Můstku,“ zahlásil. „Tým Delta je připraven.“

Žukov chvíli neodpovídal. To dalo Šéfovi čas, aby se rozhlédl po ostatních. Všichni už seděli pevně přivázaní v sedačkách. V relativně malém prostoru výsadkové lodě si připadal téměř klaustrofobicky.

„Vůbec nic se nezměnilo,“ postěžoval si Bouchač. „Člověk by si myslel, že aspoň zvětšej prostor a ono né. Vůbec se sem nevejdu!“

„Tak nemáš bejt tak tlustej!“ rýpl si Hezoun.

„Ty aby ses neozval!“ zavrčel Bouchač.

Šéf si nemohl pomoci, ale musel se pod helmou usmát. Opravdu vůbec nic se nezměnilo.

„Týmu Delta,“ ozvalo se najednou ve vysílačce. „Vystupujeme z hyperprostoru.“

Bylo to cítit. Loď jakoby do něčeho narazila a lehce se zatřásla. U nepoškozeného plavidla by necítili nic, ale tady jasně cítili, že tlumiče nefungují, tak jak by měly.

Vzduch najednou zhoustl. Nervozita pomalu prosakovala přes brnění a dostávala se do kůži. Prošla svaly až ke kostem, kde se uhnízdila.

Najednou se stalo to, co Šéf očekával. Jedno jediné slovo z můstku. Slovo, jež tak očekával.

„Kontakt!“